„V přírodě nic neexistuje samo.“

Rachel Carson

Prochází kolem železničního přejezdu. Pes zaštěká. „Zpátky. Vrať se!“ křičí. Pes ale jako by se odstřihl od reality, čmuchá kolem kolejí, chytá stopu a běží přímo po železnici, žene ho nějaká neuchopitelná touha, nepopsatelný puzení, který ona ne a ne pochopit.

„Stůj! Stůj! Poď sem!“ křičí, ale je to marný. Nezbývá než běžet za ním. Nebo ho nechat běžet?

***

Auto rachotí stejně jako vždycky, má svoje roky, ale motor šlape. Najednou se ozve rána. Nestihne doříct větu. Přitom to byla ta nejdůležitější.

Z auta se kouří, stojí uprostřed dálnice, kolem jezdí stotřicítkou všechno možný. Prohlídne ho, ale je jasný, že s tímhle si sama neporadí. Není to prasklá guma. Vehikl pravděpodobně dosloužil. Jenže zrovna teď se jí to fakt nechce řešit, chce zavolat na číslo, se kterým před chvílí mluvila. Místo toho bude muset zavolat do pojišťovny. Povinný ručení. Odtahovka. Vrací se do auta pro telefon. Ten leží na zemi a má křuplej displej. Sklouzl jí od ucha přesně ve chvíli, kdy se ozvala rána. Sklouzl od ucha a vklouzl pod nohy, a jak dupala na brzdu, dupnula i na něj. Nejen že tím ukončila hovor, ve kterým neřekla tu nejdůležitější větu, ale taky tím vykreslila na displeji krásnou pavučinu. Z estetického hlediska se teď jedná o opravdu hodnotný předmět; na chvíli se zakouká do spár mezi jednotlivejma kouskama skla, jsou v nich malinkatý střípky a ty se krásně třpytí v pražícím slunci. Na chvíli zapomene na všechno a nechá se omámit tímhle obrazem. Probere ji kapka potu, která ukápne z nosu na displej. Je horko, dálnice žhne, a hlavně přece spěchá. Na tenhle hovor čekala tak dlouho. Zapíná telefon. Obrazovka zabliká. A zhasne. Bude si muset někoho stopnout.

***

Pes zmizel někde na horizontu. Vlak ho nepřejede, tím si je jistá. Je moc chytrej na to, aby se mu stalo něco takovýho. Je dost chytrej na to, aby přežil, i kdyby už se nikdy nevrátil. Věří mu. Ví, že to dokáže, poradit si s čímkoliv. Ale stejně by ho ráda našla. Stejně by ráda usínala a slyšela jeho dech, věděla, že je v bezpečí, a jen tak s ním sdílela svoji existenci. Prochází dál kolem kolejí, doufá, že se objeví, tak jako vždycky. Vždycky, když odběhne, má strach, že už se nevrátí, ale on se vždycky vrátil. Je to její strach, nevychází z něj. Je to strach ze ztráty. Ztrát má za sebou hodně.

Náhle ji napadne, že už by se taky nemusela vrátit. Že by mohla zmizet, někde v dálce, někde v nedohlednu, ztratit se za kolejema. Rozhlídne se kolem. Na chvíli se posadí do trávy a začne balit cigaretu, za ní je křoví, za nim baráky. Balí cigaretu a kouká kolem. Koleje v kontrastu ke křoví a pár stromům, co jsou vidět z lesíku na druhý straně, působí strašně uměle. Jako by to byla jenom hračka, jako by to byla simulace, jako by to nebylo opravdový.

Bodne ji v břiše. Vzpomene si. Neuteče před vzpomínkou. Nechá ji vykvést mezi kolejema.

***

Čekání na asistenční službu je nekonečný. Tak strašně by se mu chtěla ozvat zpátky, na tenhle hovor čekala tak dlouho. Prohlíží auto, jako by tim mohla něco změnit. Desetkrát otevře a zavře kapotu. Nakonec to vzdá, sedí na místě řidiče, kouří jedno cígo za druhým a prohlíží si svou nálepkama polepenou palubku. Začíná si uvědomovat, že je jedno, jestli odtahovka přijede za hodinu, za dvě, nebo třeba až zejtra. Protože ať už přijede kdykoliv, její telefon to nespraví, ten hovor už se opakovat nebude a číslo, který jí volalo, už nedohledá. Rozbitej telefon znamená, že už na to číslo nezavolá nikdy, nemůže se podívat do historie, nemá jak ho dohledat. Musel by se ozvat znova on. A on už se neozve. Ví to. Některý věci člověk prostě ví. Ví, že tohle byla jediná příležitost. Kouká z okna a přemýšlí nad tím, kam jedou řidiči aut v protisměru. Snaží se vytvořit jejich osobnostní profily, vyfabulovat jejich životní cíle a hodnoty. Jen aby nemusela myslet na ten svůj. Najednou si přeje, aby tady zůstala sedět navždy. Sedět u dálnice a přemýšlet nad trajektoriema osudů druhejch lidí.

***

Vzpomínka má tvar břečťanových šlahounů, kroutících se a šlehajících do všech stran, pomalu se plazí a rozlézá, jak vinná réva omotává její prst, pak druhej, chladnej had plazící se v cyklickejch pohybech až k nosním dírkám, kde se začne zavrtávat do mozku a dráždit neurony vysílající signály do celého těla. Tělo podvoluje, lehá si, lehá si jako tehdy na nemocniční lůžko. Leží na lůžku a má v dlaních ptáče. Chce ho ochránit, jak ji nikdy nikdo neochránil, dokáže to, je na to připravená, už teď ho hýčká svým vlastním teplem s takovou něhou. Připadá si, že se může rozhodnout, ale ve skutečnosti za ni to rozhodnutí dělají okolnosti, a tedy především on. On. Když na promítacím plátně za očima zabliká obraz jeho osoby, nervovej oběh se začíná zkratovat. Začíná se zamotávat do pavučiny paměti a ztrácet se v jejím labyrintu. Šlahoun vzpomínky se zavrtává čím dál rychleji a hlouběji skrz mozek přes hrdlo až do jejího srdce a něco v ní začíná křičet, křičí, křičí jeho jméno, ale on nikde není. Krvácí, cítí, jak jí krev teče po stehnech, chtěla by u toho obejmout, chtěla by, aby ji někdo držel za ruku, ale leží sama na dně propasti, jen křičí jeho jméno a on, pro kterýho se celá tahle oběť děje, furt nepřichází. Leží, křičí a metamorfuje v droboučký stvoření, s každým vykřiknutím je o něco menší, až místo aby ptáče chránila, sama se jím stává, křičí dál a nikdo dál nepřichází. Křičí zbytečně.

Probere ji projíždějící vlak. Záškub v břiše. Druhý. Zvrací. Za okny vlaku zahlídne pár kamennejch obličejů. Publikum. Matně rozeznává obrysy figur. Matka utírá dítěti nos. Pocítí závist a stesk. Postarší pán hledící pohledem soudce ven jako by ji probodával a vysmíval se jejímu ponížení. Má chuť mu jednu vrazit. Dál zvrací. Dáví se, jako kdyby měla vyzvracet to křičící ptáčátko, ale ono ne a ne ven, zvrací jen zbytky tekutin, že by už zase nejedla? Nevzpomíná si. Vstane. Naposledy zakřičí na psa, ale pes tu není a ona to cítí, cítí, že je někde daleko, nebude křičet dál, zbytečně. Jde domů. Svět se jí zdá ještě umělejší a vzdálenější než předtím.

Nechá na noc otevřeno, pro případ, že by přišel, že by si k ní přilehl do postele. Místo něj přijdou na návštěvu jen vzpomínky. Nejdřív ty opravdový a pak ty vysněný, vzpomínky na všechno, co se mohlo stát, a nestalo. Nikdy ji nenapadlo, že to, co se nestane, může bolet víc než to, co už se stalo. To, co se nestalo, ji bolí paradoxně víc než všechny tragický zážitky, největší bolest tady totiž způsobuje absence zážitku, nemožnost ho dosáhnout, doprovázená naprostou bezmocí. Absence neumožňuje konfrontaci. A bez konfrontace nepřichází katarze. Netrpí pro to, co zažila, ale pro to, co jí chybí, pro potenciál, který se nenaplnil. Nepláčeme pro smrt našich blízkých, nepláčeme pro chvíle, které jsme s nimi prožili. Pláčeme pro okamžiky, které s nimi už prožít nemůžeme.

Ráno je vysvobozením. Jedno kafe, druhý kafe, třetí kafe, chvíli kouká z okna na trávník, naposledy zakřičí z verandy, pes nikde. Nasedne do auta a jede. Má zakázku.

Při vykládání materiálu jí na chvíli přejede mráz po zádech, jako by ji někdo sledoval. Nebojí se stínů. „Pojď blíž,“ vyzve svou paranoii. Ale nic se nestane. Jako by ji opustil i její vlastní stín.

Při cestě zpátky míjí odbočovací pruh s nápisem v němčině. Co kdyby zahnula, co kdyby se prostě nevrátila, komu by to vadilo? Ozve se telefon. Cizí číslo. Tvář se jí zkřiví nekonkrétním podezřením. Netuší nic, jen nerada bere cizí čísla. Ale vezme to.

„Ahoj.“

Nemusí se představovat. Pozná ten hlas. Srdce se jí zasekne v krku, přestane bít, přestane dýchat, jak kdyby jí v hrdle uvízlo ptáče.

On pokračuje. Chce se omluvit.

Omluvit. Po takový době. Za co všechno přesně se vlastně chce omluvit? Tahle věta rozhodně nestačí, ale je dobrym začátkem. Ptáče se pomalu souká z krku ven, třepotá se, snaží se vyletět. Dřív než stihne roztáhnout křídla, než se slova poskládají do věty, než se do plic dostane vzduch potřebnej k tomuhle výkonu, ozve se rána. Z auta se kouří, kolem jede stotřicítkou všechno možný. Zavolat. Zavolat do pojišťovny.

***

Pán z odtahovky přijíždí se západem slunce, je žoviální a nebojí se jet stopadesátkou. V rádiu mluví o reprodukční spravedlnosti. Chce mu říct, že to nechce poslouchat, ale nějak nemůže najít slova. Naštěstí to bodrej vousáč v montérkách taky nechce poslouchat. Přepne na nějaký rockový vypalovačky a rozjede další veselou historku o svý dovolený v Karibiku. Netušila, že si odtahovkou můžete vydělat na Karibik, ale zdá se, že jo. A přitom má prej dvě děti, a dokonce se o ně stará, a stejně mu ještě zbyde na Karibik. Za chvíli zná celou jeho rodinnou anamnézu.

Zastaví se na benzínce, pozve ji na hotdog. Přihodí pár historek o rozbitejch autech. V Karibiku nebyla, musí to stačit. Týpek se chláme a kupuje jí ještě lahváče na cestu. Stačilo.

Po vyložení auta u servisu se rozloučí, ne, nepotřebuje nikam přiblížit, má to kousek. Zas takovej kousek to neni, ale chtěla se projít. Jde pěšky. Vrací se už v hluboký noci. Odemyká chatku.

Sedne si na postel a kouká na třpytivej displej telefonu. V prasklinách vidí tolik obrázků a ke každýmu si dovede vymyslet příběh. Za chvíli se začnou obrázky třpytit o něco víc, její slzy vykouzlí na obrazovce lesk hvězdný oblohy.

Ozve se zaškrábání na dveře. Otevře.

Pes se vrátil.

Maja Rysová (nar. 1998) studovala vícero uměleckých oborů v různých vzdělávacích institucích, u žádného však nezůstala a studia nedokončila. Odmítá nálepkování a nechce být jako autorka definována atributy, jako je vzdělání, práce, společenské zásluhy nebo sociální zázemí a původ. Kromě psaní se v současnosti zabývá DIY grafikou a každodenním hledáním pláže pod dlažbou.