Na konci září uplyne století od narození Trumana Capoteho. Že jsem vzal v létě po velmi dlouhé době znovu do ruky jeho první román Jiné hlasy, jiné pokoje (v brilantním překladu Radoslava Nenadála), je naprostá náhoda, která s tímto výročím nijak nesouvisí. A ani v nejmenším jsem nečekal, že na mě tato malá knížka tak silně zapůsobí.

Jiné hlasy, jiné pokoje (1948, česky 1988) lze v mnoha ohledech číst jako pokroucený bildungsroman. Jeho tématem je cesta: ve smyslu doslovném i metaforickém, přesun v prostoru i duševní vývoj. Jenže cesta, jak se zdá, tu nepředstavuje žádné osvobození. Třináctiletý Joel Knox, Capoteho hrdina, se vydává za svým otcem na usedlost nesoucí symbolické jméno Skully’s Landing a jeho itinerář by se dal dost výmluvně popsat célinovským výrazem „cesta do hlubin noci“.

Jezero utopenců

Prostředí, ve kterém se ocitá, je v první řadě charakterizováno zvláštní nehybností a stejně tak se vyznačuje jistými rysy, které ospravedlňují zařazení Capoteho prvotiny do žánru jižanské gotiky. Román obratně pracuje s literárním instrumentáriem, které ke gotické literatuře patří odjakživa. Je zde obligátní zanedbaná a přerostlá vegetace. Je zde velice silný halucinační prvek, neboť „fantazie je zrádná a strašlivá“ – například přelud „podivné dámy“ v okně, jejíž identita je až do posledního odstavce románu nejistá a jejíž znepokojivost je ještě umocněna tím, že se prezentuje, opět v souladu s gotickou konvencí, jako Joelův zvláštní dvojník: „Rozostřená tvář, ibiškově zbarvené rysy ztopené ve stínech mu připomínaly jeho vlastní mlžný odraz v rozvlněném zrcadle uvnitř domu.“

Ke koloritu románu patří Jezero utopenců a druhdy luxusní hotel Cloud na jeho břehu, který byl ovšem po sérii tragédií spjatých s jezerem opuštěn a jehož postupné chátrání Capote popisuje s tak podivuhodně úspornou literární virtuozitou, že si tu nelze odpustit delší citát: „A všechen sliz ze starého potoka, co prosakuje do těch vápencových pramenů, zabarvil vodu šerednou barvou; trávníky, silnice, cestičky, všechno zdivočelo; široká veranda se prolomila, komín se propadl do bažinaté země; stromy vyvrácené bouřemi popadaly na verandu; a vodní hadi, kteří se plazili po strunách piana v tanečním sále, tu vyluzovali svoje večerní písně. Byl to strašný, podivně vypadající hotel.“

S tímto strnulým světem působivě souzní i postavy, které jej obývají. Velice často je charakterizuje nějaká tělesná deformace. Černoška Zoo „měla tak dlouhý krk, že se nad tím člověk musel pozastavit, protože vypadala jako nějaký přírodní úkaz“, a šátek ovázaný okolo krku zakrýval jizvu „jako náhrdelník z temně rudého drátu“, pozůstatek dávného zranění. Lebka stařičkého Jesuse Fevera vypadala „až na pár řídkých chlupů, chomáčků vlny prožrané od molů, jako koule z naleštěného kovu“; poustevník Sluníčko, údajně žijící ve zmiňovaném strašidelném hotelu, „měl hlavu jako kulku do revolveru“. Samotný Joelův otec, pan Sansom, je ochrnutý a jeho přítomnost je vyznačena nejprve metonymicky, malým červeným míčkem, kterým hází, když něco potřebuje, a posléze, když je Joelovi umožněno se s ním setkat, také synekdochicky, totiž svýma očima, jimž je vlastní „jakýsi udivený němý lesk“. Toto osazenstvo Skully’s Landingu žije v jakémsi bezčasí, které bratranec Randolph, neúmysl­ný původce otcovy paralýzy, pojmenovává těmito slovy: „Myslím, že tu budeme všichni spolu, dokud se ten dům nepropadne, dokud ta zahrada nezaroste a dokud nás ve svých hloubkách neskryje plevel.“

Narcis nebyl egoista

Je to zvláštní, mírně řečeno znepokojivý malý svět. Svět, ve kterém žádná cesta, jak se zdá, není možná a v němž se přesto odehrává skutečné drama, totiž drama času a vzpomínání. Randolphův život se bezezbytku točí kolem dávné události, totiž jeho krátkého románku s boxerem Pepem Alvarezem, kterému ani po letech nepřestává naslepo posílat dopisy. Sice ví, že – čtenáři Jacquesa Lacana zpozorní – pravděpodobně nikdy nedojdou na místo určení, ale přesto naplňují jeho život jakýmsi iluzorním smyslem: „Jenže já vím, že nikdy nedostanu odpověď. Ale dává mi to možnost v něco aspoň věřit. A to znamená klid.“

Čtenáře udiví, s jakou literární bravurou je mladičký Capote schopen toto všeobecné hledání ztraceného času zachytit. Když se umírající Jesus Fever oddával dávným vzpomínkám, „vypadala jeho mysl jako ostrov v čase a ten ostrov obklopovalo moře minulosti“. I Joelův pohled do budoucna je obtěžkám minulostí, jeho pohled vpřed je zároveň pohledem zpět – „byl ve svých třinácti letech blíž vědomí smrti než v kterém jiném budoucím roce: v jeho nitru roste květ, a až se všechny ty stlačené lístky rozvijí, až poledne mládí zazáří tím nejbělejším požárem, otočí se a pohlédne, jako už hleděli jiní dřív, než tu byl on, kde se před ním otevřou nové dveře“.

V tomto zakletém čase se všechno obrací a zrcadlí samo v sobě, a proto je možná tak těžké z tohoto místa odejít. Joel, doprovázený kamarádkou Idabelou, se o to bezúspěšně pokusí, a stejně tak se o to pokusí i Zoo, která se po děsivém zážitku – znásilnění – vrací zpátky.

Není proto už tak nepochopitelné, že ústřed­ním motivem knihy je zrcadlo. Ztělesňuje především snadno dešifrovatelný motiv narcismu; sám Randolph ostatně prohlašuje, že „Narcis nebyl žádný egoista“, nýbrž jen bytost veskrze upřímná. Nezapomínejme ale také, že neméně silně je v knize přítomno i téma nerozpoznání vlastního odrazu, ba dokonce jakési dezintegrace, zprostředkované právě zrcadlem: „Beztvaré zrcadlení obličeje mu ukazovalo tlusté rty a jedno oko a vypadalo to, jako by před sebou viděl horkem se roztékající voskovou figurínu; rty začínaly mít tvar rozbředlé čáry, oči byly svítící bubliny.“

Poselství ztroskotaného námořníka

Toto téma zrcadlení, které je zároveň rozpoznáním i nerozpoznáním, odpovídá aporetické povaze neměnného času, ve kterém se každý pokus vykročit vpřed převrací v návrat do minulosti. Odpovídá ale také způsobu, jakým je u Capoteho traktován milostný cit. Některé pasáže věnované lásce jsou okouzlující, například ta, ve které se zdůrazňuje metonymická povaha lásky a její nevyhnutelná „minulostní“ dimenze. Milostný cit vždy „přetéká“ přes samotnou milovanou bytost a vlastním živlem tohoto přetékání je opět minulost: „Štěstí v lásce neznamená absolutní soustředění všeho citu do toho druhého: člověk musí vždycky milovat ještě spoustu jiných věcí, které ten milovaný nutně jen symbolizuje (…) vzpomínky, ano, to je ta země a voda našeho bytí, vzpomínky.“ Tyto elegické prvky, řekl bych, působí dnes na čtenáře intenzivněji než rovina textu vybízející – nejspíš nezáměrně – k poněkud lacinému psychoanalytickému čtení a k hledání oidipských peripetií Joelova příběhu.

Joel nakonec z tohoto začarovaného kruhu přece jen vykročí, nepříliš heroicky a okázale, způsobem, který bývá interpretován jako náznak převzetí vlastní sexuální identity: „Beze strachu, bez zaváhání šel, a jen jako by něco zapomněl, zůstal stát na okraji zahrady a hleděl na tu matovou snášející se modř a na toho chlapce, kterého nechal za sebou.“

Capote sám později hovořil o svém prvním románu jako o „poselství ztroskotaného námořníka vloženém do lahve a hozeném do moře“. Výstižná charakteristika, která člověku ušetří mnoho silných slov. Naléhavost, s jakou k nám autor mluví, dá čtenáři snadno zapomenout na dosti smutný konec Capoteho života a připomene mu, že se jednalo o skutečně velkého spisovatele.

Autor je filosof, univerzitní pedagog a překladatel.