Tvorba Libuše Jarcovjákové (nar. 1952) je zdánlivě divácky velmi přístupná. Její nejznámější fotografie jsou považovány za přímé svědectví života za minulého režimu a pro svou syrovost a absenci postprodukčních zásahů bývají obecně chápány jako dokument tehdejší doby. Přestože tato autorka v Česku své snímky již několikrát vystavovala, do veřejného povědomí se její tvůrčí práce, jíž se věnuje už více než půlstoletí, dostává až v posledních letech. Při posuzování, jak si se zprostředkováním její intimní tvorby poradila aktuálně probíhající retrospektiva v Národní galerii, zjišťujeme, že současná prezentace jejího díla přináší mnohá úskalí – od samotného výběru snímků přes problematickou výstavní architekturu až po otázku, nakolik do celkové koncepce zasahovala samotná autorka.

Uvnitř i vně tradičních škatulek

Libuše Jarcovjáková se narodila začátkem padesátých let v Praze, a přestože první měsíce prožila u matčiny rodiny v Uherském Brodě, byl to právě domov v pražském centru v blízkosti Národní třídy, který ji zásadně ovlivňoval takřka po celý život. Své první snímky začala pořizovat během pražského jara a zaznamenala také okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Události, které změnily politické i společenské směřování celého Československa, měly dopad také na ni samotnou. Jakožto dítě z umělecké rodiny neměla adekvátní kádrový profil, a proto začátkem sedmdesátých let nebyla přijata ke studiu na pražské FAMU.

Protože však byla odhodlaná studovat, rozhodla se zařídit si odpovídající posudek dělnickou prací v tiskárně. Právě tam vznikl její první ucelený soubor Noční směna (1974), představující realitu pracovního prostředí tiskařské dílny. Ničím nepřikrášlené snímky neustále přiopilých, rutinou znavených pracujících byly pro vedení podniku, a tedy i režim nepřípustné. Přes napomenutí z vedoucích pozic Jarcovjáková v tiskárně kladný posudek nakonec získala a na FAMU byla ve svých čtyřiadvaceti letech přijata. Brzy však školu z vlastního rozhodnutí opustila, protože studium nenaplnilo její očekávání.

Dosavadní vyprávění až na několik detailů připomíná mnoho českých a slovenských osudů ze stejné doby, obzvláště lidí z uměleckého a intelektuálního prostředí. Dobové politické a společenské souvislosti Jarcovjákovou spojují s dalšími tvůrci a tvůrkyněmi její generace, jako byli například Jindřich Štreit nebo Josef Koudelka. Z jejich srovnání ale vycházejí i jasné odlišnosti. Zkratkovitá redukce jejích subjektivně laděných fotografií na tvorbu, jež zapadá do škatulky sociálního dokumentu, Libuši Jarcovjákové spíše škodí. Z jakých důvodů je tedy dnes důležité vyprávět její příběh?

Úskalí retrospektiv

Základní vlastností retrospektiv zpravidla bývá záměr vyprávět příběh daného umělce či umělkyně chronologicky: od začátků přes vrcholná období až do současnosti, kde máme ve zvyku předpokládat zúčtování či smíření. Je to schéma, které kopíruje většinově přijímané chápání průběhu lidského života – nemůžete být na vrcholu v sedmdesáti, to je přece důchodový věk. A právě v tomto bodu si výstava v pražském Veletržním paláci počíná odlišně, a proto máme tendenci očekávat, že na dílo Libuše Jarcovjákové nabídne neotřelý pohled.

Kurátorka Lucie Černá a architektka výstavy Anna Matoušková nás provádějí autorčinou tvorbou i jejím životem od současnosti až po přelom šedesátých a sedmdesátých let. To by sám o sobě nebyl nijak zvlášť inovativní přístup, obohacuje ho však způsob instalace: roztroušenost a zdánlivá nahodilost výběru a komponování fotografií a etap fotografčina života místy připomíná deníkové stránky. Výstavní architektura se snaží tento dojem navodit také prostřednictvím popisků, které využívají strojopisné písmo a formou krátkých vzkazů „dovysvětlují“ některé zachycené situace. Tento způsob prezentace se zdá adekvátní životu prožitému neustálým hledáním autenticity, vlastní identity i definice domova – jak o díle Jarcovjákové vypráví filmový dokument Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, který přišel do kin paralelně s otevřením výstavy.

Jarcovjáková se ve své práci nevyhýbá žádnému tématu: je intimní, citlivá a houževnatá, fotografuje portréty, nahotu, ulici, menšiny nebo noční život. Právě pro svou schopnost upřímně zachytit život pražské queer komunity, která se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let scházela především v klubu Téčko, si vysloužila přezdívku „česká Nan Goldin“, tedy srovnání s americkou fotografkou, která LGBTQ+ komunitu ve stejné době zachycovala v New Yorku. Má tedy výstavní design v podobě transparentní paneláže, barevného nasvícení a plejády podkladových materiálů připomenout právě tuto paralelu? Anebo jde zkrátka o snahu podtrhnout „nekonvenční“ životní styl Libuše Jarcovjákové, která určitá životní období prožívala v noci, ve víru večírků?

Ať už byly motivace pro takto spektakulární způsob instalace jakékoli, je nesporné, že design výstavy naši pozornost spíše rozptyluje, než aby ji přiváděl k samotnému dílu. Právě v tomto momentě se nabízí otázka, který z přístupů k autorčinu archivu se pro vyprávění příběhu Jarcovjákové hodí víc: dokumentární film, citlivě komponující fotografie, úryvky z deníku načtené samotnou autorkou a doprovodné zvukové vrstvy, nebo výstava, jejíž design svádí k domněnkám, že se jedná o svébytný kurátorsko­-architektonický projekt, který intimní tvorbu poněkud odcizuje?

Mezi spektáklem a upřímností

Předností výstavy je zcela určitě skutečnost, že se nesnaží z Jarcovjákové dělat hrdinku, tak jak mívá současná česká kultura napříč obory s osobnostmi podobného formátu ve zvyku. Dramatizace osudů výrazných postav poválečných dějin, které prožily podstatnou část života ve státním socia­lismu, patří mezi oblíbené disciplíny. U Jarcovjákové k tomu naštěstí nedochází – možná i proto, že autorka dosud žije a tvoří. Připodobňováním k Nan Goldin však ji i nás samotné připravujeme o specifika českého prostředí. Vrátíme­-li se právě k otázkám života queer komunity v předlistopadové době, bavíme se o zásadním tématu v diskusi o moderních dějinách naší země, která by s ohledem na současnou společenskou a politickou atmosféru ve vztahu k problematice LGBTQ+ práv v zemích střední Evropy měla být důraznější a naléhavější.

V tomto případě se navíc nejedná o téma zobrazené v cíleně protirežimní tvorbě – život i fotografie Libuše Jarcovjákové mnohem více určuje upřímnost, neokázalost a živočišnost než jasné opoziční politické stanovisko. Zároveň možná právě proto může být takto nezatížené, tedy nadčasové dílo připomínkou toho, že právo na svobodu a plnohodnotný život je právem všech, nikoli pouze několika ideologicky favorizovaných skupin. Přestože se tedy záměr výstavy může zdát jasný – představit průřez produkcí jedné autorky a zpřístupnit ji co nejširšímu publiku –, jde o poněkud promarněnou šanci přinést do celospolečensky složitého období důstojný apel bez zbytečného afektu. Fotografiím z Téčka zkrátka mohlo být věnováno více prostoru.

Při komparaci výstavy Libuše Jarcovjáková a snímku Ještě nejsem, kým chci být si nelze nevšimnout paradoxního momentu: působí, jako by si prohodily role – výstava se stává spektáklem a film osobní výpovědí. Ačkoli se zcela určitě nejedná o záměr, je taková hra se škatulkami pro tvorbu Libuše Jarcovjákové více než emblematická.

Autorka je studentka Katedry teorie a dějin umění na UMPRUM.

Libuše Jarcovjáková. Národní galerie Praha – Veletržní palác, 27. 9. 2024 – 30. 3. 2025.