Když jsi Alikovi poslal fotku z tisíc kilometrů vzdáleného polského pohraničí a když se tě on pak zeptal, kam jedeme, protože bylo jasné, že tohle městečko s upraveným jezírkem uprostřed nemůže být náš cíl, schválně jsi mu řekl: „Do Apšu.“ I když to nebyla tak docela pravda, bydlení jsme měli rezervované v sousední vesnici. Jenže jsi tušil, že se tě Alik překvapeně přeptá: „Do Apšu?“ A taky že se přeptal a dodal ještě: „To snad máte stroj času?“

Apšu byl na začátku milénia klub v Moskvě. „Nebyl to úplně klub, ale nebyla to ani restaurace. Spíš místo k životu,“ jak o něm řekla jedna kunsthistorička. Nacházel se v suterénu domu mezi stanicemi metra Novokuzněcká a Treťjakovská, naproti tehdy oprýskanému chrámu svatého Klementa mučedníka, který dnes září novotou. Nevisela nad ním žádná cedule, člověk musel vědět, kam jde. Mám ještě někde schované všechny ty rukodělné plánky, které mi moskevští známí kreslili na čtverečkované stránky ze školního sešitu či na rub objednacích lístků z knihovny. Jsou na nich trasy do dnes už neexistujících galerií, divadel a knihkupectví, do bytů dávno obývaných novými nájemníky. Je na nich Moskva, která už není, Moskva, ke které člověk potřeboval klíč, protože bez něj ani tenkrát nebyla. K Apšu ho potřeboval doslova. Klíč byl něco jako členská karta. Člověk ho dostal, když vyplnil dotazník a vedení klubu, sestry Anna a Marija Karelské, schválilo jeho odpovědi. Směl pak přicházet i se svými hosty v kteroukoli denní či noční hodinu. Když byly dveře klubu zamčené, mohl si je jednoduše odemknout vlastním klíčem, jako by šel k sobě domů. A jako doma to v Apšu také vypadalo, přesněji jako na chatě. V jednom koutě stála dokonce i stará smaltovaná vana na nízkých nožičkách. Do klubu se scházelo po úzkých příkrých schodech jako do protileteckého krytu. Interiér byl ale nečekaně světlý. Nábytek i prosklené příčky, které rozdělovaly prostor na útulné pokoje a verandy, byly v různých odstínech bílé, béžové a šedé. Na zdech z nabílených cihel svítily atrapy velkých dřevěných oken se spoustou křídel a větracích okének. A lampa s látkovým stínidlem visela téměř nad každým stolem. Ráda jsem sedávala pod vysokou postelí se vznášejícími se nočními stolky. Autorem interiéru byl Alexandr Brodskij, o jehož architektuře jsem si kdesi přečetla, že působí dojmem, jako by v ní život probíhal ještě předtím, než se tam objevili lidé. Apšu bylo právě takovým dávno zabydleným místem poskládaným ze zlomků, které měl každý návštěvník ve své paměti.

Přes den se do Apšu chodilo na snídaně i pracovní obědy, po večerech na básnická čtení, koncerty či politické debaty a po půlnoci se tu tančilo. Nejvíc mám to místo spojené s básníkem Lvem Rubinštejnem. Byl tam častým hostem – v publiku i na pódiu. Snad nikdy, co se pamatuju, tam ale nečetl své verše z kartotéčních lístků. Zpíval. Za doprovodu houslí, klarinetu, klavíru a harmoniky. Zpíval válečné a poválečné písně svého dětství. Sentimentální písně. Neměl nijak výrazný hlas. Posluchače strhával intonací. „Přemýšlím intonacemi,“ řekl pak někde už v souvislosti se svými verši, které jako by sestávaly z cizích odposlechnutých hlasů. Jednou na pódiu v Apšu přivítal i Ivana Martina Jirouse. Z toho večera mi v hlavě zbyla už jenom momentka: drobný Rubinštejn v kulatých brýlích na ní kolem ramen drží mohutného přikrčeného Jirouse v kovbojském klobouku. Bylo to někdy na podzim, nejspíš v roce 2009, později ne, protože toho roku v prosinci v Permu vyhořel klub Chromý kůň, kde zahynulo přes sto padesát lidí, a po klubech v celé zemi začaly kontroly požární ochrany. Apšu jí neprošlo a klub byl ze dne na den zrušen.

A přece jsme si letos v létě hned dvakrát do Apšu zajeli. Do lotyšské vesnice na pobřeží Baltského moře. Její plný název zní Apšuciems. V sedmdesátých letech tam s přáteli zavítali rodiče budoucích majitelek moskevského klubu, kterému dala vesnice jméno. Legenda praví, že kdosi z nich uviděl neobyčejnou borovici na břehu plochého šedivého moře a rozhodl se zůstat. Jezdili tam pak každé léto – několik moskevských rodin, tvůrčí inteligence, zlatá mládež. A jezdí tam doposud – jejich děti a vnoučata.

Seděli jsme v písečných dunách u dlouhého dřevěného stolu vyhlazeného deštěm a větrem. Byl konec srpna a na tu dobu nebývale hodně komárů. Začínalo pršet a my jsme čekali, až někdo z domu přinese novou plynovou kartuši, abychom si v moka konvičce uvařili na pláži kávu. Stal se z toho prý za léto nový zvyk všech těch, kdo se sem sjeli z různých koutů emigrace. V emigraci, v tom vzduchoprázdnu, si člověk vymýšlí roztodivné zvyky, řekla jsem si se znalostí věci. A taky mě u toho stolu napadlo, že přece jen stroj času máme. Neměl jsi ten pocit?

Autorka je rusistka.