Na podzim si nás Johana všechny zablokovala na sociálních sítích a tím definitivně odešla z našich životů. Byl taky nejvyšší čas, v zimě začala válka na Ukrajině a já bych musel tuhle voličku SPD kvůli jejím názorům asi uškrtit. Škrtit jsem nikoho nemusel, Johana byla pryč a já brzy zjistil, že na ni začínám rychle zapomínat.

V listopadu Josef začal kupovat Lukášovi hromady plyšáků a pastelek a bylo jasné, že chce navázat na staré časy. Pořád nám volal: Tak co podnikneme? A kdy spolu někam vyrazíme? Dvakrát u nás uvařil večeři a přespal a potom mi psal „tak co bych měl nakoupit“, jako by se rozumělo samo sebou, že u nás spí i dneska. Tou dobou se to ale moc nehodilo, měl jsem hrozně práce, a navíc jsme se rozhodli, že přestavíme byt. Olga potřebovala pracovnu. Takovou malou pracovničku kdybych měla, třela o sebe sepnutýma rukama a ukazovala na prstech, úplně prťavounkou! Jenže kde takovou pracovnu v branickém tři plus kk vzít? Nakonec jsme vymysleli, že z obýváku vyhodíme kanape a že jí do rohu dáme pracovní stůl s počítačem a židlí. Je to docela klidné místo, a když se zakryje paravánem, bude tam mít i soukromí.

A tak si jednou o víkendu, když byl Josef pryč, pro kanape přišel soused se synem a my jsme pro Olgu všechno připravili. Když potom v pondělí přijel Josef na večeři, zarazil se ve dveřích, chvilku jenom koukal a pak zamumlal: Hezkej paraván. Že jo? tleskla Olga rukama, ten jsem vybírala sama! Hm, řekl Josef a víc nic. Když ticho trvalo moc dlouho, řekl jsem, že je nám samozřejmě líto, že jsme to kanape museli dát pryč, ale že je u nás „vždycky vítán“. Olga potom taky řekla, že je u nás „vždycky vítán“ a že to k nám má jenom čtyřicet minut. Jasně, jenom čtyřicet minut, řekl Josef – a možná i míň. To podle provozu.

Na staré časy se tedy i z takových praktických důvodů moc navázat nedařilo. Ale bylo v tom ještě něco jiného. Josef se změnil. Skřípalo to. Když k nám přišel, seděl vždycky tak nějak na půlce zadku, hovor se zadrhával a po čtvrt hodině mizel. Křivý úsměv, moc hlasitý smích, a potom zase divné ticho. Na Lukáše se utrhuje, a když mu řeknu, hele, Lukáš nemůže za tvoji špatnou náladu, omlouvá se, a přitom kouká jako vrah. Zatímco dřív to byl takový klidný smutný dobrák, teď rysy jeho obličeje začala pronikat zatrpklost. Možná v něm začala pracovat samota, ta lidi umí dost změnit. Každopádně působil jako člověk, který v hlavě nosí brouka.

Přiznám se, že jsem se na společné večery už vlastně netěšil a nakonec jsem ho ani moc nezval. Když má člověk ve všem tom mumraji chvilku volna, chtěl by si ji užít, a ne řešit nějaké tlaky, že.

Co se tomu stárnoucímu osamělému chlapovi tehdy zakouslo do mozku – ano, i když bylo Josefovi sotva dvaačtyřicet, takhle jsem o něm začal uvažovat –, mi dlouho nebylo jasné. Vyjevilo se to až jednou na Janově.

Stáli jsme s Olgou v kuchyni, a jak si tak povídáme, najednou se odmlčí a ukáže ru­kou. Podíval jsem se na stůl. Na stole byla plechovka. Josef ji musel vyndat z ledničky. Ach jo, povzdechl jsem si, ale vlastně mě to nepřekvapilo.

Šoupnul jsem plechovku, kam patřila.

A tak jako dřív. Josef vyndá plechovku z ledničky, já ji tam zase vrátím. On ji vyndá, já ji vrátím.

Plechovka v ledničce, plechovka na stole. Plechovka v ledničce, plechovka na stole.

Teď se ptám sám sebe: Proč jsem to dělal? Proč jsem se na nějakou plechovku prostě nevykašlal? Těžko říct. Za prvé mě štvaly Josefovy naschvály, zadruhé jsem se mu nechtěl podřizovat, jenom v tom to ale nebylo. Podstatný důvod spočíval v tom, že „plechovka prostě patřila do ledničky“ – a přes to nejel vlak. Já tu plechovku venku prostě nechat nemohl.

Tak uběhlo pár měsíců. A potom přišla ta scéna. Samozřejmě v lednu, v tom nejhorším období v roce.

Byl takový ten večer, kdy zimní tma a tíha jednomu už úplně přerostou přes hlavu. Kdy člověka zavalí zástupy pičičáren takovým způsobem, že má pocit, že nezvládne vyřídit už ani jeden mail. Kdy zavolá třídní, ať si přijdete do školy pro nemocné dítě, a před vámi se rýsuje vyhlídka na čtvrté OČR od začátku školního roku. Lukášovi samozřejmě nic moc nebylo, jenom zase ta věčná moraxella, ale o to hůř: dítě se bude nudit a skákat po postelích a kdo to s ním má vydržet. Sice jsem věděl, že se to zase nějak spraví, že život půjde dál a že žiju v podstatě spokojeně, ten večer byl svět ale prostě černočerný jako dno připáleného kastrolu. Ještě ke všemu moji ponurou náladu vycítil Lukáš a místo koupání lítal po pokoji nahatý s fixou pokresleným břichem a naschvál se ukazoval u oken. Drapnul jsem ho za ruku, z toho povstal veliký křik a do věci se musela vložit Olga. Lukáše vykoupala, uložila, pak jsme se chvíli hádali a potom jsme si vyčerpaně sedli ke stolu s černočernou tmou za oknem, podepřeli si hlavy a jenom seděli a mlčeli.

A vtom Olze pípnul mobil. Zadívala se na zprávu, udělala pf a zakroutila hlavou. Děje se něco? Zakroutila hlavou podruhé, podala mi mobil a zase si podepřela spánek.

Podíval jsem se na displej. Zpráva od Josefa.

„Olgo, nemohl bych vás o něco poprosit? Myslím, že kočičí žrádlo do ledničky mezi lidské jídlo nepatří. Nemohli byste ho dávat ven? Díky za pochopení, hezký večer, Josef.“

Co mě na zprávě naštvalo nejvíc?

Ani tak ta ohraná deska asertivity, i když tohle „nemohl bych tě o něco poprosit“ mi Josef naservíroval už tolikrát a s tak poťouchlým podtextem, že jsem to nemohl ani cítit. Ani tak to, že mě zpráva jako mimořádně účinný flashback vracela do těch nejhorších týdnů s Johanou a měnila vzduch kolem mě v jedovaté výpary pasivní agresivity. Nejvíc mě naštvalo to, že Josef napsal Olze a jak se pak na mě podívala. Možná v jejích očích ani výčitka nebyla, já ji tam ale viděl. To jsem nakonec zodpovědný i za Josefa? Ten večer už toho na mě bylo prostě moc. Dolehla na mě všechna ta tma, zlost na Lukáše a všechno zklamání z toho, že život jsou jenom pičičárny, pičičárny a pičičárny a že to tak bude už napořád.

Popadnul jsem mobil a vyběhl na balkon. Vytočil jsem Josefovo číslo.

„Ahoj, Olgo,“ řekl.

„Na co si to hraješ?“

Zarazil se. „To jsi ty?“

„Jo, já. Přestaň nás už konečně otravovat s nějakou pitomou plechovkou. Já tady mám nemocný dítě a ty mi píšeš takový hovadiny?“ Spustil jsem jako kulomet. Až jsem se divil, jak mi to jde. Kromě vzteku jsem cítil i velikou úlevu, jako by se provalilo něco, co se mělo provalit už dávno.

Chvilku konsternovaně mlčel a potom se rozkřičel také.

„Krucinál! Já už toho mám dost! To nemůžeš jednou v životě udělat něco podle mě?“

„Co si to tady dokazuješ?“

„Jednou v životě, jenom jednou v životě!“

Atd. atd. atd. Co jsem řekl já, je zbytečné opakovat, každý si to umí představit. Od Josefa jsem se dozvěděl, že jsem mu celý život rozkazoval. Že se mnou vůbec není možné mluvit. Že jsem hrozně vzteklý. Že všechno musí být podle mě. Že nechávám věci vyhnívat. Že ignoruju jeho prosby. Že jsem mu zničil vztah s Johanou. Že jsem snob. A dokonce že jsem ho v dětství strašil! Že jsem na něj dělal obličeje!

Bůhví, kde na takové nesmysly přišel. U psychologa? Na psychologii.cz na internetu?

Čekal jsem, že mi přišije i tu havárii tenkrát, to ale nemohl. To auto řídila Bohunka.

Křičel na mě někdo, koho jsem nepoznával. Kde byl ten hodný brácha? Představoval jsem si dlouhého hubeného Josefa, jak se s jednou rukou v rukávu polosvlečeného kabátu točí v temné předsíni prázdného bytu plného prachu, řve do mobilu nadávky a od úst mu létají bublinky.

Jak jsme tak na sebe hulákali, najednou jsem ucítil naprostý klid. Chvíli jsem se nad tím vším vznášel s lehkým podivem, jako bych sledoval nějaký film, a potom jsem řekl: Víš co, já se s tebou takhle bavit nebudu, a položil telefon.

Tím to ale neskončilo. Celý ten večer se na mě z mobilu valily vzteklé zprávy. Neodpovídal jsem na ně. Myslím, že byl Josef opilý. Potom se odmlčel a až kolem půlnoci, když jsme skoro spali, mi napsal: „Vy mě nepotřebujete…“ Dnes, když si tu zprávu čtu, vidím, že to nebyla výčitka, ale spíš konstatování. Tehdy jsem to ovšem jako výčitku vnímal.

Za dva dny se mi ve zprávách omluvil. Omluvu jsem přijal, napsal mu, že se na něj nezlobím, a myslel si, že to všechno zase jako obvykle odplyne. No co, hádka. Takových věcí v životě je. Když v tom nebudeme šlapat, ono se to ztratí. Už jsem se na něj skutečně ani nezlobil. Olga dokonce prohlásila, že „ten výbuch byl zdravý, že se leccos vyventilovalo a že ona jako psycholožka má krize ráda, protože bez krizí se nikdo nikam neposune“.

Jenomže ono se to neztratilo. Něco tam zůstalo viset. Přestali jsme se vídat, a přiznám se, že jsem o to už ani nestál. Když jsem si vzpomněl, že jsem Josefovi Olgu kdysi málem dával za ženu, připadalo mi to úplně absurdní a zdálo se mi, jako by se to odehrálo před sto lety. Až mě překvapovalo, jak rychle jsme se odcizili. Ale nemůžu říct, že by mě to nějak trápilo. Z celé té záležitosti s Josefem se stala sice nepříjemná, ale celkem nepodstatná drobnost na okraji „toho hlavního“ života, tedy života mé rodiny. Vnímal jsem to podobně, jako když se nemusíte s nějakým kolegou a vyhýbáte se mu, což se vám na veliké fakultě celkem bez problémů daří. Začaly mě napadat myšlenky typu: některé rodiny žijí hodně pospolu, jiné to ale mají prostě volnější a taky je to dobře. Zatímco někdo se s příbuznými musí vídat každý týden, jinému to stačí jednou za rok – a je to úplně v pořádku.

Takhle jsem to vnímal většinou. Jindy mě ale přepadala úzkost. Vzpomínám si, jak jsme si jednou v noci o Josefovi povídali s Olgou. (To bylo po tom, co ho vyhodili kvůli pití z práce a co si chvíli pobyl v Bohnicích. Byl tam ale skutečně jen chvilku.) Jak se mu asi teď žije? přemýšlela Olga. Jak mu asi je, samotnému, bez práce, bez nás, po tom, co mu takhle zkrachoval pokus o vztah… Mluvili jsme o našem životě před Johanou a Olga řekla, že Josefovi musí hodně chybět Lukáš a že se teď musí hodně propadat a ztrácet naději a sebevědomí. Nic člověka tak nepodrží jako dětská láska, řekla Olga a já nevěděl, jestli mluví o Josefovi, nebo o sobě. Prohlásila, že být mnou, zajde s Josefem k psychologovi, ale to mi můj boomerský mozek nebral. Kdo to kdy viděl? K psychologovi se chodí s manželkou, s dítětem – ale s bráchou? A co bychom tam asi řekli? Dobrý den, pane psycholog, já jsem přišel tadyhle s Josefem, protože jsem na něj v dětství dělal obličeje? Na druhou stranu mě tehdy nad Josefem popadla hrozná, svíravá lítost, tak velká, že jsem se musel jít podívat na spícího Lukáše, abych se uklidnil. Když jsem se vrátil k Olze, řekl jsem jí, že Josefovi ráno zavolám.

Nezavolal jsem. Ani to ráno, ani druhý den a ani ten další a ani ten další. Když zazvonil budík, bylo v pokoji místo tmy kalné ráno pracovního dne, auta rámusila, nemohli jsme vytáhnout Lukáše z postele a já musel na tramvaj běžet. V tramvaji jsem se s diářem mačkal mezi cestujícími, v práci frmol a stres, doma Olžiny starosti a Lukášovy trucy, vařit a vychovávat, vychovávat a vařit… Josef se v tom všem prostě rozplynul a po nějaké době jsem už ani nechápal, co mi na tom všem tu noc přišlo tak naléhavého. Za nějaký čas se s ním chtěla setkat Olga, ale nakonec z toho taky sešlo. Jak to tak bývá: napíšete si do diáře, že se máte s někým potkat, a ejhle, najednou zjistíte, že uběhlo půl roku a vy jste se nepotkali, ani nevíte proč… Ano, takový to mělo důvod, nic podstatnějšího v tom nebylo. Situaci komplikovalo samozřejmě i to, že se Josef tou dobou odstěhoval do Německa a v Praze se moc neobjevoval.

Jak v tomhle období Josef žil, s kým se stýkal, jestli měl nějaké přátele – to nevím, nevím o něm vlastně nic. Pamatuju si jen, že přišel o práci a pak, jak říkám, se bůhvíproč odstěhoval do Frankfurtu nad Mohanem. Vůbec mi není jasné, z čeho v Německu všechno platil. Asi z úspor. Mám dojem, že se tam tehdy stýkal jenom s nějakým starým transvestitou – nebo to byl paraplegik? Když jsem o něm a jeho kamarádovi tehdy přemýšlel, naskakovala mi bůhvíproč představa prázdné čínské restaurace ve dvanáct v noci, kde v rohu na židlích s červenými potahy sedí u okna dvě šedé postavy. Anebo jsem si představoval noční veřejnou prádelnu, ve které Josef v kabátu a s plastovým kelímkem v ruce ve tři ráno civí do bubnu pračky s otáčejícím se prádlem. Což byla hloupost – Josef měl samozřejmě dost peněz na to, aby si najal normální byt s pračkou. Kromě toho paraplegika byl Josef zřejmě úplně sám. Nám nepsal.

Na Janově jsme se už nevídali. Nějaké zprávy o něm nám občas přinesla paní Davidová, u které se občas stavoval, ale jinak si Josef zřejmě dával pozor, abychom se nepotkali. Nacházeli jsme po něm jenom stopy, především tedy tu plechovku. Plechovka byla vždycky venku.

A tak jako předtím. Plechovka v ledničce, plechovka na stole. Plechovka v ledničce, plechovka na stole.

Když jsme přijeli na Janov, hned jsem šel do kuchyně zkontrolovat plechovku. Žádné větší emoce jsem přitom už ale necítil, plechovku jsem do ledničky vracel unaveně a mechanicky, se stejnou rutinou, se kterou jsem pouštěl vodu a plyn. Přitom jsem ale vnímal matný pocit, že dokud se tu budeme o tu plechovku takhle tahat, nic nás s Josefem nesmíří.

Rodina se tím bavila. „Už se těšíš na plechovku?“ říkala Olga, když jsem po cestě z Prahy parkoval na plácku pod kopcem. „Co bychom dali tátovi k Vánocům? Že by plechovku?“ ptal se Lukáš.

Tak uplynul rok. Rok, kdy jsem o Josefovi v podstatě nic nevěděl. Jestli se v tom Frankfurtu tehdy něco stalo, nebo jestli tam přestal brát ty prášky… Asi ty prášky.

Jednou v srpnu v sobotu po ránu mi volá paní Davidová. A že prý jestli nevím, co je s Josefem. Že se měl u ní ve středu stavit na okapy a že nepřišel. Nebere telefon, branka je zamčená, a přitom jeho auto stojí celé ty tři dny pod svahem. Řekla, že to ještě nikdy neudělal a že má strach.

Zkusil jsem zavolat Josefovi, ale skutečně to nezvedal. Vysvětlil jsem věc Olze, sedl do auta a rozjel se do Janova. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Vydal jsem se tam, hlavně abych uklidnil paní Davidovou. Jistě, občas se v mé mysli vynořila představa nějaké katastrofy, byla ale vždy hned překryta reálnější představou Josefa, jak se v podkrovním pokoji ochraptěle hrabe z peřin s nějakým „hergot, mně se udělalo blbě, možná covid, nechci paní Davidovou nakazit“. Mobil? Asi ho zapomněl ve Frankfurtu. Dokonce jsem si říkal, že bychom té příležitosti měli využít a konečně si pořádně popovídat. Tys nám dal, brácho. Paní Davidová už volala helikoptéru. A co jinak, jak se vede? Nakonec všechny představy vytěsnila panoramata letní krajiny a já si prostě jen užíval nečekaného osamělého výletu, jakých mám v životě jako šafránu. Řídil jsem s čokoládovou tyčinkou mezi prsty, nechával si před očima rozlévat daleké výhledy a občas bez větší naděje stiskl na volantu tlačítko handsfree.

Když jsem dorazil do Janova, Josefovo SUV skutečně stálo na plácku pod svahem. Udělal jsem kolem obličeje kornout z dlaní a nahlédl do kabiny. Ticho a šedé prázdno, na sedadlech nic. Vydal jsem se nahoru.

Bylo jasno a nezvyklý klid. Slunce byla plná stráň, zároveň bylo ale svěže a až trochu chladno. Nezafoukal ani větřík. V jiskřící modři se vznášelo motorové rogalo. Jak jsem se prodíral dlouhou uschlou travou plnou cvrkajících sarančat, hlavou mi běžely zmatené myšlenky a obrazy, které se nakonec bůhvíproč ustálily na vzpomínce na Josefa a Johanu, jak sedí na dece v rohu zahrady. Josef měl na klíně knihu, Johana se mu dívala přes rameno, vrcholky trávy se kolébaly… Takový klid…

Nahoře jsem stiskl kliku branky – a strnul. Byla zamčená. Překvapilo mě to. Vzápětí jsem si vzpomněl, že mi to paní Davidová říkala. Po cestě se mi to muselo vykouřit z hlavy.

Divné. Skutečně divné. Když byl Josef na Janově, nikdy branku nezamykal.

Odemkl jsem a stísněně, jako bych se před někým styděl, zavolal:

„Josefe?“

Nic.

Popošel jsem pár kroků po dlaždicích cestičky s trsy pampelišek ve spárách, odkašlal si a zavolal trochu hlasitěji:

„Josefe?“

Nic. Listy ořechu se zamyšleně zachvěly v lehkém závanu větru. Rogalo na modrém nebi nad mou hlavou si tiše broukalo.

Dům mlčel, všude na oknech nasazené okenice.

Najednou jsem za sebou v křoví uslyšel lomoz, jako by se cosi velkého dralo ven a chtělo mi skočit na záda. Vtáhl jsem hlavu mezi ramena, prudce se otočil a napřáhl před sebe paže.