Rozsáhlé hynutí českých lesů přirozeně obrací pozornost veřejnosti k příčinám této obří kalamity a k podobě českého lesnictví. Vedle lesního hospodaření, jehož smyslem je především produkce dřeva, má u nás dlouhou historii i lesnictví, jehož cílem je zvyšovat odolnost lesů. Jedná se o takzvané přírodě blízké (nebo též ekologicky orientované či nepasečné) hospodaření. Jeho podstatou je co největší využívání přirozených procesů probíhajících v lesních ekosystémech a dosažení vyváženého plnění všech funkcí lesů – tedy nejen produkce dřeva, ale i přírodní, ochranné a kulturní funkce. Cílem je zpravidla smíšený les s pestrou věkovou a výškovou strukturou, v němž je možná trvalá těžba kvalitního dříví bez vzniku větších holin. Takový les je výrazně odolnější vůči škůdcům i nepříznivým klimatickým jevům a přispívá k udržení vysoké míry biodiverzity i zlepšení úrodnosti půdy a její schopnosti zadržovat vodu. Přírodě blízké hospodaření zahrnuje různé pěstební metody a strategie, může se tedy přizpůsobovat měnícím se podmínkám a přispívat k vytváření mozaikovitě pestré krajiny s vysokou mírou biodiverzity.

Zlatá éra

Počátky přírodě blízkého hospodaření v Evropě i u nás souvisely s poznáním, že smrkové a borové monokultury, pěstované obdobně jako plodiny v zemědělství na principu rozdělení lesního majetku na víceméně stejně velké plochy pravidelně odtěžované a znovu zalesňované, jsou často postihovány velkoplošnými kalamitami, které silně narušují „pravidelnost“ těžby a způsobují velké ekonomické ztráty. Někteří lesníci na to reagovali opuštěním holosečné těžby, zakládáním smíšených lesů a místo umělé výsadby monokultur začali více využívat přirozenou obnovu s využitím samovolného náletu semen. Protože pro toto hospodaření bylo charakteristické, že se nový les v mládí vyvíjel určitou dobu pod porostem mateřských stromů, říká se tomuto hospodaření „podrostní“. V některých oblastech Česka (například v okolí Opočna, Kutné Hory nebo Křtin u Brna) vznikla ve třicátých letech 20. století jakási centra tohoto způsobu hospodaření, odkud se díky lesnickým osobnostem, jakými byli Hugo Konias, Josef Konšel, František Kratochvíl a jiní, šířilo přírodě blízké hospodaření dalších oblastí.

Za „zlatou éru českého lesnictví“ lze možná překvapivě označit padesátá a šedesátá léta minulého století. Hlavním spouštěčem snah o změnu lesnického hospodaření byla mnišková kalamita v letech 1917 až 1927 spolu s následky druhé světové války a katastrofálního sucha v poválečných letech. Snahy o zásadní změny hospodaření obecně nastávají poté, co dojde k extrémním škodám. Tato doba vrcholila zcela novým lesním zákonem platným od roku 1961, ve kterém byl kodifikován maloplošný podrostní hospodářský způsob jako základní a velikost holoseče byla omezena na maximální šířku paseky rovnou výšce porostu a délku odpovídající desetinásobku průměrné výšky porostu, což je přibližně hektar. Pro srovnání: dnes platný lesní zákon sice limituje velikost paseky na maximálně hektar, ale s výjimkami až do dvou hektarů, a šířku paseky povoluje na dvě výšky stromu.

Vcelku slibně se rozvíjející směřování lesnictví bylo rázně ukončeno nastupující mechanizací a politicky motivovanou „socialistickou velkovýrobou“. Tomu odpovídal i nový lesní zákon č. 61/1977 Sb. a navazující zákon České národní rady o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství. Postupující normalizace snahy o šetrnější hospodaření rychle utlumila a několik výjimečných hospodářů se „zpátečnickými názory“ bylo doslova trpěno.

Současné rozpory

Poslední tři desetiletí přinesla nejen svobodu a demokracii, ale také rychle se zhoršující podmínky pro hospodaření v lese, zejména v souvislosti se změnou klimatu. Zatímco ve většině okolních států lesnické politiky reagují, u nás se zdá, jako by se nic zvláštního nedělo – lesáci si s holinami zase nějak poradí a život půjde dál. Lesní zákon z roku 1995, který odstranil nejkřiklavější pozůstatky normalizačního zákona, platí dodnes, ačkoliv pokrokovější část lesníků již léta volá po nové úpravě. Přírodovědecká obec spolu s některými lesníky již před třiceti lety varovala, že pokud se výrazně nezmění způsoby hospodaření v lesích, hrozí čím dál častější kalamity. Lesní zákon i politické dokumenty sice deklarují „trvale udržitelné hospodaření“ a požadavek vyváženosti plnění všech funkcí lesů, ve skutečnosti je však setrvale upřednostňováno pěstování lesů „na dřevo“, a to jak podzákonnou legislativou, tak nastavením dotací a vůbec nechutí ministerských úředníků i velké části praktikujících lesníků cokoliv zásadního měnit. Přesto postupně přibývá celých lesních majetků i jednotlivě hospodařících lesníků, kteří opustili tradiční holosečné monokulturní hospodaření a přešli na přírodě blízké postupy. Velká část z nich je členy spolku Pro Silva Bohemica.

Budoucnost lesnictví

Hnutí Pro Silva spojuje lesníky a vlastníky lesů, kteří se zajímají o přírodě blízké hospodaření nebo je přímo praktikují. Vzniklo jako nadnárodní společenství roku 1989 ve Slovinsku z iniciativy profesora lublaňské univerzity Dušana Mlinšeka. Ke dvanácti zakládajícím zemím se postupně připojovaly další a dnes má sdružení jedenadvacet řádných členů a šestnáct přidružených a partnerských organizací včetně šesti mimoevropských, které zatím nenesou oficiální název Pro Silva, ale ve svých zemích šíří myšlenky hnutí.

České sdružení Pro Silva Bohemica bylo založeno v roce 1995 ve Křtinách. Dnes je Pro Silva Bohemica spolkem s asi dvěma sty členů a členek z celé republiky. Tito členové hospodaří nebo přímo ovlivňují hospodaření na téměř deseti procentech českých lesů. Pro sdílení zkušeností i vědeckých poznatků je nesmírně cenná pestrá profesní struktura spolku. Jsou v něm zástupci všech typů vlastníků a všech oborů, od revírníků a hajných přes úředníky ze všech úrovní státní správy až po pedagogy a vědce. Mezi členy jsou drobní vlastníci s několika hektary lesa, sedláci na zděděných majetcích i někteří z největších soukromých vlastníků nebo jejich lesníků. Spolek je otevřen i „nelesníkům“, kteří se o problematiku pouze zajímají. Setkávání a diskuse v takto pestré komunitě při exkurzích v nejrůznějších přírodních podmínkách jsou pro odborný rozvoj nenahraditelné.

Při setkáních s nelesnickou veřejností se často objevují otázky typu: „Když je to přírodě blízké hospodaření tak dobré, proč se neuplatňuje všude?“ Odpověď není jednoduchá, ale většinou se týká motivace každého jednotlivce ke změnám. Původním argumentem k opuštění stejnověkých monokultur byly velké kalamity, které postihovaly porosty již od počátků profesionální správy lesů na konci 18. století. Se silnějšími a častějšími projevy extrémního počasí, navíc spojenými s přemnožením škůdců, jejich váha jen vzroste. Ovšem lidí, kteří mají přirozenou tendenci se neustále vzdělávat, měnit navyklé postupy a myslet v širších souvislostech, není v žádné profesi většina. Proto jsou i přírodě blízké způsoby hospodaření stále v menšině, a nejen u nás. Dokud veřejnost neprojeví touhu po zdravější krajině volebními preferencemi a vyšší občanskou aktivitou, bude ke změnám i nadále docházet pomaleji, než je zapotřebí s ohledem na stále rychlejší změny klimatu.

Autor je lesník.