Pražská retrospektiva Karla Otty Hrubého v Domě fotografie přibližuje srozumitelnou, lehce stravitelnou formou práci tohoto fotografa, jehož tvůrčí období můžeme ohraničit koncem druhé světové války a počátkem normalizace. Přestože by se dal Hrubý na první pohled zařadit do hlavního proudu poplatného své době, byl od začátku své tvůrčí dráhy technicky zdatným a poučeným fotografem s výrazným citem pro kompozici a určitý typ uměleckého dokumentu.

Jedno z klíčových témat celé výstavy, totiž že v rámci socialistického realismu mohli v padesátých letech do určité míry (a za cenu určitých ústupků) fungovat i kvalitní fotografové, vyvolává mnoho zajímavých otázek. Žádné hlubší reflexe se však nedočkáme – expozice totiž téměř doslovně kopíruje koncept přehledové výstavy připravené ke stému výročí Hrubého narození, která se uskutečnila v brněnském Domě umění na přelomu let 2017 a 2018. Kurátorský výběr Lukáše Bártla, Antonína Dufka a Jany Vránové byl bez větších úprav přizpůsoben prostředí pražské galerie, a jedná se tak prakticky o výstavu „z druhé ruky“, která bohužel zůstává v rovině jednoduchého shrnutí základních témat a etap umělcovy tvorby.

S citem pro člověka

Je přirozené, že sté výročí narození Hrubého se slavilo právě v Brně – fotograf zde strávil zásadní část svého života, mezi lety 1952 a 1977 učil na zdejší Škole uměleckých řemesel a také o tomto městě vzniklo několik publikací s doprovodem jeho fotografií. Ve svých začátcích v druhé polovině čtyřicátých let Hrubý fotografoval mezi troskami, které po sobě zanechala válka, a v průběhu padesátých let město na jeho snímcích postupně ožívalo. Za zmínku stojí kniha fotografií Brno z roku 1955, která ještě v ovzduší stalinismu byla nejen oslavou gotických a barokních památek, ale také budování moderní infrastruktury – symbolicky ji uzavírá snímek z oslav Prvního máje.

Hrubý se, podobně jako většina předních československých fotografů v této době, musel vyhnout kritice za „buržoazní“ formalismus a své technické a kompoziční schopnosti co nejlépe propojit s požadavkem doby, jakým byla fotografie ve stylu socialistického realismu. Kurátoři na toto napětí kladou silný důraz a snaží se v rámci výstavy divákům vysvětlit, že jeho fotografie dělníků nejsou pouze banální propagandou a že vznikaly z autorova upřímného zájmu o toto téma, což se projevuje mimo jiné jeho kvalitním zpracováním. Je pravda, že v Hrubého tvorbě najdeme silný cit pro jednotlivce a empatii k životu v jeho nejrůznějších podobách – na výstavě nevidíme žádný patetický heroismus socialistického člověka, žádné velké dějiny a kult práce, ale dopad dějin a tvrdé dřiny na obyčejné lidi.

Pro svůj humanismus a cit pro vystižení nálady bývají Hrubého pozdější civilní náměty z běžného života řazeny k fotografiím obecně označovaným jako „poezie všedního dne“. Ty už ztrácejí svůj kritický náboj, který leckdy měly sociálně dokumentární snímky z fabrik nebo ze slovenského venkova, a jsou spíše reportážními momentkami vhodnými do časopisů. Informace o tom, jakým způsobem se Hrubý pohyboval v dobovém institucionálním prostředí svazů, komisí, výstav a publikací, by každopádně pomohly k lepšímu pochopení kontextu, významu vystavených fotografií i proměny jejich námětů.

Na povrchu

Hrubého kritický pohled se totiž postupem času pravděpodobně přesunul jinam. Z výstavy je patrné, že jeho záliba v krajinářské fotografii a cit pro přírodní náměty ho vedly k ekologickému přemýšlení: vystavené snímky těžbou zdevastované přírody s cynickými názvy jako Civilizovaná krajina jasně ukazují, že se nevěnoval pouze oslavě práce a líbivému zachycování moravských políček ve svitu zapadajícího slunce, ale kriticky se zamýšlel nad drsnou realitou vývoje civilizace. Na Hrubého inscenovaných fotografiích a fotomontážích z druhé poloviny šedesátých let vidíme zejména kontrast tradičního a moderního způsobu života, který je místy nazírán až apokalypticky.

Poté následuje už jen série naivních obrazů s nádechem metafyzického realismu a surrea­lismu, kterým se Hrubý věnoval v závěru svého života, kdy na fotografii úplně rezignoval a přestěhoval se na chalupu v jihočeském Senotíně. Přestože tyto obrazy pravděpodobně plnily zejména roli jakési osobní zpovědi a koníčku, zdají se být důležitou etapou v umělcově životě, na kterou je dobré poukázat. Výstava jako by končila pocitem hořkosti, kterého se stále nemohu zbavit. Dojmem zahořklosti fotografa, který rezignovaně pověsil foťák na hřebík a z jehož díla bychom snad mohli vyčíst něco víc než jen to, co se odehrává na povrchu.