Evropské sociální kinematografii v posledních letech chybějí silná témata i energie, jakou v minulých dekádách měli „­auteuři“ jako Mike Leigh, Ken Loach, Jean­-Pierre a Luc Dardennovi či Andrea Arnold. Namísto pronikavých charakterových studií a dějové dynamiky, diktované mezním společenským postavením hrdinů, se do popředí dostaly melancholické rodinné či komunitní mikrosvěty, v nichž se v podivném bezčasí na cosi odevzdaně čeká – na neodvratný vpád modernity do tradičního řádu venkova či nalezení hodnotového souladu a sebe­­uvědomění. Roste také počet filmů o několika generacích žen z téže rodiny, které zkoumají vlastní feminitu a sexualitu v podmínkách tiše se hroutícího patriarchátu.

Podobně orientované tituly měly výrazné zastoupení už v soutěži letošního Berlinale, v Cannes jejich řady rozšířilo například španělské drama Creatura či portugalský rodinný portrét Légua. Tyto intimní, křehké snímky spojuje unikavost a důraz na hodnotový i estetický „safe space“, který hraničí s letargií. Vytratil se nesmlouvavý sociální aktivismus tak typický pro starší britské filmaře, ale chybí i promyšlená dardennovská kinetika či estetická rafinovanost Andrey Arnold. Filmy tak zprostředkovávají obraz Evropy jako unaveného, otupělého kontinentu, který čeká na silný podnět, na nějž by mohla přijít energická odezva.

Festival v Cannes letos naštěstí pokračoval v trendu otevírání se méně známým národním kinematografiím. Společenská dramata z těchto teritorií se stále inspirují především filmy předešlých generací sociálních realistů (evropských, ale třeba také íránských), dotýkají se však současných existenčních témat. Znamenitý mongolský debut If Only I Could Hibernate od režisérky Zoljargal Purevdash sleduje dospívajícího kluka z periferie, který má talent na fyziku, ale zároveň řeší nepřekonatelné sociální bariéry – matka je alkoholička, rodina pochází z venkova, krušné zimy tráví v jurtě a veškerá aktivita jejích členů se pak omezuje na shánění topiva.

Jordánská žena, jež se po smrti manžela vypořádává s právními a společenskými dogmaty, stojí v centru pozoruhodného debutu Inshallah a Boy režiséra Amjada Al­-Rasheeda. Snímek, který připomíná morální dramata íránského filmaře Asghara Farhádího, kriticky zkoumá ústrky a diskriminaci, jimž musí čelit ovdovělé ženy v patriarchální společnosti. Opět jde o dílo s jednoduchou, ale účelnou dramatickou stavbou, které svou působivost čerpá z věrohodného morálně­-společenského dilematu.

Svérázný feministický apel přinesl komediální malajský body horor Tiger Stripes další debutantky Amandy Nell Eu. Dvanáctiletá hrdinka projde traumatickou zkušeností první menstruace a proti své vůli se ocitá v zajetí pověr a šikany okolí. Její transformace v ženu­-tygra je groteskním a naivním motivem, má v sobě ale sympatickou energii punkové revolty.

Osvěžující filmařská energie letos proudí z Afriky. Jedinou prvotinou v hlavní soutěži festivalu byl baladický senegalský snímek Banel & Adama od Ramaty­-Toulaye Sy, archetypální příběh zapovězené lásky a vzpoury proti řádu, která neujde krutému trestu. Vizuál­ně uhrančivý film nicméně doplácí na jistou akademičnost a enigmatický chlad postav. Podstatně více elektrizující byl Omen rappera a performera s konžskými kořeny Balojiho. Debut ze sekce Un Certain Regard sleduje návrat mladého emigranta do rodného Konga, odkud za nevyjasněných okolností před lety utekl. Hypnotický, výstřední a obtížně uchopitelný film pojmenovává schizofrenní identitu běženců i paradoxy současné Afriky s féerickou rozevlátostí a originálním výtvarným temperamentem.

Silná byla opět čínská produkce, která se na velkých festivalech objevuje pravidelně. Už v Berlíně bylo zřejmé, že vlivnou šestou generaci začíná nahrazovat mladá krev, jež se tolik nezhlíží v dějinách a rozmáchlých sociálních freskách a více zkoumá současné životy nebo minulost sleduje skrze moderní žánrové koláže. Wei Shujun tak v netradiční detektivce Only the River Flows spojil postupy filmu noir, tonální schizofrenii korejských thrillerů a čínskou obřadnost. Jeho krajan Anthony Chen naopak v debutu The Breaking Ice vytvořil melancholickou výpověď o generaci Y, která zamrzla v existenční bezradnosti a čeká na tání. Subžánr, který zahraniční kritika překřtila na „sad hot Chinese people“, je snadno srozumitelný i pro evropského diváka.

Ačkoli významné ceny opět bezpečně ovládl „Západ“, právě divácké úkroky mimo povědomé kinematografie z letošního ročníku festivalu v Cannes dělaly inspirativní zážitek.

Autor je ředitel distribuční společnosti Artcam.