„Všechno, nebo nic,“ nechává se slyšet Ibsenův Brand, jedna z ikonických postav, již v počátcích svého šestnáctiletého působení oživila divadelní společnost Masopust, která v závěru roku ukončí svou činnost. Předáci institucí přerozdělujících kapitál vyčleněný na kulturu země, která pravidelně soutěží o evropské prvenství v počtu divadelních tvůrců na „normálního občana“, by se mohli čílit: Taková neskromnost! Léta jsme tyhle brandovce podporovali, třebaže hrávali jen pro „Eliadovku“, kam se vedle kolegů z branže málem nevejde platící divák, a oni vyhlásí kapitulaci… Institucionální předáci se dnes ale nečílí, nemají totiž co přerozdělovat, ač by mnozí z nich rádi. Jestliže letos nezbylo dost na divadelní Masopust, příští rok možná nezbude ani na zlidovělý masopust, který se přitom obvykle těší přinejmenším násobné pozornosti, a nadto jde o případ, kdy kultura sytí doslova, a ne pouze de nomine, což se více zamlouvá nejen státu, ale i lidem, a ti se potom také více krmí.

Všichni jsme Bůh

Recenze se z dobrých důvodů nemají odívat do okázalých emocionálních či satirických výkřiků, natož pamfleticky pomrkávat na čtenáře. Čtenář si jistě povšiml, že autorka recenze nezačala nejlépe. Přesto se v textu reflektujícím inscenaci Vyškrtaný Bůh dopustí trochu toho „brandovského“ vznícení. Ostatně, autorčin zážeh je v první řadě důsledkem vydatného en­-thusiasmu, jejž farewell inscenace vyvolává, ať už divák holduje masu, nebo spíše Masopustu. Dokonce lze mluvit o „masovém“ potenciálu: během představení se přes hodinu především spílá Bohu, sakruje a vůbec se Boží jméno bere nadarmo – a na to se chytne snad úplně každý.

Eliadova knihovna je pro poslední inscenaci souboru (nepočítáme­-li Vitráž 24 Jana Nebeského, kterou se Masopust definitivně rozloučí) jako dělaná. Režie se chopil Jiří Adámek Austerlitz, který skromné jeviště zabydlel po nejzazší kout. Pravidelný návštěvník Divadla Na zábradlí ví, že komorní scéna je posazena nejvýš, kam se dá v tomto divadelním prostoru vyškrábat, a tak Vyškrtaný Bůh nemohl dopadnout lépe. Před začátkem představení narazíte na Terezu Marečkovou, jejíž nezaměnitelný dramaturgicko­-poetický vkus a cit pro vytváření scénické intimity a obnažování duchovního jádra jazyka zanechaly stopy také v této inscenaci. Spolu s hereckým týmem – Pavlou Beretovou, Miloslavem Königem a Janou Pidrmanovou – vítá přicházející publikum. Herecká trojice inauguruje slavnostním „pozdrav pánbůh“ každého diváka. Do sálu jsou lidé vpouštěni oknem, a stávají se tak živoucí připomínkou Toho, jejž lidstvo v civilizačním zápalu vyrazilo dveřmi. V horním patře divadla se v přátelské atmosféře postupně zaplňuje skromné hlediště a všímavého ironika nepřekvapí, že přísedícími „bůžky“ jsou v premiérový večer především dramaturgové, herci, režiséři a divadelní kritici. Na jevišti pak vedle recyklovaných inscenačních pohrobků v podobě scénických konstrukcí, rekvizit a částí kostýmů majestátně polehává ikonický pes Pavly Beretové. Snad jako živoucí, tichá připomínka toho, že člověku je souzeno žít jako pes a chovat se jako Bůh (nebo herec).

Svatý odpad

Kdo po sedmdesáti minutách neprokoukne dramaturgicko­-režijní koncepci, dozví se v průběhu představení, že téměř všechny repliky, které na jevišti zazní, jsou odradky, odřezky, sirotci, zkrátka – slovy tvůrců – „duchovní odpad“ povětšinou klasických her, pro něž zde autoři připravili dramatický „útulek“. Další z dramaturgyň inscenace, Kateřina Součková, v průběhu představení tu a tam vykoukne z doupěte nápovědy, aby citovala z e­-mailové komunikace některého z roztěkaných divadelních kolegů, od nichž si autorská trojice dramaturgický materiál vyžádala. Téměř nepřetržitý příval pečlivě zaranžovaných promluv, v nichž figuruje „bůh“ či jedna z jeho jazykových mutací pak v grandiózním podání Beretové, Königa a Pidrmanové přerušují už jen intermezza Terezy Marečkové. Ta během vytírání podlahy cituje ze závěrečných zpráv souboru. Mezi „panebože“ či „kristepane“, jakož i košatějšími replikami, v nichž divák poznává fragmenty z Peera Gynta či Hamleta, tak v inscenaci zaznívají i truchlivá slova o nedostatku institucionální podpory. S tím se Masopust, ostatně podobně jako řada jiných nezávislých souborů, potýká řadu let.

Vyškrtaný Bůh je neveselá diagnóza, ale také bujarý kar. Škrtli jsme Boha? – Zavolejme si ho a poseďme s ním naposledy u dohořívajícího táboráku, jejž na scéně Eliadovky suplují světelné elektrické tabule s výjevy svatých, poskládané pěkně do stříšky, aby dobře scénicky hořely. Nostalgickou atmosféru vycházející už ze samotné inscenační koncepce doplňují vyrovnané herecké gagy a díky jejich stabilní originalitě nepřestává bavit ani ne­­utuchající kanonáda dramatického „sakrování“. Herci navíc – jak je v Masopustu dobrým zvykem – připojují zábavné pěvecké výstupy, jimiž z bezprostřední blízkosti častují tu či onu skupinku plachých diváků usazených v jedno­- až dvouřadém hledišti po obvodu sálu. Scénické zpěvy pak doprovázejí i poslední dramaturgickou linii inscenace, jíž je groteskně laděné pátrání po absentujícím Bohu. V této dramatické vrstvě nechybí detektivní pes Beretové ani nález zbloudilého telegramu či mikrotenového sáčku pochybného obsahu. Bůh je rukojmí; Bůh je podezřelý svědek; Bůh je zakázané zboží; Bůh je trosečník. – Dobře vycvičený divák tuší: ve skutečnosti tu nejde o Boha; zrcadlo je třeba obrátit proti sobě.

Zvykneme si?

Když má divák dojem, že hra už energeticky nemá kam gradovat, dočká se závěrečného, muzikálně velkolepého ztvárnění biblicko­-souborové apokalypsy. Živý hudební doprovod Iana Mikysky je dalším ze silných zážitků, jaké si s tvorbou Masopustu spojujeme. V minulosti hudbu obstarával zejména skladatel Jakub Kudláč, mimo jiné autor textu o kongenialitě Henrika Ibsena a Sørena Kierkegaarda, zařazeného do knihy Maso X. Deset let divadelní společnosti Masopust (2018), kterou si diváci mohli po skončení představení odnést jako suvenýr. Lze se v ní dočíst o vývoji koncepčního uvažování souboru, na němž se podíleli výjimeční režiséři a režisérky jako Štěpán Pácl, Jan Frič, Jan Nebeský či Anna Davidová, bezpočet herců a hereček včetně Königa a Beretové nebo dramaturgyně Tereza Marečková, kterou můžeme považovat za páteř souboru. Myšlenka, jež se vine napříč inscenacemi Masopustu, je vtělena také do závěrečných scén Vyškrtaného Boha, v níž König s Beretovou opouštějí diváky a vydávají se hledat ztracenou Pidrmanovou coby instantní božskou inkarnaci. Snad nejdoslovněji pak „motto“ souboru zaznívá v replice, jež by se dala tesat: „Nejde nám o hledání jistot, ale o ohmatávání nejistot.“

Inscenaci i zmíněnou knižní genealogii souboru lze bez dalšího otálení doporučit. Knihu už proto, že představuje jakýsi náhrobek, u nějž se dá smysluplně, hloubavě i se smíchem vzpomínat na jeden z průlomových souborů české nadproduktivní divadelní obce, v níž málokdo umí odcházet, ale kdekdo je nucen to zabalit. „Možná bohy a Boha musíme ,škrtat‘. Tím je vlastně přibíráme do hry jako spoluaktéry a skrze jejich – možná zastaralou – formu si uvědomujeme přítomnost tajemství, k němuž je potřeba stále hledat nová pojmenování. Právě ,škrtem‘ začínáme hledat jejich pro současnost znělou podobu a tvář,“ píší autoři v anotaci hry. Ví bůh, co s námi bude, až si zvykneme škrtat divadlo…

Autorka je literární a divadelní kritička.

Masopust: Vyškrtaný Bůh. Koncepce Tereza Marečková a Kateřina Součková, scénář a režie Jiří Adámek Austerlitz, dramaturgie Tereza Marečková a Kateřina Součková, scéna a kostýmy Ivana Kanhhäuserová, hudba Ian Mikyska, hrají Pavla Beretová, Jana Pidrmanová a Miloslav König. Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéra 15. 9. 2024.