Co vás přivedlo k forenznímu výzkumu segregace, sociálně emancipačnímu designu a dalším aktivitám, které si s prací architektů obvykle nespojujeme?

Už během studia mě obvyklá podoba architektonické komerční praxe, kde se plní zakázky movitých zákazníků, moc neuspokojovala. Pak jsem se dostal k projektu ve slovenském městě Veľký Krtíš, kde kolegyně Martina Růžičková dělala umělecký výzkum v sociálně vyloučené lokalitě. Navrhla mi, abych se přidal k jejich kolektivu, protože jsem se mimo jiné zabýval participativními způsoby práce se zranitelnými skupinami. Moje role nebyla jen čistě architektonická, ale i participativně­-výzkumná.

Jak si máme představit roli architekta v projektu spojujícím sociální angažovanou práci s uměleckým a společenskovědním výzkumem?

Vnímal jsem to silně interdisciplinárně. Hodně jsme chodili do terénu, takže jsem mohl pozorovat, jak pracují antropologové nebo sociální geografové, a to formovalo i moji práci. Třeba jsem facilitoval diskusi o problémech a závadách v domě, ve kterém jsme působili. Pak se moje činnost přesunula do systémovější roviny, například k analýze dokumentů, při níž jsem kombinoval znalosti ze sociálních věd se svým architektonickým vzděláním. Mým úkolem bylo také pracovat s místní komunitou participativními metodami, které zatím stojí spíše na okraji zájmu architektonických oborů, i když v poslední době vnímám pozitivní posun zejména v územně plánovací praxi. Škola mě na takový typ práce ovšem úplně nepřipravila, k mezioborové spolupráci jsem se musel dostat sám.

O sociální odpovědnosti architektury se i v Česku už nějakou dobu mluví. Projevuje se to i na architektonických školách nebo v profesní komunitě? Došlo od dob vašich studií k nějakým posunům?

Myslím, že se situace změnila k lepšímu. Objevila se uskupení jako Architekti bez hranic a mění se i kurikula některých škol, například na Vysokém učení technickém v Brně se věnují sociálnímu bydlení a sociální tematice obecně. Oceňuji, že se vede diskuse o prekaritě v architektonické praxi, což jsem během studia také řešil, a teď je to velké téma, stejně jako environmentální udržitelnost. Vím o řadě absolventských studentských prací, které už se věnují právě sociálnímu rozměru architektury. Posun je to určitě znatelný.

Jak se situace ve Veľkém Krtíši po vašem odchodu vyvíjela? A jak se vyrovnáváte s tím, že zranitelnou komunitu, s níž pracujete, musíte opustit? Jak bojujete s vyčerpáním a jak předcházíte tomu, abyste místní lidi jen nevyužívali pro svou práci?

Všechny ty aspekty jsme intenzivně řešili. Už samotný vstup do takového terénu je komplikovaný, protože jsme outsideři v určité mocenské roli, byť jsme třeba spojenci těch lidí. Nám do projektu navíc vstoupil covid, takže jsme museli pracovat hodně na dálku, a potom skončilo financování. Přesto se nám podařilo přinést do lokality nějaké zdroje, implementovat principy housing first a rozšířit sociální práci. Snažili jsme se i nadále sledovat osudy místních obyvatel. Kauza začala hromadným vypovězením nájemních smluv nájemníkům z domu, jenž byl považován za vyloučenou lokalitu, a i díky našemu zapojení má většina těch lidí nové bydlení. Případ tedy skončil celkem pozitivně – pravděpodobně i proto, že vlastníkem domu je město, ne soukromý subjekt. Také se nám podařilo mobilizovat další aktéry, především ombudsmanku, která k případu vydala stanovisko, a to podle mě výrazně ovlivnilo výsledek soudních sporů nájemníků s městem.

Kterým společensky závažným tématům by se měli tuzemští architekti a architektky věnovat víc než doposud?

Určitě by se měli hlasitě vyjadřovat k dostupnosti bydlení – je to naše doména, ale máme k tomu takový podivný, pasivní vztah. Spíše zavíráme oči, místo abychom zdůrazňovali rovný přístup k bydlení a k infrastruktuře obecně. Myslím, že v této problematice tu existuje generační rozdíl, který se nám zatím nedaří překlenout.

V současnosti vyvíjíte počítačovou hru, která se zabývá segregací Romů. Na jakých principech by měla fungovat a jak v procesu tvorby využíváte své architektonické vzdělání?

Zatím za sebou máme s designérskou buňkou na Fakultě výtvarného umění VUT teprve rok participativního výzkumu mezi Romy a Romkami, takže ještě přesně nevíme, jak bude vypadat finální verze. Zase pracujeme interdisciplinárně – máme v týmu sociální vědkyně i odborníky z pedagogické fakulty. Zjišťujeme potřeby, představy a zkušenosti lidí a snažíme se je překlopit do finálního produktu. Nalézám v tom i vazbu na forenzní praxi. V původním významu slovo „forensis“ totiž znamená vynést na světlo, na veřejnost. Tentokrát cílíme na vzdělávací proces, konkrétně na druhý stupeň základních škol. V prvním roce jsme získávali svědectví a teď se je snažíme překládat do digitální a virtuální architektury a do herních mechanik. To znamená, že zkušenosti se segregací, diskriminací a dohledem přenášíme do herního prostředí. Je to velmi komplikovaný proces, v němž kombinujeme podněty romských participantů i potřeby učitelstva a studentstva a snažíme se samozřejmě také o určitou novost v rámci herního média. Je to další způsob, jak zviditelňovat důležitá společenská témata.

O participaci se často mluví, ale mnohdy jí nebývá dosaženo. Jak se ve svých projektech snažíte docílit toho, aby šlo o rovnoprávný proces, kdy jsou obyvatelé a odborníci skutečnými partnery?

Začnu Veľkým Krtíšem, kde se nám po pravdě plán participativně pracovat s tamními obyvateli nevydařil, protože události nabraly tak rychlý spád, že se pak jednalo spíš o krizový management. Řešily se daleko praktičtější věci. Naopak v případě příprav hry vnímám spoustu pozitivních aspektů. Máme různorodý vzorek respondentů – podařilo se nám poměrně dobře pokrýt celý brněnský ekosystém od obyčejných Romů přes sociální služby až po veřejně působící romské osobnosti, vědce a vědkyně. Na workshopech a setkáních rádi experimentujeme s tím, jak participantům pomoct vyjádřit se k tématu, s nímž třeba mají hlubokou zkušenost, ale dosud je nezkoušeli artikulovat. Klademe otázky, navozujeme situace, používáme takzvanou metodu ledovce, kdy se od popisu každodenní zkušenosti se strukturálním násilím dopracováváme k systémovým problémům i zažitým stereotypům a toxickým vzorcům uvažování. Měli jsme i workshop, kdy jsme vytvářeli postavy a konzultovali podobu herního světa: jak vypadá, jaké jsou tam budovy, jaké je to město a jaká v něm platí pravidla, jakou má historii, kulturu, tradice… Snažili jsme se vytvořit co nejpřátelštější atmosféru v příjemném prostředí s občerstvením a vždy to mělo opravdu dobrou energii.

Ondřej Mohyla (nar. 1989) je architekt, pedagog a výzkumník na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. Zabývá se angažovaným, participativním a inkluzivním designem ve vztahu k tématům strukturálního násilí, společenské změny a inovace, digitalizací sociální práce či politikou bydlení. Je spoluautorem knihy Mesto pre všetkých. Odkrývanie infraštruktúry segregácie (2022; viz A2 č. 19/2023).