* * *

sedačky potažené podivným plyšem. oranžové půlměsíčky. plné odpaďáky, pot, chlast a obědy v zavařkách.

krajina ubíhá rychleji, než utíkáme ve snech. není mi zle, když jedeme pozadu. ani mi nikdy nebylo. nikdy jsem nepotřebovala kinedryl, ale měli jsme jich doma dvě prošlá plata. to pak když usínáš v podkroví, nevíš, kde je nahoře a kde je dole. a jestli stojíš, nebo ne. ve snech pak utíkáš vzhůru nohama. je to jako jet ve vlaku pozadu.

Vsetín

nikdy jsem na tom koupališti nebyla, tak se mi o něm jen občas zdává. buď tam bylo moc lidí, nebo to stálo moc peněz. nebo se přece nebudeš plácat s tolika lidma v tolikém chlóru v tom horku. ještě tě tam někdo okrade.

zarudlé oči a barevný mastný flek na sytě modré hladině. modré jako Evropská unie a její velký billboard vedle. langoše, pivko, hrancle, tatarka na bikinách. mastný flek. Oriflame a Avon Ladies a jejich karcinogenní kůže barvy pečeného kuřete. děti bledé jak kulatozrnná rýže. bez pigmentu, obalené v opalováku. stoprocentně bílé město, sto procent middle class, chodidla na kachličkách, neběhej!, fronty na tobogány, tepání ve spáncích, dehydratace. voyeurství a všeobecný neklid z autistických dětí.

mít tak práci v Haméčku a řidičák céčko. napustit bazén cisternou želírovací směsi. obsedantně kompulzivní myšlenky, vířivky a kolagen. vše by se přestalo hýbat (bylo by to jako projíždět okolo stavby v neděli). obsah bazénu by se dal vyloupnout jako aspik z kelímku. zatuhnout takto při potápění by mohl být stejný pocit jako usínat a mít těžké obří ruce, co nejdou zvednout. vzpomínky na dělohu. říká se to.

Když dusíš vztek, ztrácíš schopnost rozeznávat své potřeby

muffiny, trubičky, vajíčka, asertivita, pracovní kalhoty, náhradní ponožky a ještě nabíječku. shon, spěch, papírová krabice, co nedrží. tachykardie. konečně vlak. hranická nádražka a to místo u Teplic, kde meandruje řeka. klidní se mi tep. nové nádraží ve Vsetíně. klaustrofobie, rasismus a frgály.

Sen ze dne, kdy jsem nastoupila do Káčka

bylo to někde mezi odbočkou k Mezu a buňkami pod nadjezdem. louka je tu tak zelená, že po ní voněl veškerý vzduch kolem nás. ta krásná zelená, jako jsou montérky, lahváče a modříny. RAL 6026 podle vzorníku barev protipožárních dveří.

oči jako studánky. jako staré vězeňské tetování, batohy na jídlo a kolobky Wolt. jako České dráhy a výkleky v poledním slunci. mohl by v nich chovat i koi kapry.

vyhodili ho z Káčka, že nechal prádlo v pračce. oblečení na něm vlálo a měl kůži barvy řízlého speedu. vyráběl skleničky z rozbitých buchen. průhledné s černými a červenými symboly. jako zmijí záda.

* * *

do Bílovic přijela pouť

jsem hrdá na stříbrné kruhy v uších

je poledne, je po mši, máma doma spí

a šťastný brácha

v autíčku na autodromu

trvalé bydliště; brzy na vašem obecním úřadě

do Bílovic přijela pouť

nejsem hrdá na šedé kruhy pod očima

Noci s vůní hašeného vápna

velké kovové ruce vytrhávají kolejové pražce přímo z olejově hnědé šotoliny. mám z toho strach a utíkám dál. jestli po louce, anebo asfaltem, to ani nepoznám.

jako doma za potokem, kde má malý Štěpa postavenou posilovnu. dřevo, břečťan, beton, nepodařené odlitky, oči zahojené od ran z hašeného vápna.

– mám takovou helmu. když si ji nasadím, píská mi v uších tak, že to nejde vydržet. když to pak přestane, zahltí mě stejný pocit, jako když jsou Vánoce. čekáš na dárky a všude kolem je jen ticho, klid a rybí šupiny. dodává mi to sílu rvát ze země ty staré pražce. umím rukama hrabat tak silně, že si mě domů zvou jako studnaře. co potřebuješ ty, abys měla sílu?

– to nevím. a tu helmu ti v práci proplatí?

Čtvrtek

opar nad horami je dnes tak hutný, že se nedá poznat, jestli tam náhodou neprší. taky to může být chemička. tak jako tak porostou hřiby.

na párky ke Švirákovi, parte u polikliniky, second hand Vsacan a na kafe hned vedle. pak tě vyzvednu na chíře.

– dobré ráno, můžu si dát filtr?

– ten nemáme.

– dobře, tak presso. a toalety prosím?

– pojďte za mnou.

zahnete doprava k velké železné bráně a vejdete do vnitrobloku. půjdete rovně. u popelnic se otočíte. půjdete doprava. vedle nákladového prostoru jsou dveře s mříží. těmi projdete. napravo od vás budou troje dveře. půjdete do těch vpravo. vlastně vždy směřujete doprava.

vnitroblok je opršený, vlhký, na všem je oprýskaná barva. nechodil jsi sem kdysi pro tripy?

20 069 dní a týden

– když jsem byl malý, hrozně jsem nechtěl být strom a říkal jsem si: to je nanic, být strom a nemoct se hýbat. a teď bych tak chtěl být strom! jen tak být. zakořenělý.

Usínám ve vlaku

řežu se do zad v maličké koupelničce. klokotavý přejezd přes výhybku. náraz čelem o drobné sklo. pak zase usnu. ujela mi ruka a převalila se přes lopatku. zásah. v šipkách by to byl tak tripl devět. tolik mi vlastně dneska je. otevřu oči.

pach nedělních cestujících se mísí se vzpomínkou na dopolední šeříkovou kytici. ode mě pro mě. jako velký barokní mrak, když zapadá slunce. voní jako olejíček Aviril. jako miminko připravené jít brzo spát. vzpomínka na bráchu tak drobného, že nespojí tlapičky nad hlavou.

železitý pach červených krvinek a plazmy rychle zasychá a hnědne. na všem tom nerezu je dost nepatřičný. zrezne to vůbec?

dort se mi roztéká někde přes dva vagóny v krabičce od zmrzliny. vrátit, až si vzpomeneš. kuřecí řízky a roztřesené písmo na obálce.

Víc dědiny ti z kontejneru ve vnitrobloku nevypěstuju

holubi v bazalce a mravenci v jahodách. všich­­ni jsou mnohem větší, než si je pamatuju. Simona vytírá. lije jarovou vodu nejraději na rozrazil a netřesky. šroubky, umělé nehty, rtěnky pro panenky a zlaté řetězy na splátky mezi shluky hlíny. brambory se táhnou za sluncem. rajčata svítí jako zlaté baňky. po slimácích a mandelinkách ani vidu, ani slechu. buchna v jímce.

Práce ve vyloučené lokalitě

dnes je ti zase deset a bude i zítra; zapadá slunce. včera ti trní ošlehalo námořnický obličej, kojůtci a hyeny se nám plouží okolo nohavic. hlavně si jich nevšímej.

voda zaplavila veškerý přístup. jsme ostrovní stát a zatéká do lodí. vlastní pravidla jsou dána odedávna; malíčková dohoda, schránka na přání, dělení sirupu, zákaz schovávání, sankce a petice. občasné lži; malé zásahy do reality.

jsme tak daleko, že neznáme popadaná jablka nebo ptáky. na ořechy chodíme tajně. po třech. se škvárou pod kůží, v pantoflích, bez psů, s indiánskými jmény v lodním deníku.

Na třešních

Aničce Petruželové

když jsme se koupaly, hladina byla plná chmýří. osikový sníh. vzduch byl plný ovádů a větve plné masitých třešní. byly jako rajčata z Penny a vůbec nijak nechutnaly. bylo to mnohem lepší, být na třešních, než je sbírat na potom.

Monology tří babiček

nikdo nemládnem. ani já, ani ty. nemáš moc na co čekat. vem si svoju mamu. nebo mě. a když já jsem to měla těžké, a zvládla jsem to, ty to taky zvládneš. život není peříčko, víš. to vždycky říkal nebožtík. moudrý člověk. ale upil se, tak hlúpý byl. a to se říkalo, že staví bowling nad Mladcovou. to víš, že na Hutiskách kdosi vyhrál sportku? poznali to podle toho, že má nové auto. musel s ním na estékáčko. třeba si splatí ten barák konečně. ale první auto, jak jinak. bydlel předtím vedle těch, co se jim zabil tata. chodíval vedle na kuželky. jak je tu běžné. aj to, aj ty kuželky. koupili kravín tehdy. ten, co shořel, když měli mladí v liďáku zpívání. tu zimu, jak nenapadl sníh a nad Karlovicema se objevili vlci. to je ti hrozné, s těma vlkama. takové věci prostě neuhlídáš. to máš jak s těma děckama, co skočily pod ten vlak. obě, spolu. a ona se aj do ruk řezala ta jedna. chudáci lidi. tolikého neštěstí. ale tu sportku musí vyhrát on. ne ti, co se jim tak zle vede. já tomu nerozumím, jak je ten svět nespravedlivý. to máš jak tu paní, co jí manžel umřel na milence. a já jsem to nevěděla, ani jsem to z ní tehdy netahala. to ona mi to tak sama. a to je dobrá ženská, měla to v životě těžké. jojo, to je ti dobrá ženská, měla to v životě těžké.

Noc a míč a PTSD

rychle jsem se převlékla do dlouhých mušelínových šatů a šla si s mámou házet míčem. nebavilo ji to, tak jsem se radši převlékla zpátky. akrobaté kazili svá představení, venku začalo pršet a rajčata zelenat z červené nazpět. v celém domě je tma a je načase vyměnit lino, když jeho tvary už nějakou dobu vůbec nic nepřipomínají.

– já věděla, že to zase pokazíš.

– vždyť já jsem v tom ani hrát nechtěla! přece víš, že mě perkál, gázovina a francouzská revoluce štvou!

Jak dlouho už jsme necítili ranní mlhu?

na úpatí lesa napadané listy. zářijový podzim. a malá hnědá háďata. mravenci v cukru, mravenci mezi parketami. v malých ­tenkých mezírkách svrab. ve vyhryznutých ka­­ta­kombách.

holubí šum na střechách, potkani v potrubí.

* * *

rychlost smíření měla by se rovnat rychlosti poštolčího letu.

Kůže je jen komáří hřbitůvek

míchala jsem si parfém, protože jsem byla smutná. alpa, hřebíček a olej do aromalamp. je jako samoopalovací nátěr. kůže po něm vypadá prokouřená a namořená. jako stůl.

v parku na mně umírá hmyz a lepí se na mě silniční prach. štípance jsou barvy rozmačkaných ostružin a zadupaných švestek.

Rvačka pod vodou

ve snu ho nemůžu praštit. mám zaťaté pěsti, až se mi nehty boří mezi mozoly. máchám rukama sem a tam, ale je to jako ve vodě a k ničemu to není.

řekl, že jsem s ním byla opékat špekáčky, a ukazoval všem fotky, aby mu věřili. usmíval se u to­­ho tak, jak míval ve zvyku, když na mě chtěl vyzrát. jako liška se vzteklinou nebo na ketaminu.

vzal sis jeho mobil do ruky a řekl – ona by si nikdy špekáček neopékala, to je jen tvá představa o tom, jaká bys chtěl, aby byla.

a byl klid. řekls to hezky.

Insomnie není věda o ptácích

je mi líto puštíka, že se ho tak hrozně bojíš

jenom proto, že v noci nespíš

aspoň že on má klid

když ty máš noční

Sen a kousek terapie

trávník je letos poprvé za léto posečený a vo­­ní jako vždy. jako melouny. zapřu se chodidly do vlhké hlíny, chytnu se balkonu v přízemí a vší silou zatáhnu. když balkon vyjede po masivních kolejnicích ke mně, nestíhám ustupovat, občas poposkočím. je na doraz. hrníčky v sekretáři zacinkají.

koukám dovnitř na úhledně poskládaný interiér. postupně otevřu všechny byty. dnes s nimi nemám nic v plánu. jen koukám. reviduju. lidé z dysfunkčních rodin nemají velké sny. chtějí jen domov. tak koukám.

Tereza Sachrová (nar. 1997) vystudovala Fakultu výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. V současnosti žije v Olomouci a pracuje v sociálních službách ve Vsetíně a Prostějově. Ve své umělecké tvorbě se mimo jiné věnovala Valašsku, odkud pochází, ale do projektů zapojovala i autorské texty, například pohádkové příběhy o mezilidských vztazích. V rámci kolektivu Holky a mašiny se zabývá textilní tvorbou. Ukázka z jejích textů ve výběru Bernardety Babákové se objevila na platformě Psí víno.