Výstava Vektor chudoby završuje víceletý výzkumný projekt Vysokého učení technického v Brně na téma materiální nouze v architektuře. Předchozí dvě iterace výstavy Chudoba v Havlíčkově Brodě a v Novém Městě na Moravě, které byly více zaměřené na výtvarné umění, proběhly mezi lednem a březnem letošního roku. Oborově široce rozkročená čtveřice kurátorů (sociolog Stanislav Biler, umělkyně a kurátorka Barbora Ilič, historička Alena Jindrová a historik a památkář Michal Konečný) na nich vedle sebe vystavovala představitele klasického i současného výtvarného umění a vykreslovala chudobu jako jeden z nejvýznamnějších fenoménů minulosti i současnosti.

Radikální empatie?

Brněnská expozice na předchozí výstavy volně navazuje. Její kurátor a teoretik architektury Rostislav Koryčánek se v úvodním textu rovněž vrací do minulosti. Připomíná devadesát let starý experiment Sociologický fragment bydlení – společnou práci architekta Jiřího Krohy a jeho studentů z brněnské techniky, která formou výstavního souboru analyzovala bytové podmínky tehdejší dělnické třídy – a ptá se, jak a zda vůbec může architektonická obec být v současném nastavení podobně radikálně empatická. Současnou nedůvěru v sociální aspekt architektury dává do souvislosti s neoliberalizací výstavby v devadesátých letech i se šokem způsobeným celkovým zrychlením globalizace v období po pandemii covidu­-19. V rámci výstavy si neklade za cíl chudobu jednou provždy vyřešit, ale posílit povědomí o možnostech, jak může architektura být užitečná při její eliminaci.

Těžištěm výstavy je deset studentských ateliérových projektů a jedna diplomová práce, které vznikaly po dobu výzkumu. Široké vymezení pojmu chudoba se odráží i v různorodosti samotných zadání. Studenti mapovali centra pomoci na území města Brna, účastnili se terénní práce s lidmi žijícími na hranici extrémní chudoby v Olomouci nebo zkoumali možnosti participativního bydlení (baugruppe) na brněnském předměstí. Díla se od sebe navzájem liší mírou radikality – na jedné straně vidíme například odvážnou vizi proměny sudetské vesnice po vzoru šedesáti šesti tezí ekologického ekonoma Helgeho Peukerta, na straně druhé rozsáhlé plány na výstavbu multifunkčních obytných bloků v přetvářející se brněnské čtvrti Cejl, které hraničí s gentrifikačním modelem. Díla jsou zprostředkována prostřednictvím modelů jednotlivých budov i celých oblastí, kreseb, fotografií, koláží, tištěných návodů i prototypů nouzových obydlí v reálném měřítku.

Na výstavě jsou kromě studentských projektů k vidění také videorozhovory s osobnostmi, které se zabývají tématy chudoby, a dvě kinetická díla výtvarnice Karin Písaříkové. Portál, jenž nás uvádí do výstavního prostoru, je tvořen dvěma kartáči z mycí linky aut a Stolem hojnosti, na němž se po trajektorii ležaté osmičky pohybuje jídlo z potravinové banky. Výstava je doplněna o dva infografické fragmenty expozice z Havlíčkova Brodu. Při příchodu si tak můžeme prohlédnout panely o podobách chudoby napříč historií a dále v expozici i komplexní analýzu podpůrné infrastruktury v Jihomoravském kraji, jež má formu praktických návodů. Zajímá­-li nás systém dětských domovů, přístup k potratům, paliativní péče či síť nocleháren, od daného problému se dostaneme ke konkrétním řešením spolu s adresami a telefonními čísly. To vše je propojeno architektonickou koncepcí Evy Truncové a grafickým zpracováním Aliny Matějové, které použitím levného dřeva a křiklavých barev parafrázují „letákovou“ estetiku podobně jako výstavy v Havlíčkově Brodě a v Novém Městě na Moravě.

Sociální rozměr

Závěrečný díl výstav o chudobě si zachovává komplexitu i důslednost předchozích dvou. O tom, zda jednotlivé projekty s tématem chudoby pracují zdařile, by se dalo dlouze diskutovat, celkově si však udržují vysokou kvalitu a nebojí se své teze situovat do konkrétních lokálních kontextů. Pozitivem jsou i odvážné architektonické formy. Dát jakékoliv stavbě se sociálním rozměrem – ať už azylovému domu, sociálnímu bydlení, nebo potravinové bance – radikální, a ne pouze utilitární architektonický výraz je jedním ze způsobů, jak jí dodat sebevědomí a snad i zvýšit její relevanci v rámci města a v očích veřejnosti. Je rovněž podstatné, že v době, kdy se na jiných českých fakultách architektury vede debata o tom, zda by výuka vůbec měla přesahovat rámec estetizovaného stavitelství, vznikla z iniciativy VUT takto rozsáhlá výstava, která o sociálním rozměru oboru nepochybuje.

Díky Koryčánkovu kurátorskému přístupu (vysoký počet vystavených děl i informační náročnost) nenabízí výstava jednoznačná řešení, ale je spíše formou otevřeného brainstormingu. Nabídnout na otázky, které vznesly výstavy v Havlíčkově Brodě a Novém Městě na Moravě, architektonické odpovědi, je však samo o sobě odvážným a velmi zdařilým tahem.

Iniciativa zdola

V čem ale může být řešení chudoby architekturou dvousečné? Koryčánek již v úvodním textu zdůrazňuje, že si výstava neklade za cíl chudobu vyřešit a že design vystavěného prostředí má pouze orientační povahu. Kromě schopnosti nasměrovat má však i schopnost kodifikovat, což může být v případě tematizace chudoby problematické. Když architekt či architektka například navrhne stan nebo bivakovací pytel jako možné řešení bezdomovectví, dává podobným cestám validitu. V lokálním kontextu existují prostředky pro důstojnější a trvalejší pomoc, přesto se nadále setkáváme s odsouváním „nepřizpůsobivých“ na okraj – často do improvizovaných obydlí (připomeňme unimobuňky Jiřího Čunka z roku 2006 nebo měsíc starý zákaz bivakování ve Frýdku­-Místku).

Výstavě Vektor chudoby lze jistě připsat ke cti, že pojímá architekturu ve všech měřítkách – od kusu oblečení po celou planetu. Zařazení dočasných forem bydlení do architektonického rejstříku však může odvádět pozornost od toho, co by mělo být primárním cílem sociálně angažované architektury navrhované „shora“, tedy dostupné, důstojné a především trvalé bydlení i pro ty, kteří pro jeho nabytí neměli v životě příznivé podmínky. Existuje­-li skutečně potřeba nomádských prostředků k bydlení, měla by iniciativa přicházet alespoň zčásti zdola. Jak také na jednom z vystavených videí upozorňuje ředitel humanitární a rozvojové sekce Člověka v tísni Jan Mrkvička: je třeba, aby řešení přicházelo vždy ve spolupráci s lidmi, kterých se problém bezprostředně týká.

Autorka je architektka.