Když jsem o jedněch prázdninách během svého studia teologie na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy četl anglický překlad nejslavnější knihy peruánského teologa Gustáva Gutiérreze Teología de la liberación (Teologie osvobození, 1971), připadal jsem si jako v jiném světě. Hloubka výkladu a jeho aktuálnost i živost kontrastovala se zkušeností s fakultou, na níž už tehdy přednášeli zejména milovníci scholastické filosofie či teologie Josepha Ratzingera a na kterou mnoho studentů přicházelo s očekáváním ve stylu „řekněte mi, jak věci jsou, já si to zapíšu a budu to dál opakovat“ (čest výjimkám). Teologie osvobození má ve své DNA přesně opačný pohyb. Teologie následuje praxi – je její kritickou reflexí. Nikdy se nesmí spokojit se statem quo a vždy musí stát na straně chudých. Gutiérrezův mix filosoficko­-teologické erudice a naléhavost jeho tezí tváří v tvář historické zkušenosti chudoby nedovoluje čtenáři už nikdy zapomenout na perspektivu marginalizovaných, ať už nemajetných, či trpících jakýmkoli jiným příkořím.

Gutiérrez a jeho následovníci a následovnice byli jedni z mála, kterým se v nedávné minulosti podařilo aspoň částečně proměnit směřování křesťanské nauky i praxe v celosvětovém měřítku. Význam tohoto globálního posunu vyniká zvlášť v kontextu toho, že v dnešním anglofonním prostředí se v některých případech pro označení křesťanství namísto obvyklé singulární podoby, christianity, již užívá plurál – christianities. Chce se tím naznačit, jak mnohoznačný a fragmentovaný jev se dnes skrývá (a možná vždy skrýval) pod touto sjednocující nálepkou.

Malý velký muž

Gustávo Gutiérrez se narodil v roce 1928 v peruánské Limě hispánsko­-kečujským rodičům, na domnělé periferii křesťanského světa, v zemi, která byla (a stále je) poznamenána chudobou. V mládí byl kvůli těžkému zánětu kostní dřeně několik let upoután na vozík. Během studia medicíny se rozhodl stát katolickým knězem, což mu umožnilo v souladu s tehdejšími zvyklostmi studovat v Nizozemí a ve Francii. Tam se seznámil nejen se soudobým myšlením velkých křesťanských autorů, jako byli Karl Rahner, Johann Baptist Metz či Edward Schillebeeckx, ale také s idejemi Karla Marxe, Sigmunda Freuda či Alberta Camuse. Po návratu do Peru pak pracoval jako kněz mezi chudými v limských slumech.

Reformy a ohlasy druhého vatikánského kon­­cilu, který se v šedesátých letech snažil vyrovnat s modernou a „otevřít církev světu“, probíhaly v Jižní Americe, sužované chudobou a nestabilitou, zcela jinak než v Evropě. V roce 1968 měl Gutiérrez v peruánském městě Chimbote přednášku s názvem K teologii osvobození, která dala jméno celému budoucímu hnutí. O tři roky později pak vyšla Gutiérrezova přelomová kniha.

Církev utlačovaných

Je třeba připomenout, že křesťanství a katolická církev měly kromě svých nechvalně známých mocenských a politických ambicí vždy také charitní a sociální rozměr. Zvláště v 19. století můžeme sledovat boom nejrůznějších nových řeholních řádů a kongregací, jejichž členové a členky se zabývali péčí o chudé, nemocné, osamělé a vytlačené na okraj. Latinskoamerická teologie osvobození však není teologií charity a péče, jde v ní o změnu perspektivy; je – Gutiérrezovými slovy – teologií prožívanou a psanou „z druhé strany dějin“.

Podstatou teologie osvobození je koncept preferenční opce (volby) pro chudé, tedy pro všechny ekonomicky a politicky utiskované, pro všechny marginalizované, pro ty, kteří jsou z pohledu většiny ne­-lidmi. Podstatné je, že všichni autoři teologie osvobození, mezi něž patří vedle Gutiérreze například Leonardo Boff, Jon Sobrino nebo Ignacio Ellacuría, jsou v první řadě křesťanští teologové. Osvobození chudých je tak pro ně záležitostí náboženskou: Sobrino mluví o obětech politické, sociální a ekonomické marginalizace jako o „ukřižovaných lidech“ a Ellacuría, jezuita zavražděný v roce 1989, říká, že tito „ukřižovaní lidé jsou dějinným pokračováním Božího trpícího služebníka (tedy Krista)“. Sám Gu­tiér­rez píše: „Nejzazší důvod pro závazek vůči chudým a utiskovaným nespočívá v sociální analýze, kterou použijeme, ani v našem lidském soucitu, ani v přímé zkušenosti s chudobou, kterou snad máme. Toto všechno jsou platné důvody a jistě hrají důležitou roli v našem závazku. Ale jako křesťané zakládáme svůj závazek zásadně na Bohu naší víry.“

Biblické příběhy o vyvedení z egyptského otroctví nebo Kristova slova o tom, že první budou poslední a poslední budou první, mají teologové a teoložky osvobození odvahu číst znovu a radikálně. Křesťanství je pro ně přechodem ke svobodě v širokém smyslu slova. Není překvapením, že právě na základech teologie osvobození vyrůstají i další nosné proudy, jako je feministická teologie, teologie globálního Jihu, queer teologie či ekoteologie. V českém prostředí odkaz teologie osvobození rozvíjí na Evangelické teologické fakultě UK například Tim Noble nebo Petr Jandejsek, autor Christologie z pomezí. Jacques Dupuis, Roger Haight a Jon Sobrino (2019), jedné z nejpozoruhodnějších česky psaných teologických monografií posledních let.

Není tajemstvím, že mnozí teologové osvobození byli v centrále katolické církve, po desetiletí ovládané konzervativním tandemem Ratzinger–Wojtyła, považováni za podezřelé, a to pro svoji návaznost na některé teze a nástroje marxismu. Atmosféru nedůvěry výstižně popsal jeden z představitelů tohoto směru, brazilský biskup Hélder Câmara, přezdívaný Biskup slumů: „Když dávám jídlo chudým, nazývají mě svatým. Když se ptám, proč chudí nemají co jíst, nazývají mě komunistou.“ Gutiérrez z této štvanice vyvázl ještě poměrně dobře, větší problémy měli třeba Jon Sobrino či Leonardo Boff. Joseph Ratzinger si jako prefekt Kongregace pro nauku víry v rozhovoru z roku 1996 dokonce pochvaloval, jak si s Gutiérrezem ve vzájemném dialogu výborně osvětlili své pozice. Všichni zmínění ale museli celý život čelit šikaně a neustále obhajovat svou pravověrnost. Docházelo tak k paradoxním, až bizarním jevům, kdy například Gutiérrez v roce 1999 ve svých sedmdesáti letech vstoupil do dominikánského řádu a je veřejným tajemstvím, že jedním z důvodů tohoto kroku bylo vymanit se z moci místního biskupa, pod jehož jurisdikci jakožto běžný kněz spadal.

Odkaz pro budoucnost

Gutiérrezovy teologické práce se staly oporou a východiskem pro mnoho křesťanů, ale sám by se zřejmě nenadál, že se teologie osvobození do jisté míry začlení do křesťanského, teologického a církevního mainstreamu. Papež František, ačkoli se ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech proti tomuto hnutí vymezoval, nejenže přímo implementuje jeho koncepty do svých kázání a dokumentů, v nichž mluví o chudé církvi pro chudé, ale také činí konkrétní kroky: jmenuje za kardinály biskupy z „periferií“ světa, vyzývá k odbožštění soukromého vlastnictví, zdanění bohatých a v neposlední řadě Gutiérreze několikrát pozval do Vatikánu. S mnohými představiteli teologie osvobození byl zahájen proces svatořečení, například s Hélderem Câmarou nebo Ignaciem Ellacuríou. Již svatořečen byl zavražděný arcibiskup ze San Salvadoru Óscar Romero.

Jestliže budeme mluvit v budoucnosti o křesťanstvích v plurálu, co je pak kritériem pro jejich posuzování, když se zdá, že v rámci dějinných proměn je jen obtížné najít nějaké jádro křesťanství, které by bylo jeho měřítkem? Paradoxně už Kristus v evangeliích říká, že dobrý strom se pozná po ovoci, a na jiném místě vybízí své následovníky a následovnice: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ Slova a skutky Gustáva Gutiérreze a mnohých jeho souputníků a souputnic se od přednášky v Chimbote rozšířily do celého světa a pootočily kormidlem křesťanství k většímu důrazu na jeho subverzivní potenciál vůči mocným a k osvobození všech chudých, marginalizovaných a neviditelných. Nezbývá než doufat, že jejich odkaz, který se musí ubránit rostoucímu neokonzervativismu a fundamentalismu v křesťanských kruzích, nepomine, ale bude dále promýšlen, rozvíjen a uskutečňován.

Autor je teolog, komparatista a člen redakční rady revue Salve.