Nad následky je nutné se zamýšlet předem. Otázky na téma, co dělat, až dříve či později Rusko i Ukrajina složí zbraně, si proto musíme klást již nyní. I kdyby k tomu mělo dojít jen v důsledku vyčerpání obou válčících stran, každý konflikt jednou skončí. Klid zbraní se ovšem ne vždy rovná míru, nemluvě o tom, že některé druhy míru mohou být horší než samotná válka. Musíme proto kriticky zvážit, co jsme ochotni přijmout jako „znovunastolení míru“. Bývalý generální tajemník NATO Jens Stoltenberg poznamenal: „Bez ohledu na to, kdy a jak tato válka skončí, si musíme přiznat, že se bezpečnostní situace v Evropě jednou provždy změnila.“ Osobně se však chci zabývat spíše obecnější otázkou toho, jaké cíle bychom si měli klást v poválečném světě – a tím nemyslím zdaleka pouze Evropskou unii, Spojené státy americké a členské země NATO, ale všechny, kterým záleží na demokracii.

Svět po ruské invazi

Nejprve bychom měli rozebrat, jak ruská invaze na Ukrajinu proměnila svět. V prvé řadě zásadně utrpěly vyhlídky institucí globálního vládnutí. Na začátku 21. století americký politický filosof Michael Walzer v článku Governing the World (Vládnutí světu) srovnával možné podoby globální vlády a institucí. Dobový status quo se točil kolem Organizace spojených národů pod vedením Kofiho Annana (kdy se postupně utvářela doktrína odpovědnosti chránit). Přístup OSN se tehdy jevil jako poměrně konzervativní, jakkoli v porovnání s dnešním stavem působí utopicky. Ostatně v současnosti, kdy máme co do činění s agresorem, jenž disponuje nukleár­ními zbraněmi, už ani „realistickou utopii“ liberálního myslitele Johna Rawlse (která se setkávala s kritikou za to, že toleruje příslib „slušných“ národů v rámci OSN prosazovat zkrácený seznam lidských práv a omezovat vliv států „stojících mimo zákon“), už nelze považovat za realistickou.

Druhý aspekt souvisí s dlouhodobým předpokladem, že obchod na globální úrovni povede k uklidnění mezinárodních vztahů a zmírnění agresivních projevů autoritativních států. Tato myšlenka Západ provází nejpozději od Montesquieuova spisu O duchu zákonů z roku 1748, kde píše, že „přirozeným důsledkem obchodování je směřování k míru“, na což roku 1791 optimisticky navázal Thomas Paine v Právech člověka. Za pravdu by jim dal i Kant se svou proslulou poznámkou, že republiky spolu neválčí. Jejich následovníky bychom našli i mezi proponenty takzvané Ostpolitik od Willyho Brandta po Angelu Merkel, kteří svůj postoj vyjadřovali heslem „Wandel durch Handel“ (Obchodem ke změně). U obchodní výměny se přitom historicky prokázalo, že ji lze zneužít. Závislost na zdrojích energie, nerostných surovinách a technologiích učinila z obchodu nástroj politického nátlaku. Ze vzájemné importní závislosti a obchodu se tak namísto projevu stability může stát příčina nestability. Z toho důvodu vzrůstá hodnota soběstačnosti a nezávislosti na globálních tocích obchodu. Naplnění původní idealizované představy o globalizaci ani „deglobalizace“ se tedy pravděpodobně nedočkáme. Spíše se vydáváme směrem diferencované globalizace neboli hybridu globalizovaného obchodu se strategicky nepodstatným zbožím či službami a regionální nebo národní soběstačnosti ohledně zásadních zdrojů.

A za třetí: zdá se, že se svět jakožto mezinárodní komunita 195 států opět polarizuje: na jedné straně stojí demokratické země seskupené v NATO spolu s Austrálií a východní Asií, na druhé pak mnohem méně jednotné uskupení států, které invazi na Ukrajinu z různých důvodů podporují, otevřeně neodsuzují nebo se k ní zkrátka nikterak nestavějí. Dlouhodobá nestabilita přitom může vyplynout ze dvou průvodních faktorů: jednak se obě strany na rozdíl od studené války sdružují pod hlavičkou ne dvou, ale tří supervelmocí, jednak oponenti války na Ukrajině sice produkují více než polovinu světového hrubého národního produktu, ale tvoří pouhých 12 procent globální populace, a proto mohou snadno čelit obvinění, že nejsou nic než kroužek bohatých mocností.

Globální právo

Dá se předpokládat, že se ani jeden z uvedených tří aspektů před rokem 2050 zásadně nezmění. Pokud tomu tak opravdu bude, o jaký stav světa by tedy kriticky smýšlející lidé a demokratické země měli usilovat?

Kritický závazek vůči spravedlnosti by nám měl pomoci oslabit napětí, jež stojí v cestě dosažení globální bezpečnosti pro všechny demokratické státy (k tomu je potřeba užší spolupráce mezi demokraciemi v oblastech vojenství a obchodu), a zabránit šíření oné nešťastné představy o nejbohatší dvanáctiprocentní menšině, která usiluje o vybudování globální pevnosti na obranu vlastního privilegia. Obyvatelstvo Ruska a Číny tvoří spolu s jejich nejbližšími stoupenci přibližně 17 procent světové populace, což není o mnoho více, než mají demokratické země. To znamená, že více než dvě třetiny světové populace sledují drama, které se odehrává na Ukrajině, s většími či menšími sympatiemi k jednomu nebo druhému aktérovi. Globální situace v roce 2050 bude proto do značné míry vycházet z toho, na čem se dvě třetiny lidské populace a jejich elity shodnou. Ovšem o jaké shodě může být řeč?

Nezdá se pravděpodobné, že by mohlo jít o shodu na nadřazenosti demokracie. Volby (donedávna hlavní znak demokracie, ale dnes, kdy je nepořádají už jen tři země světa, často pouhá zástěrka) jsou sice nezbytné, ale rozhodně nepředstavují jedinou podmínku demokracie, jež vyžaduje také stranický pluralismus a svobodu projevu, tisku, náboženství, pohybu a sdružování. Že by se ale tyto složky skutečné demokracie do budoucna těšily celosvětové podpoře, se ovšem momentálně nejeví příliš jisté.

Konsenzus, kterého by kritičtí demokraté měli s oněmi dvěma třetinami lidí dosáhnout, by se tak neměl omezovat na demokracii. Měli bychom se shodnout na tom, že musíme důsledně prosazovat to, co je už dávno obsažené v Chartě OSN: zákaz agresivních válek proti územní celistvosti druhého uznávaného státu bez ohledu na to, co je podstatou konfliktu. To by mělo být skutečným základem světového řádu po vestfálském míru. Jak nám ale ukazuje probíhající ukrajinský konflikt, zjevně to nikdo nebral příliš vážně. Takový je tedy první návrh, za který bychom se měli postavit, abychom vydobyli celosvětový konsenzus pro existující demokracie. Ve světě, kde nukleární zbraně vlastní jedenáct zemí a princip celistvosti státního území se dodržuje jen naoko, není nikdo v bezpečí. A na to by mohly slyšet všechny státy světa bez ohledu na stav své demokracie. Řiďme se heslem: „Obhajoba dodržování globálního práva by mohla zajímat i ty, kterým demokracie moc neříká.“

Neúčinná organizace

Dále je nutné vyjádřit se k pochybám těch, kteří vlastní nezaujatost stavějí na přesvědčení, že demokratická koalice selektivně a slepě podporuje Ukrajinu, zatímco obdobné situa­ce jinde ve světě ignoruje. I když musíme tomuto nepopiratelnému faktu dát za pravdu, nezbývá než poukázat, že onu zavrženíhodnou selektivitu nelze přičítat těm, kteří se pokoušejí pomoci alespoň jedné z obětí, ale že svědčí o absenci globálního právního řádu, který by opravňoval instituce k tomu, aby bránily všem narušením celistvosti území, ne jen těm, které jsou pro někoho strategicky významné. Pokud takové instituce neexistují nebo se ukážou být neúčinné, menší mocnosti nemají jinou možnost než se podobně jako za časů středověkých smluv o podřízenosti stát spojenci jedné ze supervelmocí. Obzvláště malé státy proto ocení prosazování Charty OSN raději přísným než laxním způsobem. Jedině tak přestanou být oběťmi okolností a politických zájmů mocných.

Žijeme v bezútěšných časech, a to se nevztahuje zdaleka jen na nevyjádřitelné utrpení ukrajinského lidu. Z dlouhodobého hlediska zapříčinila ruská invaze oslabení institucí globálního vládnutí. To, co bylo dříve založené na prosperitě a rozkvětu, se dnes zakládá na přežití a základní bezpečnosti, čímž se z OSN, paralyzované institucí práva veta, stává pomalu stejně neúčinná organizace, jakou byla Společnost národů. Podaří se Valnému shromáždění přimět velmoci, aby přijaly dodatek o právním rozsahu veta?

Autor působí na univerzitě Tor Vergata v Římě.

Z angličtiny přeložil Petr Uram. Redakčně upraveno. Text vychází za podpory Strategie AV21: Výzkumný program Anatomie evropské společnosti.