„Cestovatelé, kteří se vydali hledat nevídané a neslýchané a počítali i s tím, že jejich výprava ztroskotá, kromě různých nečekaných pohrom našli v neznámu tutéž nudu, jakou zanechali doma. Ve světě řízeném a organizovaném v planetárním měřítku je nejspíš konec s dobrodružným a tajuplným cestováním,“ konstatuje Claudio Magris v úvodu svého nejznámějšího esejistického románu Dunaj (1986, česky 1992), v němž coby germanista s kufrem citací a náruživostí putuje podél Dunaje střední Evropou. V esejistické koláži Terst. Identita na hranici (1982, česky 2021) a povídkovém souboru Zakřivený čas v Kremži (2019, česky 2022), jež odděluje bezmála třicet let autorovy prozaické, esejistické i publicistické tvorby, ale ukazuje, že cestovat (stejně jako ztroskotávat) se dá i v rodném městě a že i nuda může být dobrodružstvím.

Umění prokrastinace

Magris společně s historikem Anglem Arou vypráví kulturní dějiny Terstu. Někdejší jediné přístavní město Rakouska­-Uherska může podle autorů sloužit coby model heterogenity a protikladnosti moderní civilizace, jejíž identita, jak prozrazuje podtitul esejů, se formuje na hranici – vnitrozemí a moře, úspěchů a debaklů, etnických i státních celků, mezi bezpečným spočinutím v monarchii a iredentistickými snahami. Povahu hlavního města Furlansko­-Julského Benátska (jak zní dnes oficiální název regionu) samozřejmě poznamenává především spolupřítomnost italského, slovinského a rakouského prvku. Autoři se však překvapivě zaměřují spíše na to, jak se vzájemně ignorují, než jak se inspirativně mísí, a intenzivně hledají podstatu vlastní terstské identity, která „existuje, říká každý, kde je, neví nikdo“ a která se dá uchopit a pochopit spíše v papírové topografii města. Historik se stává především čtenářem – básní i letáků, regionálních apologetů i hvězdných autorů, jejichž tvorbu pobyt v Terstu poznamenal (Rainer Maria Rilke, Franz Kafka, Italo Svevo, James Joyce, Scipio Slapater).

Esejistické putování terstskými časy v mnohém připomíná jen o pár let mladší bloumání dunajskými prostory. Terst funguje především jako literární topos vsazený do atlasu středoevropské Kakánie. Stejně jako v Dunaji i v Terstu vypráví Magris příběh, jenž se odvíjí od nicoty k nicotě, v tomto případě od provinčnosti a perifernosti přes prosperitu a rozvoj k opětovné marginálnosti. Podstata hranice, pomezí, jak ukazuje terstský případ, spočívá v jakési prázdnotě či absenci, v nucené zastávce. Ale právě z okrajového místa lze nejlépe pozorovat jiné a evidovat ztráty. Typická habsburská obranná strategie spočívá podle Magrise v „umění odkládat a prokrastinovat“. Z hypertrofovaného odbíhání od skutečnosti a musilovského smyslu pro paralelní akce, z programové letargie se rodí sklony k analýze: „Terst je interiér stimulující ty, kteří jsou schopni v jeho auře zachytit znaky všeobecné krize identit.“

Na začátku 20. století se Terst coby „země nikoho na hranici“ stává domovem všem outsiderům a vystěhovalcům a poskytuje živnou půdu jejich neurotickému pozorování, nabídne „komfortní vlast pro spisovatele, který hraje na všechny strany kartu cizince a odlišného“. Potvrzuje to nejen Svevův slavný román Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (1923, česky 1975), Kafkovy deníky, Rilkovy sonety, ale i zabydlení Jamese Joyce, který tu čerpá impulsy, „aby se ponořil do jemné psychologie a rýpal v bahnitém společenském dnu“. Všichni tito zevlující rýpalové, jimž terst­ské kavárny a kanceláře umožňují schizofrenii prokrastinační pauzy a frenetické činnosti, transformují literaturu na „glosář deliria současnosti“, na „manuál geometrie nicoty“, odmítají racionální a kompaktní já a zkoumají, píše Magris, „osobní šílenství jako hrdou odpověď na šílenství světa“.

Zahálka zbavená povinností

V souvislosti se Svevovým „škrábáním starců“ se jako další z možných podob terstské okrajovosti jeví stáří, „entropický a ztrátový vývojový proces“, který z každého činí poraženého a život redukuje na pouhou přítomnost, „zahálku zbavenou povinností a významů“. Jinak se ovšem uvažuje o stáří čtyřicátníkovi, jinak osmdesátníkovi. V povídkovém souboru Zakřivený čas v Kremži stáří znamená „postup vpřed, aby se dalo couvnout“. Postavy těchto starců spojuje jednak přistěhovalectví (třeba z moravských Hanušovic nebo chasidské Haliče), jednak úspěšný a naplněný život. Na jeho sklonku se ale ocitají v bodě, kdy se musí doslova i metaforicky zastavit a vydýchat. Úspěšný podnikatel prodá majetek a pracuje jako vrátný ve vlastním domě, slavný spisovatel přestává psát i číst, odborník na Thomase Manna pročítá scénář filmu, který ztvárňuje jeho mladický heroismus. Přestože se všichni nějak v myšlenkách vracejí k dětství a mládí, nebilancují ani nejihnou, minulost zůstává trpká.

Magrise zajímají ony okamžiky ­strnutí, v nichž se zírá na moře a popadá dech – čas v nich funguje jako křivka, minulost se odehrává v budoucnosti, proto nemůže být objektem nostalgického snění. Terstské časy totiž nenásledují po sobě, „nýbrž se řadí jeden vedle druhého jako věci na pláži, které vyplavilo moře po ztroskotání“, a „člověku je líp v kavárně než v dějinách“. Škoda, že poněkud didaktická předmluva a závěrečný rozhovor s autorem, jež obstarala Lucie Tučková, navozují čtenáři zcela jinou trpkost. Otázky, které Magrisovi klade, svou povahou i rétorikou odpovídají spíše školnímu fanzinu, naprosto se míjejí s poetikou textu a zahálčivé stáří proměňují v senilitu.

Poezie z hlubin

Zdánlivě nejmarginálnějším z trojice Magrisových textů vydaných Academií se jeví Oči moře. Sochy z lodních přídí (2019, česky 2022), rozhodně si ale zaslouží největší pozornost. Překlad výsostné Magrisovy překladatelky Kateřiny Vinšové plyne kolíbavě v rytmech mořských vln. Hlavním motivem i objektem, přítomným intenzivně i v obrazové příloze, se stávají sochy z lodních přídí. Jako stěžejní postavy je známe už z románu Poslepu (2006, česky 2011). Tam dřevěné bytosti léčí historická traumata slepýma očima, protože jen prázdnota snese pohled na prázdnotu, a čelí katastrofám, které námořníci nevidí. Tentokrát autora ale zajímá němé zírání do nicoty, pohled do široka otevřeného, užaslého oka, uvyklého patřit na tonoucí a vědět, co znamená mizet v hlubinách. Z tohoto úžasu se podle Magrise rodí poezie coby „kouzlo věcí spatřených poprvé nebo jako by to bylo poprvé“. Tam, kde vládne thanatos, sílí i erós. Magris sugestivně líčí nejen limbus a propasti, o nichž sochy z přídí svědčí, ale také rozkoš a touhu, kterou vyvolávají. S netajeným fetišismem a vědomím jistého pygmalionství i upřímným přiznáním, že „v dějinách i na lodi určovali podobu snů muži“, líčí křivky ňader i úst, zběsilost i ušlechtilou pokoru různorodých ženských výrazů, rozkoše ukojené i neukojitelné.

Tradiční mytické postavy Sirén, Medúzy, Eurydiky, Médeji či Marie oživující dřevěná těla soch staví Magris po bok bezejmenných pirátů, pašeráků, hlídačů majáků, řezbářů, trosečníků či sběratelů. I jeho vypravěčská perspektiva je spíše sběratelská (sběračská) než badatelská. Kapitoly sice text zdánlivě strukturují na dílčí témata a subtémata z dějin a obraznosti lodních soch, reálně se ale neustále vzájemně prolínají a rozpíjejí jedno v druhém. Plynulé čtení narušují vložené obrázky, které záměrně odpoutávají naši pozornost od výkladových pasáží. Text se někdy tváří jako esej, někdy jako báseň v próze, jindy jako průvodce nebo poznámky, k nimž se okouzlený a roztržitý spisovatel nestihl vrátit. Společně s Magrisem totiž putujeme námořními muzei i literaturou. Pijácké balady, lidové historky, kroniky, pohádky, ale třeba i katalogy potvrzují to, co je nejdůležitějším poselstvím celé Magrisovy tvorby, a sice, že „nejvýznamnější literatura je ta, která vědomě a s jistou bolestí a důsledností vyjadřuje podmínku marginality a reliktu a přijímá ji jako šifru situace jednotlivce ve světě“.