Česká romanistka, překladatelka a literár­ní teo­retička Catherine Ébert­-Zeminová upou­­tala odvážně imaginativními a ­zároveň ne­­skrývaně archaizujícími texty V ­prameni ohně (1998) a V bludném kruhu (2006), v nichž se navracela k vzdáleným inspiračním zdrojům od (novo)romantismu po psychoanalytickou prózu. I její nové dílo, rozsáhlý čtyřsvazkový román Orbis urbis, přináší pozoruhodný obraz světa ignorující soudobé literární tendence.

Věčné pokušení

„Svět je plný světů… ty jsou do sebe vložené, zapadají do sebe a my jimi procházíme jako enfiládou,“ nastiňuje autorka svou perspektivu. Její monumentální text proudí jak široká řeka, povlovně, trpělivě, klidně. Zachycuje osudy několika generací středostavovské rodiny na českém maloměstě v minulém století, ale děje nejsou nijak dramatické a spektakulární, odehrávají se zpravidla v hlubinách nitra a skládají se z nesčetně drobných i větších událostí, různorodých reflexí, idejí a vzruchů sledovaných do nejjemnějších nitek a vlásečnic. Do hry vstupuje prožívané i fabulované, viděné i sněné, možné i nemožné, vnitřní poznání, které je třeba dobývat a vynášet na světlo, skryté skutečnosti, interpretace i úvahy, imaginace, jež nahlíží nekonečně rozmanitou skutečnost jako víření (i hýření) významů a smyslů (i smyslu).

Ve středobodu stojí také fenomenologie prostoru, to, jak nám vstupuje do života, jak se pohybuje – můžeme sledovat, jak město cítí, reaguje, odpovídá, jak si hraje. Místa i známé osobnosti tu mají trochu jiná jména, protože tento svět je poněkud alternativní a autorka používá různé druhy ironie a humoru, stylizací a her s jazykem. Vytříbený jazyk pracuje s dlouhými, bezmála nekonečnými periodami, jež se rozbíhají do všech koutů mysli a postupují vpřed jako čas a život sám, jeden počitek evokuje další, zkoumají a hledají se možnosti, varianty a varianty variant, a ty se před námi rozestírají jako fresky či koberce. Vyzývají k prodlévání, chtějí obsáhnout neobsáhnutelné, touží se vracet, neboť „návrat je vždy cesta ke skrytému a skryté uspokojuje“. Návraty znamenají věčné pokušení. V návratech je vyvoláván, zjevován a zaklínán čas v jeho tajemnosti a proměnách, v jeho rozklenutí mezi časem vnitřním a vnějším, v jeho zavinutosti do sebe.

„Město – kruh je uzavřené a soběstačné bytí.“ Je to živý organismus, výraz života a jeho plnosti, mikrokosmos i kosmos. Konkrétní místo je východiskem, výsledkem i zrcadlem světa. Sledovat popis lidského bytí s nekonečnem průniků působí až zahlcujícím dojmem, neboť prozkoumat celek není možné. Každý předmět, vztah a akce má svou vlastní dynamiku, svůj způsob vyjevování a vztahování. Autorka navozuje nezřetelné, jemné a podprahové, které se ukazuje, vystupuje a děje, získává energii, roste, ovlivňuje. Někdy zůstane jen v náznaku, jindy dominuje. Každé gesto a detail, všechny způsoby cítění a režimy obraznosti však mají svou důležitost. Lidé „dávno si nepamatují, jak málo měli vzpomínek, když byli malí“, veškeré bohatství paměti je však přítomno a zůstává zvláštním způsobem v subjektu; vše chce být zaznamenáno a zůstat nějakým způsobem zde. „Jsme to, s čím jsme se shledali“, ale také jsme tím, co nás obklopuje, co si vybíráme, za čím se ubíráme, co svou aktivitou přivoláváme. Rozsáhlé autorčiny popisy a líčení tak nejsou projevem statického nazírání, nýbrž postupným odhalováním, převáděním fenoménů ze skrytosti do neskrytosti, obnažováním pravdy.

Transcendence a naděje

Značnou roli v lidském vývoji hraje tělesnost. Člověk vystupuje z hmoty a je hmotou, která ovšem není jen strukturou látek, ale něčím probouzejícím se k životu a obdařeným vědomím, hledajícím svůj vlastní smysl. Na začátku stojí dětská otázka „na co si budeme hrát?“, získávající existenciální platnost a závažnost. Člověk se uskutečňuje viděním, zakoušením, topografickou začleněností, ale také třeba gastronomií, jíž autorka věnuje značný prostor. „Svět je dílo dvou principů: slova a lásky“ – odkaz na slovo ostatně stojí na počátku i konci díla. Při četbě vytane i otázka, co bylo dřív: jsoucno, jež autorka ztvárňuje, nebo tvůrčí gesto, z nějž se rodí nekonečno bytí? A jaký je mezi nimi poměr?

Do textu vstupuje i samotná jeho subtilní interpretace („rozebíraný text… je vlastně zá­­roveň tímto textem“) a dvě recenze na něj, jedna kladná a jedna záporná, obě však dosti přesvědčivé. Působí to jako parodie na brilantní scientistní jazyk, kde do sebe sice všechno zapadá, ale význam se v přímé úměře k odlidštěnosti nezadržitelně vyprazdňuje.

Autorčino dílo, jež svou soustředěností a dů­kladností nemá v dnešním českém písemnictví obdoby a upomíná nás na Marcela Prousta, Thomase Manna a další velikány moderní literatury, se tak uzavírá před skalpely vědců a kritikusů a zároveň zůstává otevřené čtenářské zvědavosti a zkušenosti, která bude za svou námahu odměněna pobytem v nevšedním a neobyčejně bohatém světě, v němž nechybí transcendence a naděje: „Pokud nikdy neuvěříme v opravdovou, neodvolatelnou moc smrti, jsme v posvátném čase.“

Autor je literární historik a kritik.

Catherine Ébert­-Zeminová: Orbis urbis (Domov počátků, Jak se dějí pravdy, Představivost nelže, Úsvit světa). Měsíc ve dne, České Budějovice 2023, 4 svazky, celkem 1032 stran.