Na první dojem zaujme povídková sbírka Hany Lundiakové především svým ornamentálním jazykem, plným nezvyklých obratů i novotvarů. Planetky vyprávějí o samorostlých podivínech a setkáních, o kterých se nemluví, o křehkém mužství v nehostinné krajině Sudet, o momentech ze života ukrajinských uprchlic nebo o matkách z Letné. Také ale ukazují časoprostory záhadné a symbolické. To vše, „abychom si byli ještě blíž“.

Senzuální vyprávění se dokáže čtenáři do­­stat pod kůži. Jsou zde provokativní výjevy, například popis erotické hry dvou fotografek, které v podkrovním ateliéru prostřednictvím videokamery pozorují interakci svých nahých těl s elektrizujícím mikrotenem: „Znovu jsem spustila film, nastavila standardní vzdálenost a otočila videokameru na sebe. Vzala ji z mých dlaní a nepatrně se mě při tom dotkla teplým zápěstím. Ustála jsem to a odešla do vedlejší místnosti. Ona mě nehledala, čekala, až se sama vrátím do záběru. Chtěla jsem ji překvapit, a proto jsem rychle sáhla do zádveří, kde bylo zavěšeno pestrobarevné švihadlo.“ Jindy čtenáře upoutá silně stylizovaný výjev hromadného umělého oplodnění býků. A spolu s inuitským učitelem historie téměř cítíme teplou moč při společné koupeli ve vířivce: „Voda náhle zteplala nejenom pode mnou, nýbrž všude… Snad se počůrali i ostatní… Teplo pod ledem by se dalo krájet. Nádherné stvoření vystoupilo z fosforeskující polární svatozáře, ve které obíhali ti nejněžnější sněžní psi, jaké jsem kdy viděl.“

Ze sci­-fi do Sudet

Některé povídky už dříve vyšly časopisecky nebo knižně v Lundiakové debutu Vrhnout (2010), jiné vycházejí v Planetkách poprvé. Různá doba vzniku jednotlivých textů se projevuje i v motivické rovině. Tematický předěl tvoří dvě povídky, které navozují atmosféru jakéhosi snového výletu do prostor spojovaných se žánrem antiutopické sci­-fi: „Dokončoval jsem zpracování historické látky na průčelí haly. Má jedenáctka ve spreji bude ve finále napuštěna rudou pryskyřicí a povrch bude potažen tenkou vrstvou elektromagnetického skla protkaného diodami (…) Denně projde okolo milion dvě stě lidí sajících tubu energetického karamelu s vitamíny. Budou se zastavovat s lícními kostmi vysedlými vztlakem sacího reflexu.“

Po podobně sugestivních popisech tělesnosti a výstředních situací následují povídky střídmější atmosféry, v nichž výjevy z obyčejných životů propojuje prostor činžovního domu na pražské Letné, motiv slepnoucího malíře nebo cesty do Sudet. Ty autorka vykresluje jako romantickou krajinu, kde údolí „provoněná vlhkostí a temnosvitem“ tonou v atmosféře generačního traumatu, v němž příležitostní hledači klidu a odpočinku mohou nechat rozplynout své vlastní problémy: „Vyžerou to nejlepší, nadýchají se čerstvého vzduchu, odhodí sem své starosti, naberou sílu na život jinde a zanechají tu po sobě kus vlastního zmaru.“ Řeč se v tomto kraji drží přidušená nízko nad zemí: „Ztišené pomluvy, stěžování si, raz dva soudy, nadávání, klevetění, pochechtávání, mluva závisti a frustrace…“ A Ježíš na kříži u cesty netrpí s vážnou důstojností, ale je spíše „drbanem“.

Čudačky a šíblenky

Lundiaková pracuje s jazykem s velkou dávkou invence a v některých pasážích se jí daří, třeba i prostřednictvím novotvarů, vytvořit nálady, jež by byly těžko postihnutelné konvenčnějším slovníkem: „Tolik voněla, jako všechny ty ludry, čpící na sto honů, čudačky s vydziganými zuby, zjizvenými obličeji a zadnicemi tvrdšími než jejich zúžené panenky, nymfy jednou nohou v kriminále a vyzobané paní v povislém kruhu dní, všechny ty orvané ludřeny, divnojeté neposvěcené šíblenky.“ Jindy se ale neologismy tváří spíše jako slovní hrátky z reklamních plakátů nebo rádoby originální nápady z některých hudebních textů. Příkladem je název povídky Blahonauti, označení „klukanda“ pro ukrajinskou dívku vypadající jako chlapec či sloveso „zasvazačit“. I snaha o jazykovou bohatost se místy jeví jako přílišná, například některé archaismy použité bez stylové koherence fungují spíše rušivě. Ve změti obrazných pojmenování se navíc vyskytují i taková, jež působí nadbytečně, jako prázdný ornament („Ústí již bylo netrpělivě blízko“, „rychlík jako by kloktal chlór“ a podobně).

Planetky často balancují na hraně klišé a kýče, například používáním obrazů charakteristických pro přírodní a milostnou lyriku („měsíc je mým milencem, vítr je mým důvěrníkem“) nebo popisy, které bychom mohli klidně nalézt v erotických ságách. Pokud jsou tyto prvky smysluplně včleněny do celku vyprávění, mohou zábavně interagovat se čtenářem. Mnoho příměrů však vypadá lacině („Babiččina čilá očka se smála, jako kdyby běhala denně po louce plné lesního jahodníku a složených okvětí“). Jakkoliv častá přítomnost romantizujících momentů tvoří specifickou náladu vyprávění, některé jsou přehnaně patetické nebo i kýčovité: „‚Ištván doma nebude, je mrrrrtvy! Na Mikuláša sa ožral a…‘ V očích jí zahrál vlhký čardáš smutku, vzteku a zámlky.“

Vstup do okamžiku

Knihu prostorově i interpretačně rámují dva útvary, které z žánru povídky vybočují. Text nadepsaný Úvodní slovo tematizuje – hlasem jakéhosi stylizovaného autorského subjektu – psaní a příběhy jako médium, které překonává vzdálenosti, a zprostředkovává tak sblížení oběžných drah našich soukromých „planetek“. V závěrečné poemě se pak znovu vynořují a prolínají motivy, které se v povídkách již objevily, tentokrát však v kontextu existenciál­ní situace člověka. V kolosu „věčného cyklení“ spějeme „vstříc neznámému tvaru“. Katarzním aktem je „vstup do okamžiku“. Jím lze překonat prostor „ode zdi ke zdi naší hlavy“, který nám brání třeba i v „prolnutí se s druhým“: „Až tě jednou uvidím / Prolneme se / vstoupím za tebou do okamžiku…“ V tomto okamžiku „nehledíme do tváře neznámého… Nepatříme času… Nepatříme ničemu…“.

Povídky Planetek můžeme vnímat touto romantickou perspektivou právě jako příběhy takových „vstupů do okamžiku“. Protagonisté se nechávají vést intuicí a intenzivními prožitky – tak jako chlapec, kterého cosi vábí do kravína, kam chodí i přes matčiny zákazy; jako muž, který odejde od rodiny pátrat v pohraničí po tajemném původu své matky; nebo žena, jež pomůže ukrajinské běženkyni překonat posttraumatickou reakci. Na druhou stranu ale Planetky můžeme číst i jako jednotlivé fragmenty, jež spojuje prostě jen to, že poskytují prostor jazykovému experimentu. Jedná se o sbírku tematicky rozmanitou a hravou, která nabízí mnohdy překvapivou četbu, většinou s uspokojivou literární kvalitou.

Autorka studuje bohemistku.

Hana Lundiaková: Planetky. Odeon, Praha 2024, 144 stran.