V řeckých parlamentních volbách, které se konaly v květnu 2012, získala dosud neznámá strana Zlatý úsvit sedm procent hlasů a stala se třetí nejsilnější formací řeckého parlamentu. Její volební úspěch překvapil řecké i zahraniční novináře, kteří si přišli poslechnout první povolební proslov „vůdce“ strany Nikose Michaloliakose. Když vstoupil do místnosti, čekalo je překvapení: ochranka jim vojenským rozkazem nařídila vstát, zatímco její členové stáli v pozoru a salutovali napřaženou pravicí.

Volby se konaly uprostřed drtivé hospodářské a sociální krize, jež začala o dva roky dříve. Největší politické strany, které od pádu diktatury střídavě vládly zemi, středopravá Nová demokracie a středolevé Panhelénské socialistické hnutí (Pasok), utrpěly zdrcující porážku a ztratily dvě třetiny svých voličů. Naopak radikální levicová strana Syriza se stala druhou největší stranou v zemi a její lídr Alexis Tsipras se o tři roky později stal premiérem.

Velká myšlenka

Úspěch Zlatého úsvitu byl předzvěstí vzestu­pu agresivních nacionalistických a xenofob­ních stran, které se v následujících ­le­tech objevily ve východní i západní Evropě. V ro­­ce 2019 se však strana nedostala do parlamen­tu a její vedení si od roku 2020 odpykává vy­­soké tresty za založení zločinecké organizace, která vedla polovojenské úderné oddíly a organizovala vražedné útoky proti přistěhovalcům a levicovým odpůrcům. Osudnou se straně stala vražda rappera Pavlose Fyssase v září 2013, která vedla k soudnímu řízení proti 67 představitelům strany a jejich následnému uvěznění. Jaké jsou kořeny Zlatého úsvitu, kdo byli jeho voliči a co se s nimi stalo poté, co byl zakázán?

Společným jmenovatelem řecké extrémní pravice je krajní nacionalismus, který se zformoval na základě takzvané velké ideje, jež předpokládala sjednocení všech Řeků pod střechou Velkého Řecka, které by kopírovalo hranice Byzantské říše v době jejího rozkvětu. Plán vycházel z představy nepřerušené kontinuity řeckého národa. Představa, že moderní Řekové jsou pokračovateli slavné antické civilizace, umožňovala nacionalistům pociťovat kulturní nadřazenost nad „zaostalými“ sousedy: Turky, Slovany či Albánci. Z politického hlediska byla myšlenka rasové nadřazenosti dále kultivována za předválečného diktátorského režimu generála Ioannise Metaxase, v období autoritářských vlád během občanské války v letech 1946 až 1949, ale i v období vojenské junty v letech 1967 až 1974.

Po obnovení ústavního pořádku v červenci 1974 pak s požehnáním uvězněných plukovníků vznikala různá krajně pravicová uskupení, ale bez většího úspěchu. Na počátku osmdesátých let byl Nikos Michaloliakos – syn policisty, který za okupace sloužil v nechvalně proslulých bezpečnostních praporech kolaborujících s nacisty – na příkaz uvězněného diktátora Georgiose Papadopulose jmenován předsedou mládežnické organizace krajně pravicové Národní politické unie (EPEN).

Návrat krajní pravice

Michaloliakos nicméně EPEN opustil po ne­­shodách s umírněným křídlem vedeným Makisem Voridisem, ministrem vnitra ve vládě Nové demokracie, která v osmdesátých a devadesátých letech integrovala mnoho členů extrémní pravice. Krajní nacionalisté se však rozhodli jít vlastní cestou a klást důraz na mimoparlamentní činnost. Patřil k nim i Michaloliakos, který po propuštění z vězení, kam se dostal za bombové útoky, a po dočasném pobytu v Jihoafrické republice, ovládané rasistickým režimem, založil počátkem osmdesátých let Zlatý úsvit a začal vydávat stejnojmenný časopis, hlásající podobné myšlenky jako neonacistické organizace působící v západní Evropě. V této době se tvrdé jádro Zlatého úsvitu organizovalo na polovojenském základě a podnikalo první útoky proti přistěhovalcům a levicovým aktivistům. Zpočátku se organizace distancovala od pravoslavné církve a koketovala s bizarními novopohany, kteří vyznávali víru v olympské bohy a obětovali zvířata. Není divu, že vliv strany byl nepatrný – když se účastnila voleb, dokázala oslovit jen asi dvacet tisíc voličů, tedy dvě nebo tři promile společnosti.

Katalytickou roli v návratu krajní pravice do popředí řecké politiky sehrál rozpad Jugoslávie a vzestup nacionalistických vášní spojených se spory o název bývalé jugoslávské republiky Makedonie. Vyhrocení nacionalistických nálad a pořádání stovek manifestací probíhalo s požehnáním pravoslavné církve a za podpory dvou dominantních politických stran: konzervativní Nové demokracie a socialistického Pasoku. Nacionalistický kvas na počátku devadesátých let spolu s proměnou Řecka v zemi hostící statisíce přistěhovalců z Albánie a asijských i afrických zemí se stal živnou půdou pro vznik nové nacionalistické formace – Lidového pravoslavného shromáždění (LAOS), strany založené v roce 2000 Georgiosem Karatzaferisem, poslancem vyloučeným z Nové demokracie. Zatímco členové Zlatého úsvitu bojovali po boku srbských nacionalistů v Bosně (účastnili se i srebrenického masakru), Lidové pravoslavné shromáždění posilovalo svůj vliv a od roku 2004 bylo zastoupeno i v Evropském parlamentu.

Právě LAOS významně přispěl k posilování představ o národní nadřazenosti Řeků ve vztahu k jejich balkánským sousedům a k propagaci ultrakonzervativních hodnot pravoslavné církve. Extrémní etnocentrismus, antiamerikanismus, silné vazby na církev a koketování s Ruskem nicméně působily jako brzda spolupráce mezi s evropskou extrémní pravicí a americkou alt­-right. Ke zviditelnění strany přispěly nejen kazatelny, ale i několik okrajových televizních kanálů, které se zabývaly šířením konspiračních myšlenek a hlásaly nadřazenost Řeků, a rovněž několik nakladatelství, jež vydávala „historické“ knihy pochybné kvality. Objevilo se tak několik talentovaných tvůrců veřejného mínění, kteří dodnes hrají na řecké politické scéně důležitou roli.

Nové strany

Vstup extremistické strany do vládní koalice s dříve nenáviděnými odpůrci z Nové demokracie a Pasoku v roce 2012 se ukázal pro budoucnost Lidového pravoslavného shromáždění osudný. Zlatý úsvit pak snadno získal nespokojené konzervativní voliče, kteří schvalovali nejen jeho radikální rétoriku, ale i nacistické symboly (údajně starořecké) a brutalitu útoků proti imigrantům. Voliči Zlatého úsvitu byli převážně muži z velkých měst nebo z tradičně konzervativních volebních obvodů. Obzvláště vysokou oblibu (přes padesát procent) měla strana mezi příslušníky bezpečnostních složek.

Po rozpuštění Zlatého úsvitu vstoupily do prostoru krajní pravice nové strany, které v posledních letech dále rozšířily svůj vliv: Sparťané, které vede vězněný Ilias Kasidiaris, bývalý poslanec Zlatého úsvitu, dále Elliniki Lysi (Řecké řešení) a strana Niki (Vítězství), kterou fanaticky podporují ortodoxní kněží. S kdysi marginální krajní pravicí se nyní identifikuje nejméně pětina voličů a vzhledem k rozkladu řecké levice je extrémní pravice hlavním politickým protivníkem konzervativní vlády Kyriakose Mitsotakise. Nová demokracie, v jejímž vedení jsou zastoupeni politici, kteří donedávna působili na krajní pravici, se tak přiklání ke stále konzervativnějším postojům.

Autor je historik.