Když osoba skrytá pod pseudonymem A. Gra­­­ven­­steen vstoupila románem Pohyby le­­du (2019) na českou literární scénu, rozplývala se kritika uznáním, ne­-li přímo nadšením. Nyní se autor (soudě podle rozmlžené, ale patrně mužské siluety na zadní předsádce), který mezitím publikoval povídku v antologii Motýlí kniha (2020), vrací s prózou Tahle voda je naše.

Válečné panoptikum

V druhém románu se Gravensteen znovu noří do alternativního fikčního světa, ale tentokrát se obejde bez inspirace tajemným a čtenářsky atraktivním Grónskem. Na začátku příběhu dojde k havárii pražského vodovodu, kterou se dlouho nedaří opravit. Proto jsou v postižených oblastech, jež spadají do čtvrtí Dejvice a Bubeneč, nasazeny cisterny s pitnou vodou. Záhy ovšem obyvatelé obou sousedících okrsků začnou „svoji“ vodu v cisternách bránit a nedovolí ji čerpat občanům vedlejší čtvrti. Právě voda se stane impulsem k vyhlášení války mezi oběma čtvrtěmi. Zatímco v Dejvicích se vedení války ujme předseda Klubu přátel starých Dejvic, důchodce s příznačným příjmením Maršál, do čela bubenečské bojůvky se postaví trojice mladých mužů se sídlem v restauraci Na Slamníku. Na hraniční čáře, tedy uprostřed třídy Jugoslávských partyzánů, je vystavěna dvojitá zeď, městská doprava je zrušena, soupravy metra stanicemi znepřátelených stran pouze projíždějí. Postupně přestane fungovat veškerá infrastruktura včetně zásobování, mobilní operátoři přeruší signál a oblast je zcela izolována od „Okolního světa“. Většina obyvatel lokalitu zavčas opustí, ti zbývající zakládají ohně na ulicích a provokují nepřátele. Obě válčící strany jsou nicméně nuceny vymyslet, jak získat finanční prostředky. Zatímco Dejvičtí provozují „kriegsturistiku“ v ikonickém hotelu International, Bubenečští vydělávají na výkupném za unesené občany. Nakonec válka skončí podobnou malicherností, jakou začala.

Vyprávění nezobrazuje samotné boje, mnohem spíše se zaměřuje na jednání postav. Gravensteen vytváří jakési panoptikum lidí z nejrůznějších sociálních vrstev, různého vzdělání, profese i věku, aby demonstroval celý rejstřík chování hrdinů, kteří jsou buďto s něčím nespokojeni, anebo se naopak opájejí zcela nereálnými představami, touhami a přáními. V obou případech se válka jeví jako jedinečná příležitost, jak zapomenout na vlastní nedostatky. Zpočátku nevíme, jestli se máme smát jejich donebevolající malichernosti, úzkoprsosti a přepjatosti, anebo být zaraženi tím, že válečný konflikt může vzplanout z jakékoli záminky, doslova za humny. Tomu odpovídá rovněž vypravěčův postoj k postavám. Všudypřítomná ironie je patrná například z popisu proslovu univerzitního profesora, který po ukončení proslovu opustil „vyšší svět svého vlastního slova, kde tak rád pobýval a který na něj měl blahodárné účinky“.

Bezmezné fabulování

Právě váhání, jak se k vylíčené zápletce postavit, je na vyprávění atraktivní: autorovi se zprvu daří lavírovat mezi vážnou a komickou rovinou. Avšak tato vyváženost nevydrží déle než do poloviny románu, potom už se dostaví únava z množství nepodstatných digresí, ve kterých si vypravěč vyloženě libuje. Celkovému dojmu nepomáhá ani kompoziční výstavba textu, který je rozdělen na čtyři části, nazvané podle živlů Voda, Oheň, Země, Vítr. Jejich pojmenování se však – samozřejmě s výjimkou prvního – jeví jako nahodilé. Ve srovnání s prvotinou je navíc nový román jazykově i žánrově mnohem plošší. Kdeže je žánrový synkretismus a jazyková vynalézavost Pohybů ledu? Také někdejší ponurost a mysterióznost je utlumena a omezuje se na jakési nejasné záchvěvy či hlasy z podzemí. Autorovi nicméně nelze upřít dokonalou znalost pražské topografie, která ani u obyvatel metropole není samozřejmostí.

Z románu je evidentní, že Gravensteen fabuluje lehce a s radostí. V tom se ovšem skrývá nebezpečí vypravěčské svévole a nezvládnutí složitého prozaického útvaru, jakým román bezpochyby je. Při četbě knihy Tahle voda je naše je snadné nabýt dojmu, že máme co do činění se sérií humoresek, pro něž je typická satira a karikování, nikoliv ambivalence mezi znepokojivým a směšným. Pseudonymní autor umí napsat skvělý příběh, ale měl by sestoupit z výšin bezmezného fabulování, jinak dopadne podobně jako zmíněný akademik.

Autor je literární historik a kritik.

A. Gravensteen: Tahle voda je naše. Paseka, Praha 2024, 408 stran.