Knihu teoretičky architektury a urbanismu Irit Katz The Common Camp: Architecture of Power and Resistance in Israel­-Palestine (Společný tábor. Architektura moci a odporu v Izraeli a Palestině) lze číst několika způsoby. Je studií různých typů osad zakládaných na území dnešního Izraele a Palestiny od konce druhé světové války do současnosti a zároveň teoretickou prací, která ukazuje, jak klíčový může být „tábor“ pro moderní stát ­ohledně kontroly nad teritoriem i obyvatelstvem. Mimo to se autorka v knize vyrovnává s vlastní pozicí izraelsko­-židovské výzkumnice požívající privilegia, jichž se nedostává Palestincům. V předmluvě Katz popisuje, že v dětství zažila, jak město Omer v jižním Izrae­li expandovalo na úkor okolních beduínských komunit. Ačkoliv není tato osobní linka explicitně tematizována, hned první stránky dávají najevo, že pro autorku, podobně jako pro řadu dalších levicových izraelských výzkumníků a výzkumnic, je její práce spjata s osobní historií.

Rasové a etnické aspekty

Katz v teoretické rovině vychází z vlivné práce filosofa Giorgia Agambena, který tábor pojímá jako symbol, ale i materializaci projevů suverénní moci, jež může svévolně vyloučit určité skupiny obyvatelstva ze sféry právních norem chránících jedince a vystavit je arbitrárnímu násilí. Agamben vycházel z historické zkušenosti nacistických a sovětských koncentračních táborů, jeho analýza ale bývá kritizována za to, že upírá vězněným možnost odporu a nebere v potaz různost politických programů, které za výstavbou a udržováním táborů stály. Katz tuto kritiku rozvíjí, zároveň však ukazuje, že tábory jsou klíčovou materiální strategií, jež umožňuje kontrolu území i populace, což je obzvláště klíčové v kontextu koloniální expanze.

Tyto argumenty pak ilustruje podrobnou historickou a politickou analýzou táborů na Blízkém východě: většina knihy je genealogií jejich forem a funkcí v historické Palestině a izraelském státě. V souvislosti s vyhlášením britského mandátu nad Palestinou krátce po první světové válce vidíme, jak zásadní byly tábory pro britskou správu, jíž umožnily rychle vytvořit kontrolní body, zadržovat nepřátelskou populaci během nepokojů a regulovat imigraci. Simultánně sionistické hnutí využívalo prefabrikované budovy a opevnění (ne nepodobné britským základnám) k osidlování nových oblastí a následné obraně před ozbrojeným odporem místních palestinských komunit. Tábory tak sloužily k podobným účelům, ovšem protichůdným mocenským ambicím.

V prvních letech po založení Izraele státní aparát vybudoval síť ma’abarot, tranzitních táborů, do nichž byli státem direktivně umisťováni noví imigranti židovského původu, především z arabských zemí. Jejich výstavba měla za cíl osídlení málo obydlených periferií. Autorka přesvědčivě ukazuje, že tábory nemusí sloužit primárně k vyloučení daných skupin z politické komunity (jak argumentoval Agamben), ale i k jejich zapojení do širších teritoriálně­-demografických politik. Zároveň však ma’abarot byly materializací kulturní nadřazenosti aškenázských elit původem ze středovýchodní Evropy, které nahlížely na nové přistěhovalce orientalistickým prizmatem západní civilizační nadřazenosti: byli to právě „arabští“ Židé, kteří mířili na periferie, zatímco evropským imigrantům bylo dovoleno usadit se v urbánních centrech. Současně se izraelské úřady prostřednictvím právních předpisů, exekutivních dekretů i nátlaku snažily (a stále snaží) donutit beduínské obyvatelstvo, aby se přemístilo do několika mála oblastí a neomezovalo tak židovské osi­dlování. Právě rasové a etnické aspekty jsou pro analýzu politické historie táborů v regionu klíčové.

Uprchlické tábory

Asi nejznámějším případem, jemuž se Katz věnuje, jsou palestinské uprchlické tábory na území Západního břehu a Gazy, ale i v okolních arabských zemích, především v Jordánsku a Libanonu. Ty vznikly provizorně jako původně přechodné útočiště pro statisíce Palestinců vyhnaných sionistickými milicemi a následně izraelskou armádou během Nakby (etnické čistky palestinského obyvatelstva z území nově vzniklého izraelského státu). Uprchlické tábory byly vybudovány za podpory mezinárodní komunity jako prozatímní řešení, postupně byly ale samotnými Palestinci přestavěny způsobem, který uchovává živou vzpomínku na historickou křivdu a má směřovat k jejímu napravení. V přímém kontrastu k palestinským snahám vzdorovat izraelské expanzi jsou pak židovské „outposty“, malé osady narychlo stavěné izraelskými osadníky na Západním břehu, které pomáhaly ustanovit izraelskou kontrolu nad územím i nad rámec státem posvěcených záborů půdy. Protichůdné praktiky izraelských osadníků a palestinských obyvatel nicméně podle autorky spojuje využití táborů k artikulaci a materializaci politicko­-teritoriálních požadavků.

Poslední empirická kapitola se zabývá detenčním centrem Holot, kde Izrael v otřesných podmínkách držel žadatele o azyl z Eritrey a Súdánu. Ti na začátku nového tisíciletí ve stále vzrůstajících počtech prchali na území Izraele před politickým násilím a perzekucí v jejich rodišti. V Izraeli byli ale vnímáni jako „infiltrátoři“ a potenciální demografická hrozba, která by mohla narušit „židovský charakter“ státu. Jejich dlouhodobé zadržování uprostřed Negevské pouště mělo spolu se sérií diskriminačních zákonů sloužit k odstrašení dalších potenciálních imigrantů a odstranit „cizí“ menšiny z izraelských měst.

Politika a prostor

Tábory tedy mohou mít různé podoby, řada prvků je však spojuje: na materiální úrovni je to jejich improvizovanost a rychlost výstavby, na úrovni společenského řádu jejich postavení mimo standardní legislativní rámec. Katz si je dobře vědoma toho, že politickou roli tá­borů nelze stanovit a priori. V historii Izraele a Palestiny se často jednalo o prostorovou „technologii moci“ využívanou dominantními skupinami, nejprve Brity a následně izraelským státem a židovskými osadníky, k prosazení jejich politických cílů. Tábor se ale zároveň stával součástí praktik odporu vůči mocenskému uspořádání. Palestinské uprchlické tábory jsou místem, kde přežívají snahy o návrat do míst, odkud byli Palestinci vyhnáni během Nakby. V ma’abarot noví imigranti z arabských zemí protestovali proti svému nerovnému postavení v rámci izraelsko­-židovské společnosti, zatímco beduínští občané poukazovali na nedostatek základní infrastruktury v jejich komunitách jako na jasný důkaz systematické diskriminace ze strany státu. Holot se stal jedním ze symbolů rasistických imigračních politik Izraele a lidé v něm držení se snažili zpochybnit svůj marginální status skrze demonstrace a stávky.

Kniha The Common Camp ukazuje konstitutivní vztah mezi politickou mocí a fyzickým prostorem: historii táborů nelze zachytit bez pochopení mocenských zájmů, zároveň jsou ale tábory klíčové pro realizaci národních, teritoriálních a demografických strategií. Nejde ale jen o historický exkurs. Práce vyšla v roce 2022, takže se nevěnuje vývoji po útoku Hamásu ze 7. října 2023, mnohé závěry nám ale umožňují lépe pochopit současné dění. Brutální izraelská operace zničila Gazu jako obyvatelný prostor a způsobila nesmírné utrpení, Izrael ale ustanovil „humanitární zónu“ v její jižní části, kam se má palestinské obyvatelstvo „evakuovat“. Zóna je v současnosti masivním uprchlickým táborem se zcela nedostatečnou humanitární infrastrukturou. Izrael přesto tuto zónu používá k legitimizaci destruktivního postupu v Gaze tím, že ji prezentuje jako důkaz plnění povinností pramenících z mezinárodního práva. Přesun palestinského obyvatelstva je přitom součástí postupu, který je nyní už i některými izraelskými představiteli označován za etnickou čistku. Tábor tak nadále zůstává integrální součástí politických praktik v Izraeli a Palestině.

Autor působí v Pražském centru pro studium míru na FF UK.

Irit Katz: The Common Camp: Architecture of Power and Resistance in Israel­-Palestine. University of Minnesota Press, Minneapolis 2022, 376 stran.