Jedním ze současných nejhranějších interpretů na kapverdské online rozhlasové stanici RCV (Rádio de Cabo Verde) je Heavy H, vlastním jménem Hélder Silva. Ve svých písních kombinuje pop a mornu, tradiční hudbu Kapverdské republiky, jak se od vyhlášení nezávislosti v roce 1975 oficiálně nazývá stát, který zahrnuje deset ostrovů v Atlantském oceánu zhruba 570 kilometrů od pobřeží západní Afriky. Silvovým typickým letním hitem je Kampion, nepříliš nápaditá diskotéková skladba, k níž byl natočen i videoklip. Kromě zpěváka v něm účinkují pouze dívky v plavkách, které se občas zahalují do vlajek různých států portugalsky mluvícího světa nebo – kdoví proč – do vlajky USA. Za pozornost však stojí fakt, že Hélder Silva není pouze hudebníkem, nýbrž i podnikatelem a také environmentálním aktivistou, který upozorňuje na nedostatek vody a úrodné půdy zejména na rodném ostrově Santiago. Výrazně investuje do tzv. aeroponie, relativně nové technologie pěstování plodin ve speciálních vertikálních „záhonech“, které si vystačí s pouhými dvaceti procenty zálivky oproti obvyklé pěstitelské praxi. Technologii úspěšně rozvíjí na plantážích své farmy Afroponic Purahvida od října 2022. V zemi, kde již čtvrtým rokem marně čekají na dostatečné srážky, působí dvoumetrové svislé záhony obsypané salátem a ředkvemi jako zázrak. Heavy H tak má v plánu kromě své hudby vyvážet do dalších zemí Afriky i tuto technologii, založenou na neobvyklém okysličování kořenů pěstovaných plodin.

Tématu chybějící vody a eroze obdělávatelné půdy na vulkanických ostrovech se v posledních letech věnuje rovněž zpěvák, skladatel, spisovatel, básník, právník s advokátní praxí a bývalý kapverdský ministr kultury a umění Mário Lúcio. Svá neobvyklá multiinstrumentální aranžmá místních folklorních stylů jako morna, coladeira, funaná a batuque vytvářel nejprve pro kapelu Simentera a od roku 1995 pro svá sólová alba, kterých je zatím devět. Nejslavnějším z nich je Mar e Luz z roku 2004, po němž uskutečnil půlroční evropské turné. Během něj se v některých městech připojil ke koncertům své krajanky a kamarádky Cesárie Évory, které se přezdívá Královna morny. Zatím poslední Lúciovou vydanou nahrávkou je loňská jedenáctiskladbová deska Migrants, která se zabývá všemožnými druhy vystěhovalectví, včetně toho, k němuž lidi nutí sucho.

Národní blues

Lúciúv nejoblíbenější hudební žánr ­morna, jejíž název pochází z anglického ­slovesa „mourn“ (truchlit), tematizuje odjezdy – a také dramatické, nečekané a ne vždy šťastné návraty – velmi často. Dalšími tradičními motivy jsou láska a krásy Atlantského oceánu, jenž představuje spojení s „matkou Afrikou“, ale morna čerpá také z pohnuté historie ostrovů, zahrnující i krutou zkušenost otrokářství. Traduje se, že tematický rejstřík morny současného střihu má na svědomí básník a hudební skladatel Eugénio Tavares (1867–1930),
jehož dílo bylo ještě ovlivněno pozdním romantismem.

Morna, považovaná Kapverďany za „národní blues“, má kořeny v 18. století a zásadního rozkvětu se dočkala ve druhé polovině 20. století. Významným představitelem žánru byl i otec Cesárie Évory Justino da Cruz Évora a především její strýc Francisco Xavier da Cruz, vystupující pod přezdívkou B. Leza. Ten byl v padesátých letech, tedy v době, kdy byly Kapverdské ostrovy ještě součástí zámořského impéria ultrapravicového a cenzurou zatíženého portugalského Nového státu (Estado Novo), jedním z hudebních mentorů nejen Cesárie Évory, ale též další hvězdy žánru, zpěváka Bana. K typickým doprovodným nástrojům patří klarinet, housle, kytara, cavaquinho (čtyřstrunný nástroj pocházející původně ze severoportugalské Bragy) a drobné perkuse. Zpívá se takřka výhradně kapverdskou kreolštinou, jiné jazyky (v úvahu připadá pouze francouzština a portugalština) zazní velmi výjimečně.

Královna morny

Cesária Évora (1941–2011) měla značně po­­hnutý osud i svérázný životní styl. Zpívat se naučila ve sboru sirotčince, kam byla umístěna po otcově smrti, když její matka nezvládala péči o sedm potomků, a od šestnácti se živila zpěvem po barech a na výletních lodích. Od útlého mládí kouřila a pila třtinový rum, často chodila a především vystupovala bez bot, nikdy neuvedla otce svých dětí a její dům, který se nikdy nezamykal, byl proslulý bouřlivými večírky. Její záliba v alkoholu přispěla k tomu, že v osmdesátých letech musela svou pěveckou kariéru na několik let přerušit. Debutovou nahrávku vydala až v roce 1988 ve Francii a album pojmenované podle jedné z jejích přezdívek La Diva Aux Pieds Nus (Bosonohá diva) jí přineslo mezinárodní úspěch. Další mezník její kariéry nastal v roce 1994, když podepsala smlouvu s vydavatelstvím BMG, které vydalo kompilaci jejích největších hitů pod názvem Sodade – Les Plus Belles Mornas de Cesária. Za desku Voz ­d’Amor (2003) pak získala cenu Grammy v kategorii world music.

V souvislosti se zpěvačkou je třeba též zmínit, že především díky ní se proslavil kreolský termín „sodade“, označující hlubokou melancholii či stesk, a v některých lusofonních oblastech se dokonce používá častěji než původní portugalský pojem „saudade“. V roce 2005 se Évora představila i v Praze – se sedmičlennou kapelou vystoupila ve velkém sále Lucerny v rámci přehlídky Mezinárodní víkend žen. Koncertovat přestala až pár měsíců před smrtí a údajně ještě dva dny před skonem přijímala návštěvy ve svém domě a v ruce měla střídavě cigaretu a sklenku rumu.

Odkaz bosonohé divy

K odkazu Cesárie Évory i k morně jakožto základu vlastní, byť žánrově odlišné hudby se hlásí mnoho hudebníků mladé generace. Patří k nim například feministická a pacifistická aktivistka Mo‘Kalamity, která zpívá v kreolštině a francouzštině. Zpěvačka, jež se v dětském věku přestěhovala s rodinou do Francie, hraje s reggae skupinou Wizard. Ve videoklipu k písni Cima Vento kapela vystupuje na letišti pojmenovaném právě po „bosonohé divě“, pózuje u graffiti s jejím portrétem a poté koncertuje v Café Royal de Mindelo, baru, který se nachází jen pár metrů od domu, v němž Cesária Évora bydlela. Morna se zkrátka proměňuje, její prvky pronikají do dalších žánrů, ale zní stále a nejen na Kapverdách.

Autorka je portugalistka.