Ve filmu Milé laskavosti se Yorgos Lanthimos vrací ke svým kořenům – a zároveň naráží na jejich limity. Téměř tříhodinový počin složený ze tří povídek, v nichž stále tíž špičkoví hollywoodští herci a herečky předvádějí variace na režisérovo trademarkové „řecké podivno“, odhaluje, že autorova poetika je sice v lecčem subverzivní, ale zároveň celkem snadno replikovatelná.

Vyšinuté řečové hry

Yorgos Lanthimos se svým průlomovým filmem Špičák (Kynodontas, 2009) stal vůdčí osobností takzvané divné řecké vlny, která spolu s ním vykvetla a posléze i zvadla, když se přesunul ke koprodukčním anglicky mluveným projektům s mezinárodními hvězdami. Nejpůsobivějším reprezentantem Lanthimosova autorského stylu je snímek Alpy (Alpeis, 2011), kde režisér ubral na prvoplánovém šoku a více se soustředil na zkoumání tématu mezilidské komunikace, zejména řeči jako nástroje, který přináší ani ne tak porozumění světu, jako spíš pravidla a meze toho, co z našich niterných duševních procesů lze a co naopak nelze vyjádřit. Typické Lanthimosovy filmy vlastně stavějí na otevřeně absurdních a patologických verzích Wittgensteinových řečových her. Skupina, jejíž členové předvádějí pozůstalým jejich zesnulé příbuzné, je v Alpách zvláštním cizokrajným kmenem, jenž se řídí řečovými hrami, které se nám mohou zdát zcela nesmyslné. Snímek ale naznačuje, že stejně absurdně by filmovým postavám mohly připadat regule, které nám předepisuje náš jazyk. Lanthimosovy filmy jsou zároveň vždy plné latentního násilí, k němuž vedou duševními tlaky, které postavám jejich řeč neumožňuje ventilovat.

Na perspektivě, která se dívá na lidskou společnost zvnějšku jako na „cizí“ kmen, pak Lanthimos vystavěl i své první anglickojazyčné filmy: Humr (The Lobster, 2015) a Zabití posvátného jelena (The Killing of a Sacred Deer, 2017). K těm ještě psal scénář společně s Efthymisem Filippouem, s nímž spolupracoval i na svých řeckých filmech. Následovaly dva snímky natočené podle scénářů australského tvůrce Tonyho McNamary, které z režiséra definitivně udělaly globální hvězdu. Favoritka (The Favourite, 2018) i Chudáčci (Poor Things, 2023) sice nenaplňují autorskou poetiku jeho řeckých filmů, ale to z nich nedělá horší nebo kompromisní dílo. Právě naopak. McNamara, který je mimo jiné showrunnerem televizního seriálu Veliká (The ­Great, 2020–2023), si libuje v podvratných, satirických re­­imaginacích historických námětů, postavených na vybroušeně jízlivých dialozích a ambivalentních, okázale vystupujících postavách. V univerzálně opěvovaných Chudáčcích se navíc autorský vliv naředil i tím, že jde o adaptaci románu Alasdaira Graye. Ze setkání výrazných rukopisů v obou případech vzešel vynikající a vícevrstevnatý film. Lanthimos se projevil jako nečekaně přizpůsobivý režisér, který dokázal každé látce vtisknout jiný, ale vždy důsledně výstřední styl – kamera ve Favoritce silně využívá efekt rybího oka, Chudáčci zase mají psychedelicky fantaskní mizanscénu.

Podle nosa poznáš Lanthimosa

Milé laskavosti bývají občas oslavovány jako dílo, v němž Lanthimos definitivně dokázal do filmového mainstreamu propašovat svou vyhraněnou poetiku, která má svůj původ v surreálných proudech mezinárodní arthousové kinematografie. A ano, opravdu je to svým způsobem výkon. Bohužel je to také ten jediný výkon, za který můžeme filmu jednoznačně zatleskat. Jinak totiž Milé laskavosti spíš působí, možná dokonce vědomě, jako produkt vystavěný podle šablony obkreslené z předchozích počinů. Už jeho povídková struktura nahrává tomu, abychom se na celek dívali v podstatě jako na přehlídku tří variací na lanthimosovské motivy. Dojde tu na bizarní rituály a manipulace, nečekané výbuchy groteskního násilí, postavy definované výhradně jejich obsesemi, fascinaci mocenskými institucemi od korporátu přes policejní složky po sekty i na nonsensové, unikavé motivace hrdinů. Stejně samoúčelně se jeví i další zvláštnůstky – obrazové kompozice zarovnané na střed, indiferentní a bezpříznakové prostředí, nervní klavírní doprovod a chorály Jerskina Fendrixe, který pracoval už na Chudáčcích, a vlastně i trik se stejným hereckým obsazením jednotlivých povídek.

Generátor absurdity

Lanthimosovy snímky jsou založeny na podvratných hrách s filmovým vyprávěním. Konstruují zápletky, které buď postrádají smysl, nebo je v nich smyslu přespříliš. Postavy se tu řídí pravidly, která nemají žádný obsah, ale zároveň jsou excesivně přehlcená detaily. Světy jeho filmů jsou soudržné vždy jen do určité míry, za níž leží říše nemotivované absurdity. Něco, co postavám připadá jako nezvratný a komplexní řád, je ve skutečnosti sled naprosto náhodných, nepatřičných nebo vyloženě fantaskních prvků – ve filmu Humr jsou účastníci seznamovacího pobytu po 45 dnech proměněni ve zvířata, v Zabití posvátného jelena postavy čelí krutému metafyzickému principu: za spáchaný prohřešek trestá samotná prozřetelnost, ovšem podle velmi neintuitivních zákonitostí. Díky této nahodilosti je ale možné generovat další a další „lanthimosovské“ zápletky donekonečna – prostě tak, že zopakujeme základní autorské principy a doplníme je libovolnými absurditami. A přesně tohle dělají Milé laskavosti.

Pokud novinku něco zachraňuje před nařčením, že tu Lanthimos a Filippou jen otáčejí vlastní staré triky, pak jsou to kupodivu herecké výkony. Obsazení hvězd typu Emmy Stone, Willema Dafoa, Margaret Qual­ley a pře­­devším vynikajícího Jesseho Plemonse není jen nejviditelnějším dokladem toho, co si Lanthimos může ze své pozice autorského hitmakera dovolit. Všechny tyto herečky a herci dokážou oživit i velmi chladně zkonstruované pseudopostavy způsobem, jaký byl v starších, řeckých filmech nevídaný. Absurdní dramata z období divné vlny měla odtažitější stylizaci, která v hereckých výkonech potlačovala expresivitu a naopak zdůrazňovala fyzičnost. I tady Lanthimos obsadil výrazné fyzické typy, všichni herci a herečky ale zároveň dovedou s velmi tlumeným výrazovým rejstříkem ztvárnit naléhavé emoce. Především díky nim nejsou Milé laskavosti ve výsledku tak odtažité jako režisérovy řecké filmy. Pro znalce jeho starších děl je to ale jen drobná inovace: ač se to může zdát paradoxní, je nejnovější počin vlastně návratem do Lanthimosovy komfortní zóny, z níž před časem vystoupil se zdánlivě konvenčnějšími, ale ve skutečnosti mnohem dobrodružnějšími filmy Favoritka a Chudáčci.

Autor je spolupracovník redakce.

Milé laskavosti (Kinds of Kindness). Irsko, Velká Británie, USA, 2024, 163 minut. Režie Yorgos Lanthimos, scénář Yorgos Lanthimos, Efthymis Filippou. Kamera Robbie Ryan, hudba Jerskin Fendrix, hrají Emma Stone, Jesse Plemons, Willem Dafoe, Margaret Qualley a další. Premiéra v ČR 12. 9. 2024.