V českém dějepisectví není obvyklé přiznávat, že „středověk“ nebo „modernita“ jsou kategorie ideologické a mocenské, a že by tedy úkolem historické vědy mělo být jejich narušování namísto dalšího opevňování. Jakub Rákosník v publikaci Co je nového v historii vysvětluje instrumentalitu a političnost perio­dizačních pojmů přesvědčivě a poučeně. Na poměry tuzemské akademické komunity učinil výjimečný a odvážný krok, když se ve svém přehledovém textu pokusil co nejstručněji představit aktuální světové trendy v historiografii. Jeho jazyk je srozumitelný, perspektiva sympaticky velkorysá. Žánr přístupného úvodu si žádá výběrovost a autor je v tom transparentní: zaměřuje se „na problémy historické vědy, které způsobují kontroverze“. Vysvětluje nástup velkých „revizí západních historických narativů“ v posledních desetiletích, poměrně citlivě objasňuje některé debaty a pojmové posuny globální historiografie, názorně dokládá přínos postkoloniálního myšlení pro Česko. Opakovaně též zdůrazňuje, že samozřejmostí je dnes „kritická autorská sebereflexe“. Psát dějiny totiž znamená také zvýrazňovat vlastní hodnotová východiska a situaci, v níž jsou psány. Škoda, že sám svou pozici nerozkrývá.

Kolektivní identity

Co a jak autor do subjektivního přehledu oborových novinek vybral? Často zmiňuje „pragmatismus“. Historik ve 21. století podle něj „nemůže být autoritativním zvěstovatelem pravdy“, stává se „tlumočníkem a zprostředkovatelem“ mezi různými koexistujícími obrazy minulosti. Zároveň by prý měl usilovat o tvorbu „uvěřitelného příběhu, který adresátům vyprávění bude dávat smysl“. A to je překvapivé, stejně jako důraz na formování kolektivních identit. Rákosník nepochybuje o jejich konstruovanosti, jako by však říkal: národy i další kolektivní identity jsou vymyšlené, nějaké ale přece mít musíme. A podobně i produkty historické vědy by měly odpovídat „společenské“ poptávce (po zajímavosti, inkluzivitě, „aktuálních“ tématech), přičemž primárně by mělo jít o narativní útvary.

Vymýšlení identit, které se přirozeně neobejde bez vymýšlení alterit, však není samozřejmým oborovým úkolem. Při výzkumech cílů historického vzdělávání v evropských zemích nacházíme formování kolektivní identity jen jako jednu z možností. Třeba ve Francii, Španělsku nebo Irsku jde spíš o možnost druhotnou; didaktický přínos historie je tu spatřován především v rozvoji empatie, kritičnosti vůči informačním zdrojům, v obohacení představivosti nebo v posilování smyslu pro multiperspektivitu. Těmto cílům ovšem lépe slouží jiné sdělné formy než příběh.

Jako historiografický automatismus Rákosník předkládá i zodpovídání otázky „proč“. Tvorba narativně uspokojivých kauzálních řad však není nezbytná a rétorika „příčin a následků“ je opět jen jednou z možných prezentačních voleb historické vědy. Nutnou součástí vyprávění jakožto výpovědi o změnách v čase mezi zvoleným začátkem a koncem je naopak poučení či moralita. Ta bývá nejméně „vědeckou“ součástí historického vyprávění, zároveň však nese jeho smysl. Důraz na psaní „smysluplných“ narativů by proto měl vést ke zdůraznění jejich literární povahy včetně žánrovosti obvyklých moralizačních point nebo ideových motivů.

Podcenění rétoriky

Rákosník samozřejmě zmiňuje participativní obrat a význam paměťových studií či reprezentací minulosti ve veřejném prostoru, které na historické vědomí působí mnohem silněji než výstupy profesionální historiografie. Přesto těžiště oboru nevidí ve výzkumu vzpomínání nebo v analýze jednotlivých vyprávění, ale v převypravování minulosti. Jeho kniha je názorným svědectvím o velké změně, kterou dnes pozorujeme v humanitních vědách a která možná souvisí i s celosvětovým obratem politickým.

V poslední čtvrtině 20. století se zdálo, že se historiografie stáčí k výzkumu diskursu, poetiky a rétoriky. Zaměstnáním historiček a historiků mohlo napříště být hlavně nasvěcování podmíněnosti a účelovosti akademických i neakademických obrazů minulosti. Potenciál spolupráce s naratologií je vedl ke zkoumání společenských reakcí na nemožnost adekvátně přeložit komplexnost sociálních a environmentálních procesů do čtenářsky stravitelných vyprávění. Rákosníkův přehled svědčí o tom, že běžnější je přesto přistupovat k narativitě historie triviálně a intuitivně.

Historiografie 21. století se převážně soustředí na vytváření rétoricky přesvědčivých výkladů toho, jak se věci staly a jaký mají ­smysl pro dnešek. Strukturně a argumentačně se příliš neliší od motivačních návodů nebo politické propagandy. A kritická reflexe této praxe je stále považována za oborovou nadstavbu. Spolu s Rákosníkem – jen méně nadšeně – tak můžeme sledovat, jak historie asistuje u provizorních identitárních a ideo­logických konstrukcí, ale maskuje to legitimizačními rekvizitami vypůjčenými z akademické sféry.

Esencialismus se vrací oknem

Samozřejmost, s níž autor tento stav předkládá, je osvěžující, jelikož opouští sebelegitimizační rituál „boření mýtů“ a ironických výčtů „přepisování dějin“, oblíbený v české historiografii po roce 1989. Spolu s akcentem na dobře prodejné „kontroverze“ to však trochu vypadá, jako by Rákosník své působiště přerýsovával podle potřeb kulturních válek. Týká se to i způsobu, jímž shrnuje některé diskuse. Mediální přestřelka o „revizionismu“ ve výzkumu normalizace v jeho podání působí jako odborná debata dvou rovnocenných vědeckých skupin. Tam, kde třeba indický spisovatel Pankádž Mišra spojuje různé přístupy k identitě se sociálními nerovnostmi a se zklamaným očekáváním, jež produkuje globální kapitalismus, hovoří Rákosník o „stále stejném střetávání dvou principů“ osvícenského univerzalismu a romantického partikularismu. Novodobý konstrukt „střední Evropy“ nepředstavuje jako nástroj umožňující skloubit loajalitu vůči Západu s nízkými mzdami; zdejší „pocit méněcennosti a potřebu dohánění Západu“ má za cosi „soustavného“, co „definuje myšlenkovou tvářnost naší geografické oblasti spíše stabilně“. Celkově je v knize nečekaně vysoká míra výkladové dematerializace.

Kvůli snaze jít naproti poptávce po nových působivých příbězích kazí Rákosník pointu jinak skvělé kapitoly o periferizaci Evropy odkazem na knihu Stephena Morilla, jež environmentálním determinismem devalvuje svobodu sociálních reakcí na měnící se životní podmínky. Značný prostor věnovaný Morillově Válce a konfliktu ve středověku (2022, česky 2024) navíc znevěrohodňuje Rákosníkovo zdůvodnění, proč ve svém přehledu preferuje „tradiční empirii“ před teorií. Morillovo dílo totiž není příkladem empirické práce, ale právě vypravěčského sebevědomí. Pokud bychom navázali na příběh o věčné oscilaci mezi osvícenstvím a romantismem, Rákosníkův přístup dokládá, že historickému vědomí opět dominuje romantický identitární esencialismus založený na vyprávění, nikoli na jeho kritice.

Globálním mainstreamem se stává nacionální konzervativismus, zakrývající sociální nerovnosti tradicemi a představami o společné minulosti. A převaha nových vyprávění nad jejich dekonstrukcí tomu jde naproti. Rákosník to bezděky ukazuje pravdivě, a proto smutně. Jako by nám nezbývalo než budovat novou hegemonii pomocí dalších a dalších identitárních narativů. Nemělo by dějepisectví být trochu méně konformní, trochu více rebelující a jít mainstreamu víc proti srsti?

Autor je historik.

Jakub Rákosník: Co je nového v historii. Nová beseda, Praha 2024, 100 stran.