Sloganem grassroots hnutí Pacific Climate Warriors se stalo zvolání „Netopíme se, bojujeme“. Během klimatických summitů OSN, ale také při blokádách australských uhelných přístavů bijí původní obyvatelé z dvaceti tichomořských ostrovních států na poplach, aby upozornili na důsledky globálního oteplování pro národy z nízko položených korálových ostrovů. Odmítají přitom narativ spojený s viktimizací („K tomu, abyste pochopili, že jsme v krizi, nepotřebujete moji bolest ani slzy,“ říká Samoanka Brianna Fruean) a vyzývají fosilní průmysl a velké koloniální společnosti k přijetí odpovědnosti.

Ekologický apartheid

V důsledku klimatických katastrof je na ce­­lém světě ročně vysídleno asi 25,3 milionu lidí, tedy každou jednu až dvě sekundy jedna osoba. Už v roce 2016 přitom bylo vysídlení způsobených klimatickými katastrofami třikrát víc než těch zapříčiněných pronásledováním. Podle odhadů bude do roku 2050 jen v Africe, jižní Asii a Latinské Americe vysídleno 143 milionů lidí. Některé předpovědi migrace v důsledku globálních změn klimatu hovoří až o miliardě.

Zkoumání toho, kdo je vysídlením ­nejvíce ohrožen, zároveň odhaluje trhlinu mezi bohatými a chudými, mezi globálním Severem a Jihem a mezi bílými a černými, domorodými nebo jinak etnizovanými „druhými“. Globalizované asymetrie moci přitom nejen způsobují migraci, ale také omezují mobilitu. Vy­­­sí­d­­­lení lidé – často ti nejméně zodpovědní za globální oteplování – tak narážejí na vojensky střežené hranice, a zatímco samotná změna klimatu je politickou elitou ignorována, klimatická migrace je prezentována jako problém bezpečnosti hranic a stává se argumentem bohatých států pro jejich opevňování. Například v roce 2019 vyzvaly australské obranné síly ke zvýšení počtu vojenských hlídek v australských vodách, aby mohly účinněji zadržovat klimatické uprchlíky.

Rozvíjející se oblast „klimatické bezpečnosti“ tedy upřednostňuje militarizované hranice, které dokonale zapadají do ekologického apartheidu. „Hranice jsou největším spojencem životního prostředí, právě s jejich pomocí zachráníme planetu,“ hlásá strana francouzské krajně pravicové političky Marine Le Pen. Zpráva amerického Pentagonu o bezpečnostních důsledcích klimatické změny pak přímo vyjadřuje nepřátelství vůči klimatickým uprchlíkům: „Ochrana hranic po celé zemi bude zesílena, aby zadržela nežádoucí hladovějící imigranty z karibských ostrovů (kteří představují obzvláště vážný problém) a také z Mexika a Jižní Ameriky.“ Mimo to Spojené státy u floridského pobřeží spustily operační plán Vigilant Sentry (Bdělá stráž) a vytvořily bezpečnostní skupinu Homeland Security Task Force Southeast, jejímž smyslem je bránit uprchlíkům z Karibiku ve vstupu do USA po moři a zadržené migranty deportovat.

Levná práce migrantů

Souběžně s posilováním hraničních kontrol je coby klimatická adaptační strategie stále více prosazována migrace spojená s dočasnou prací. V rámci takzvané Nansenovy iniciativy (multilaterální, státem řízený projekt řešení migrace způsobené klimatem) předložila australská vláda plán na organizování dočasné sezónní pracovní migrace jako klíčové řešení při budování klimatické odolnosti v tichomořské oblasti. Australské prohlášení k Mezivládnímu globálnímu jednání Nansenovy iniciativy přitom nepředložil ministr životního prostředí, ale ministerstvo pro imigraci a ochranu hranic. Nový program Pacificko­-australské pracovní mobility usnadňuje od dubna 2022 australským podnikům dočasně „insourcovat“ pracovníky s nízkou mzdou (kteří jsou v programu definováni jako „málo kvalifikovaní“ nebo „nekvalifikovaní“) z malých tichomořských ostrovních zemí, jako jsou Nauru, Papua Nová Guinea, Kiribati, Samoa, Tonga nebo Tuvalu. Není náhodou, že mnohé z těchto zemí jsou již více než sto let pustošeny australským kolonialismem.

Austrálie ale není jediná země, která dělá z vysídlených klimatických uprchlíků dočasné pracovní migranty. S rostoucí nekontrolovanou a nepravidelnou migrací – včetně té klimatické – se programy pro dočasné pracovní migranty staly celosvětově rozšířenou šablonou. Elity prezentují pracovní migraci jako dvojí výhru: státy s vysokými příjmy tak vyřeší nedostatek pracovních sil, aniž by musely příchozím pracovníkům poskytovat jistotu zaměstnání nebo občanství, zatímco v zemích s nízkými příjmy se prý zmírní strukturální chudoba prostřednictvím peněz, které budou migranti posílat domů. Nebezpečné nebo špatně placené práce v zemědělství, domácnosti a službách jsou tak už nyní téměř výhradně „insourcovány“. Insourcování a outsourcování přitom tvoří dvě strany téže neoliberální mince: záměrně podhodnocenou pracovní sílu a politickou moc. Nepleťme si to s volným pohybem – dočasná pracovní migrace představuje extrémně neoliberální přístup ke komplexu zahraniční, klimatické, imigrační a zaměstnanecké politiky, jehož cílem je dále rozšiřovat stávající možnosti akumulace kapitálu prostřednictvím disciplinace nadbytečného obyvatelstva.

Mezinárodní organizace práce (ILO) uvádí, že dočasní pracovníci z řad migrantů čelí nucené práci, nízkým mzdám, špatným pracovním podmínkám, absenci sociální ochrany, omezování svobody sdružování, diskriminaci, xenofobii a sociálnímu vyloučení. V rámci tohoto státem posvěceného nevolnictví jsou pracující právně svázáni se zaměstnavatelem a mohou být kdykoli deportováni. Dočasní migrantští pracovníci jsou udržováni v podřízenosti hrozbami výpovědi a deportace, což svědčí o spojitosti mezi imigračním statusem a prekarizovanou prací.

Prostřednictvím programů zaměřených na dočasnou pracovní migraci je levná pracovní síla nejdříve zachycena na státní hranici a poté vykořisťována zaměstnavateli. Státní hranice tedy nejsou určeny k zadržení všech migrantů, ale k vytvoření podmínek „vyhostitelnosti“, což zvyšuje sociální a pracovní nejistotu příchozích. Ti jsou pak označováni jako „zahraniční pracovníci“, což podporuje xenofobii. A i když jde o dočasné pracovníky, takzvaná dočasná migrace jako taková se stává trvalým, státem řízeným neoliberálním mechanismem.

Hraniční režimy

Debaty o budování spravedlivějších a udrži­telnějších politicko­-ekonomických ­modelů se aktuálně soustředí kolem Green New ­Dealu. Většina návrhů zelených politik v USA, Kanadě, ve Spojeném království a Evropské unii reflektuje potřebu řešit ekonomickou nerovnost, sociální nespravedlnost a klimatickou krizi zároveň, a to transformací našeho extraktivního a vykořisťovatelského systému na nízkouhlíkovou, feministickou a pracujícími či lokálními komunitami utvářenou společnost, která bude založená na péči. Jakkoli však Green New Deal chápe klimatickou krizi a krizi kapitalismu jako propojené (a nikoli tedy jako dichotomii „životní prostředí versus ekonomika“), jeho nedostatkem zůstává omezený rámec. Jak napsaly výzkumnice Harpreet Kaur Paul a Dalia Gebrial, „Green New Deal zůstává z velké části v zajetí představ spojených s národem“.

Návrhy, které nejsou internacionalistické, si však v našem oteplujícím se světě zahrávají s rizikem trvalého klimatického apartheidu a imperialistické nadvlády. Bohaté státy by přitom měly napravovat globální a zároveň asymetrické dopady klimatického dluhu, důsledky nespravedlivých obchodních a finančních dohod, vojenské nadvlády, vykořisťování pracujících i sekuritizace hranic. Uvažovat o hranicích ovšem nemůžeme bez kontextu moderního národního státu a jeho propojení s imperialismem, kapitalismem, rasou atd. Hranice už nejsou jen pevně stanovené čáry vymezující území. Hraniční režimy posiluje dohled dronů, zachycování lodí s migranty nebo bezpečnostní kontroly daleko od samotné hraniční linie. Austrálie zadržuje migranty v Oceánii, zatímco „Pevnost Evropa“ přesouvá dohled nad uprchlíky a jejich detenci do oblasti Sahelu a Blízkého východu. A v obou případech se překresluje mapa naší koloniální současnosti.

Snad nejurážlivější je, když kolonialistické země panikaří kvůli „krizi na hranicích“ a stavějí se do role obětí. Po tři staletí přitom byly genocida, vysídlení a pohyb milionů lidí určovány evropským kolonialismem, transatlantickým obchodem s otroky z Afriky nebo importovaným nevolnictvím uvaleným na asijské dělníky. Impérium a zotročení založené na omezování pohybu jsou nicméně základem globálního apartheidu i dnes a nadále určují, kdo kde a za jakých podmínek může žít. A hranice jsou vytvářeny tak, aby tento apartheid podporovaly.

Svoboda zůstat na místě stejně jako svoboda pohybu – a tedy svoboda bez hranic – přitom představují dekoloniální reparace, které měly být už dávno splaceny.

Autorka je spisovatelka a aktivistka.

Z anglického originálu Why climate justice must go beyond borders, publikovaného na webové platformě OpenDemocracy, přeložil Otakar Bureš. Redakčně kráceno.