V polistopadovém českém prostředí byla v disentu intenzivně čtená díla Hannah ­Arendt začleněna do liberálně­-konzervativního konsenzu. Ať už byla vnímána jako na slovo vzatá liberálka, nebo jako myslitelka spíše konzervativní, shoda panovala na tom, že její antitotalirismus představuje odmítnutí utopických aspirací politiky. Přitom se Původ totalitarismu (1951, česky 1996) často četl bez zřetele k druhé knize věnované imperialismu a podobně výběrová byla o dekádu a půl recepce knihy O revoluci (1963, česky 2012). Nově přeložený soubor Krize republiky, jenž anglicky vyšel v roce 1972, nicméně ukazuje slavnou filosofku spíše v poloze zdatné publicistky, která stojí mimo obě zmíněné pozice a pod praporem vlastní utopie politiky sveřepě – občas i nespravedlivě – rozdává rány na všechny strany.

Obraz všemohoucnosti

Hned na prvních stránkách eseje Lhaní v politice, věnovaného takzvaným Pentagon Papers, je zřejmé, že nepůjde o abstraktní filosofickou spekulaci. Pentagon Papers zahrnují sedmačtyřicet svazků rozhodovacích procesů spojených s americkou politikou vůči Vietnamu, které v roce 1971 zveřejnil (dnes by se řeklo „leakl“) deník New York Times. Pro americkou veřejnost tehdy tyto materiály představovaly šok, a nejen proto, že ukázaly, jak moc vrcholní politici lhali. Nesoulad mezi slovy a činy se podle Arendt „rozevřel v zející propast“ proto, že…