Citlivý pozorovatel přírody, nesmlouvavý posuzovatel marného lidského pachtění, hédonik i skromný zastánce těch nejposlednějších. To vše je Vít Kremlička ve svých nových básních, v nichž ovšem zůstává především vtipným a trochu potměšilým bardem, který si rád hraje s jazykem i okolním světem.
Dávná báj
Možná máš propálený kotel
možná ještě jednu plavbu vydrží
Tak opusť tenhle hotel
kde tě nic nedrží
Před sebou obzoru čáru
zvlněný je a ztracený
Zahvízdej a vypusť páru
žádný život není bezcenný
Možná poslední plavba
ale to se neříká
Kdesi klíčí osudu sadba
tebe se osud netýká
Lednice důchodců prázdnotou zejí
Lednice důchodců prázdnotou zejí,
jen občas lahváč, salám, brambory a zelí,
případně kořalka, vejce a sádlo,
mražené kuře, co mrazem padlo,
a nebyl, kdo by ho zahřál nešťastné v náručí;
už jenom v pekáči žárem zaskučí…
… až nadejde čas na testament
odkáži lidu kafe a fernet, na život medikament.
Loni se vylíhli skokani a skoro nesněžilo
Loni se vylíhli skokani a skoro nesněžilo,
lidi chodili do lesa na houby a pro dřevo.
Soused si pořídil čtyřkolku a rajtuje s ní
po louce,
až drny lítají k nebesům.
Co vítr přinese, zas vítr odvane
Co vítr přinese, zas vítr odvane
Plavkyně si bazén samy nevypustí
Jako s igelitkou nebožáky osud zmítá
Tak člověk pořád v něčem lítá
Bestie lítá
Seriály jsou pořád živy tebou
hřejí, zebou a jdou s dobou
ketodieta má správný šmak
modrá
se modrá jako modrá
jak by měla, přesně tak
Zní večerem cvrkot osamělých pěnic
Zní večerem cvrkot osamělých pěnic:
mně všechno, tobě zas nic!
Perlovým šeřením píseň plyne,
zdá se, že to nikdy nebude jiné
Sousedka napouští papiňák
Sousedka napouští papiňák
trvá jí to moc dlouho ňák
možná ten papiňák nemá dno
Do papiňáku vlož pastinák
krom toho další brebery
potravu provař do jedlého stavu
Na stůl si prostři a čti přitom noviny
co se zas děje ve světě za koniny
tou polévkou se neopař a neučiň si otravu
jinak by nebylo pro koho žít a zas umírat
Signály mechu
Kopřivový protlak ti vydrbe do posledního
koutu po zdraví lačnící tělo
Je jako zelený dort a punč, jako sny mechu
Nocí zní děsby, horké jsou lesby
navzdory volání šerosvitné kresby
Od mýtů nás dělí hradba života,
trójské mosty, kniha labyrintů
Žiji v opálu
Kruh četby, karty mrtvého žití
Museli by mi něco udělat, anebo zase zavřít,
abych přestal
Noci v nadhlavníku, proč nachovíš?
Přináším nové signály mechu, odvětila noc
Jseš láska z vrbových lístků
Jseš láska z vrbových lístků
Jseš láska jinovatky suchého listí
Jseš láska kroků nalezených v noci
Jseš láska kohoutího kokrhání zjitra
Jseš láska garážově zmizelých večerů
Jseš láska rozpuštěných akrylů šírání
Jseš láska do betonu vyřčených slov
Jseš láska zániku a nových přepětí
V jiskrách sněhu a proudu z větrníků se
tvoje láska ztrácí
Provždycky vzniká. Nikdy se nenavrací.
Máji, ty žalný Měsíci
Máji, ty žalný Měsíci
v girlandách fontán běsnící
smutku zrní zaséváš a zaléváš
vínem a vodou, hluchým skřekem
podivnou mocí, noci sklepem
kdo zachytí tě v sklenici?
Kdo zachytne tě v sklenici
už nemá kam se z tebe podít
z tvých květinových pout
na střelnici
Historie
Jak filmové umění káže, v dávných časech
lidé byli prostí dětinové,
všichni muži nosili vousy a bodné zbraně,
žili převážně v hradech a na jiných planetách,
poletovali sem a tam, živili se draky k obědu,
zvířata uměla mluvit a ženy byly
vcelku přívětivé,
pokud nebyla sekyra v dosahu,
kuchtíci housky krájeli mečem a pečínky
mezi ně padaly
z mraků, mimoděk a rovnou se zeleninou;
byl blahý ten čas!
Všichni se prali, krev chlístala proudem
a nikdo nepracoval,
peklo bylo pro srandu a nebe na měsíční,
bo celoroční předplatné.
Divoké ornamenty citů
Divoké ornamenty citů
jsou zapečené do biskvitů
Slunce zapadá nad večerkou, ve výkladu bliká
tibetský herbář
pád stroje nemá konce
piškotové bomby a kravské zvonce
Spleť kořenů hnaná života vlohou,
sycená deštěm z hvězd, opojivou mlhou
žene se podzemím vzdor velehorským tesům,
karabáčům blesků, telurickým plesům
kde duní útrob vulkánů dech nekonečnou tíží
svůj sen spí spása, co se nikdy nepřiblíží
Sextina
Jsou názory, že v životě nic netrvá věčně,
že skončí noc, láska, štěstí a kdovícoještě,
že sny nás pomíjejí ve střídání kulis,
že víno, mládí, zralý věk i stáří pouhý odlesk,
předehrou k nicotě, co všechno rázem zastře;
však moje sextina ty klamy šmahem popře!
Trvalou pravdu život v jednom rázu popře,
ač protiklady vzájemně rvou se krutě, věčně,
dál trvají potom, co smrt nám zraky zastře;
v tom nepomohou elixíry a kdovícoještě,
dál bude trvat věčné touhy odlesk
na troskách stále vztyčovaných kulis.
Což je svět zatuchlý sklad vysloužilých kulis?
Což naše vznosná slova nelidská moc popře?
Vždyť žijem’ víc než na hladině odlesk!
Katry se zbortí, ač chtěly svírat naše žití věčně,
pouta, kazajky, řetězy a kdovícoještě
jednoho dne navždy zapomnění zastře!
Jistě jsou modly, jež závoj prachu zastře,
buřty se vyudí na třískách vyřazených kulis,
v bazaru naleznem’ skvost i krám
a kdovícoještě,
vrah svoji vinu před soudem zaujatě popře,
na některé tramvaje budem’ čekat věčně,
sotvakdy vznikne znovu dávných citů odlesk.
Zda zříme v srdci temno jen, či druhův odlesk,
anebo mlha pochybnosti cestu znání zastře?
Jediná otázka, již možno klást si věčně!
Ostatní odkaž do potěmkinských kulis,
ať se tam sváří a hrdlí; až lhář své šalby popře,
jedním dechem ti přislíbí své věčné
„a kdovícoještě“!
Svět na nás hrne svoje stereotypy
a kdovícoještě,
v nových hávech staré formy a beznaděje
odlesk,
stejnými slovy hesla vyčpělá žváč popře,
pak jedinou cestu, co zbyla, harampádím
zastře;
ubohý labyrint z ještě ubožejších kulis…
Tak pinoží se hovniváli sisyfovsky věčně.
Až rozrazíme hradbu kulis, co měla trčet věčně,
volný pád věčnost popře, novou tmu nové
světlo zastře,
zůstane vzpomínek odlesk, láska, výzvy…
a kdovícoještě.
Atlas kotev
Zas vichrný proud žití na útesy mne hnal
vstříc zapomenutým přístavům,
zpustlým pevninám
ve vlnbití vyjícím v žalu svém jsem vzpomínal
na všechny kotvy, jak jsem urval
a na dně zanechal
ta první byla nádherná
zrezivělá až do černa
do hlubin padla s rachotem
tu druhou romance zrodila
mělčinami se brodila
letní jitro ji odneslo
třetí podobala se orchideje květu
co z hnoje pne se do náruče světlu
porostlá sasankami na mělčině hnije
drze práchniví, než ji další vlna skryje
V měsíci září
V měsíci září
listí stromů září
zelenkavou září
Květ růži zdobí
Květ růži zdobí,
chrání ji trn a plody
na mezi vyprahlé větrem a sluncem
kam zavítají
jen motýli a zajíci a lišky
Šípkový keř je jako noční hlídač břehů lučních
trní se proti ohvězděné obloze a v jeho náruči
spí bez obav několik malých tvorů
než je zas den probudí a vydá všanc
instantnímu industriálu
Zima jiskřivá
Zima jiskřivá
v peřejích odplynula
smrčiny ztemněly a vrby jasné
vždyť každý květ a každý list
vesnou čist
pojďme dát vale žízni
piva si občas lízni
Důchodce důchodce
Důchodce důchodce
má co nechce i co chce
ustele si pohovku
zabrouká si dechovku
občas je i na fotce
Důchodce důchodce
přemítá i o stovce
žal rozpouští ve spánku
pivo pění ve stánku
světlo žije v žárovce
Stříbrné stíny mraků se vlečou ke konci noční směny
Stříbrné stíny mraků se vlečou ke konci
noční směny
padá rosa; není jiné změny
odnepaměti každý podzim
vyplouvají lodice pestrého listí.
Rybářská
Všechno je zprcaný do klubek dráty a baráky
jako by příroda neměla už právo žít…
Hoj, potočmene bujný, v peřejích sebou mrskni
mincíře strhej, ať davům klesne čelist
ať chtíčem se zkroutí chřtány a dělohy v křeči
a smrt jim vápnem lajnu natře na hřbet
Až slunce ráno zažhne, již budou nikým
do lesa pohodím jejich kosti,
nyní nekonečně prospěšní
když zaživa měli tolik spěchu!!!
Hladina kymácí se, peřej chorál duní
v hlubině pod slapem se moje touhy sluní
Slunce je jasné, ale Země chladne
bělostné balerínky zapadaly žhoucím listím
a gesta ztuhla
syringy zpěvu ztichly posedy opuštěny
zeslábly paže a v žaludcích zakručelo sborem
kam letíte hejna koňader za viselci loje
zaseta čočka jaru nikde ani zrna
štědré hrsti prázdny
klopotné kroky kvačí do skal
dost bylo vašich cvrlikání zase zazní zjara
nám zvěstovat konec nočních směn ticha plnit
bouří
nám nebylo dáno slastí ani rmutu
lépe než v krmítku naprázdno si plnit vole
na jediný trylek
vy kurvy ptačí
vám pár zrnek stačí
takových koňader ještě bude
každé jaro se rozletí v krdelích k sýpce
nacpat si volátka zrním a červy
potom se hašteřit na parapetu
Ve fůrách exekutorů a jejich kancelistek
vidlemi jsem hledal poesii
v osudech zmarněných otlačených
pomuchlaných kancelářskými židlemi
našel jen zoufalství netvůrčích duchů a trup
co marně pnou se k cizím životům
bezbarvými parkosky
Proč ten ptáček poštěváček
(na motiv lidové písně)
Proč ten ptáček poštěváček nad námi lítá?
Co to nese za novinky, že nic neříká?
Co by taky říkal
Vy rozmarní kujebáci
poštěváčkům přejte
nic je více nesužujte
svobodu jim dejte
Vítejte ve vinárně.
Z notesu plzeňské advokátky Helči
Barvy jsou jako dým, co hospodský šenk
halí
Hudba je šum a smích, co vytrácí se v dáli
Už ani květinářce nemůžeš natlouct
pugétem
Tvoje slova si do erbu vetknou hasiči
Dnešek je dle hesla režimních smradů:
Všetci motýle kradú!
Už zpívali kohouti, myši, kocouři a straky
Jestli chcete, přidejte se taky
Tak svět oplácí:
opovržením za cit, almužnou za práci
Svět je veliká vinárna
někde se koštuje, jinde troštuje
Na hrobech zaniklých civilizací hodujeme
Frčíme do neznáma, zvesela si notujeme
Potichu naše životy oxidují a hnijí
proudy močky nebešťanské naše žití sijí
Neschopni životní kauzality
V pekle normality
Než uchvátí nás denní třesk
Hvězd padajících zazní břesk
Kdybych tam byl
Spal bych a snil
Měsíc je velký darebák, panáčku
Tvář mu jiskří, zcela posetá hvězdným
prachem a má tě na háčku
Lívance a vorvaně
jsou jeho snídaně
Oceán medu je tvůj klín a světlo Luny stín
z trpkosti odloučení hořkne tvoje
zapomnění
Nic lidského člověku není cizí
Prostota, vznešenost i co navždy mizí
Co na tom?
Slunce dál vychází a z písku nelze plést
provazy
Na plážích písčitého Pylu jsme zanechali
své nehty,
kostky ledu, plasty, kosti a znavené
vzdechy
Hrdinové naší doby tiše
nenávidějí nábytek
Juž nastal zimní čas;
zve na svah sáněk hlas!
Přehlídka kulis za okny vlaku,
pádícím klikatou polopřímkou života
Nechceme, co můžeme – chceme,
co nám odepřeno
Etruskové obchodovali se železem na meče
a na řetězy
obdivuj plné amfory a kandované řezy!
Slunce jas a nocí třpyt
dává žít
Láska je zvrhnutá popelnice s hromovým
rachotem
líbání za plotem fatální nemocnice
na pultu zářila jablka podzimním sluncem.
zlato sušených meruněk
perly zvonků nade dveřmi zvonily ozvěnou
dětství
celou noc pukaly boby ve vodě:
že jsme se tehdy potkali, není ke škodě
Vlna blahobytu přelila se v náš čas
Vlna blahobytu přelila se v náš čas,
do písku se vsákla, nevrátí se zas.
Neuskutečnitelné sny spí v květinových
okovech.
Nejprve zahazuj zlatá jablka, potom hrsti perel,
lidé chřadnou touhou po nadbytku.
Kupříkladu chryzantéma
je oblíbené téma.
Pro kanely a ornamenty na sloupech
inspirací byly kadeře přímé i vlnité
Zatímco na neznámých místech voda spřádá
zázračné nitky
a na obloze se klikatí veletoky z bezedných
nebeských tůní
potřeba nakoupit suchý led, bazény
pro případ vedra
snad občas ukápne i do mého vědra
ať můžu dál provozovat života slast:
poesii, ženský a chlast
Vít Kremlička (nar. 1962) debutoval v osmdesátých letech v samizdatu sbírkami Autentický kulovátor, Zvonění a Oblouk. Časopisecky publikoval v Revolver Revue a Paternosteru. Byl členem undergroundové hudební skupiny Národní třída. V roce 1991 získal za novelu Lodní deník Cenu Jiřího Ortena. Je autorem básnických sbírek Cizrna (1995), Prozatím (2002), Amazonia (2003), Země Noc (2006), Tajná cikánská kronika (2007), Tibetiana (2013), Divůtajný Marimbo (2016) a Básně (2018). Mimo to vydal novelu Manael (2005) a povídkové soubory Zemský povídky (1999), Amazonské Medy (2015) a Můj život s vínem (2023).