Ohlasy na smrt papeže Františka v české mainstreamové veřejné debatě svorně po­ukázaly na jeho lidskost, neokázalost, s jakou naplňoval nejvyšší pozici v hierarchii katolické církve, stejně jako na silně sociální a ekologické důrazy jeho pontifikátu. Připomínalo se také jeho úsilí o reformu způsobu, jakým se v církvi rozhoduje, tj. spuštění procesu synodality, v jehož rámci jsou sice stále přijímána rozhodnutí shora, avšak v mnohem větším dialogu s obcí věřících a na úrovni konkrétní diecéze. Sám se ostatně raději než coby papež označoval jako římský biskup.

V oblasti katolické rodinné morálky znamenal Františkův pontifikát mírný posun v rámci možného: větší vstřícnost vůči gayům a lesbám formou zvláštního požehnání, aniž by však byl jejich vztah uznán rovným s heterosexuálním manželstvím; snaha o větší otevřenost vůči rozvedeným a znovu sezdaným katolíkům, aniž by byla zrušena nerozlučitelnost svátosti manželství; a otevření debaty o svěcení ženatých mužů na kněze na synodě o Amazonii, kde je velký nedostatek duchovních, aniž by se ale otevřela otázka dobrovolného celibátu.

V oblasti ženských práv byl posun k větší inkluzivitě zřejmě nejmenší, což není u tak patriarchální organizace, jako je katolická církev, překvapivé. V nesmiřitelné morální panice v otázce reprodukčních práv a nebezpečí „genderové ideologie“ František asi nejvíce navazoval na své předchůdce, včetně užívání dekolonizační…