Kdy a za jakých okolností jste se poprvé setkala s fenoménem LARP?

Poprvé už jako teenagerka, když se larpům začala věnovat moje starší sestra. Tehdy jsem se na ně koukala velmi předsudečně: měla jsem pocit, že je to zábava pro divné lidi, kteří běhají po lese v kostýmech ušitých z prostěradla a mlátí se dřevěnými meči. Tatáž sestra mě o patnáct let později, když mi bylo asi pětatřicet, seznámila s kamarádem „larperem“, který mi ukázal, že to není tahle směšná a neatraktivní věc. Vyprávěl mi, že existují larpy, které mohou čerpat z moderní české historie a mají poměrně sofistikovanou organizaci a produkci. Nejen že naboural mé předsudky, ale dokonce mě nadchl tak, že jsem se přihlásila na první larp a zjistila, že mě to nejen velmi baví a přináší mi to spoustu nových zážitků, ale že mě baví také lidé, kteří se larpům věnují. Začala jsem na larpy jezdit častěji, nakonec jsem si tam našla blízké přátele, a to prostředí se stalo světem, který mám ráda.

O čem byl ten první larp?

Jmenoval se Villa Löwe a napsala ho jedna brněnská tvůrčí skupina. Byla to relativně malá hra, která se odehrávala během druhé světové války ve vile, do které za tamními „profesionálními společnicemi“ přijížděli němečtí důstojníci a jiní režimní prominenti. Ty ženy tam byly z různých důvodů – pro peníze, ze zoufalství a tak podobně. Byl to emocio­nální ponor do tvrdé doby a tvrdých osudů těch žen, které jsem si v té imerzi, což je pro LARP základní kategorie, intenzivně prožila. Poprvé jsem na vlastní kůži zažila, že když prožíváte silný příběh, ačkoli je to jen jako, dokáže ve vás vyvolat tak silné emoce, že se do té situace skutečně vcítíte.

Většina lidí si pod LARPem nejspíš představí právě fantasy zápletku a dřevěné meče v lese. To už dneska ale asi na většinu larpů, které se u nás konají, moc nesedí.

Po deseti letech, co jezdím na larpy, snad můžu říct, že ty inspirované vysokou fantasy se skoro nedělají, anebo ne takové, jež by odpovídaly tomuto populárnímu předsudku. Existují takzvané dřevárny, tedy bitvy, na které se lidé v kostýmech jedou pobít dřevěnými zbraněmi. My, co se věnujeme příběhovým larpům, je do naší komunity spíš nepočítáme. S LARPem mají společného vlastně jen to, že stejně jako my používají kostýmy, ale je to od nás podobně daleko jako cosplay. Pro LARP je důležitý příběh a imerze do postavy. Takže i když se dělá fantasy larp, uplatňují se na něj stejné principy – jde o poctivě napsanou a vystavěnou hru s hlavním příběhem i osobními linkami v tolkienovském kabátku. Před dvěma roky jsem hrála Beleriand, který vycházel právě z Tolkienova Silmarillionu, a byl to můj první fantasy larp.

Organizace larpů působí z vašeho popisu velmi profesionálně. Jde stále o amatérskou zábavu, nebo se tvorbou larpů někdo živí?

To určitě ne. Nikdy jsem nenarazila na snahu o profesionalizaci ve smyslu: pojďme to dělat jako obživu. Za tu dobu, co na larpy jezdím, se určitě „zprofesionalizovala“ péče o to, aby byl hráčský prožitek co nejhlubší. Kdysi se herní lokace vytvářely velmi stylizovaně – na louce se provázkem v trávě vyznačilo, kde je dům a kde řeka. Kostýmy si každý vytvářel sám, doma na koleně. To připomíná skutečně spíš táborové hry, a já to znám už jenom z vyprávění. Dnes existuje třeba spolek Rolling, který má vlastní kostýmový fundus, který neustále doplňuje a rozšiřuje a poskytuje i ostatním spolkům. Často jde o kostýmy šité pro konkrétní hry profesionálními krejčími. Hráč, který dnes přijede na larp, zpravidla dostane kompletní kostým včetně rekvizit.

Co vás na LARPu oslovilo, když jste s ním začínala, a co vás oslovuje teď? Proměnilo se to nějak?

Larpy, které jsem hrála, jsou postavené na silném ponoru do postavy a přinášejí prožitky, s nimiž se člověk v běžném životě nepotká. Jako děti jsme asi všichni snili o dobrodružství, dramatickém, osudovém, krásném nebo tragickém. Larpy pracují s příběhy, které se točí kolem hrdinství, nebo naopak selhání, lásek, ztrát či dilemat, v nichž je nutné volit mezi menším a větším zlem. Díky imerzi člověk prožívá něco velmi blízkého dobrodružství, o němž kdysi snil. Normálně se vám nestane, že během tří dnů prožijete osudovou lásku, dáte si přestřelku s nepřítelem a nakonec hrdinně padnete, abyste zachránili bratra ve zbrani. To říkám samozřejmě v nadsázce, ale je to takový malý vypůjčený život, který s vámi potom nějakým způsobem zůstane. A mám pocit, že si díky tomu prohlubuji svůj „civilní“ život o určitý typ emocí a zážitků.

Ale určitě se to proměnilo – po tom, co odehrajete desítky larpů, vaše schopnost imerze klesá. Člověk ten mechanismus už příliš zná, a zná i lidi, se kterými se setkává. Často jsou to jeho kamarádi, a tak je zcizujících faktorů tolik, že mu larp už nemůže přinášet stejně silné zážitky jako na začátku.

V té chvíli jste přešla „za oponu“ a začala larpy i organizovat?

Nemyslím, že tam byla kauzalita, ale určitě korelace. Od počátku mě fascinovalo, jak se larp vlastně tvoří, jak je možné, že se nerozpadne a funguje, i když jej vlastně nikdo neřídí a nerežíruje. Když jsem v larpové komunitě už měla řadu přátel, jednoho dne mě k psaní nové hry přizvali. A bylo to. Dnes mám za sebou jeden larp, na němž jsem pracovala od prvopočátku do uvedení, u dvou dalších jsem byla u části tvůrčího procesu a aktuálně máme rozepsaný úplně nový larp, kde možná trochu překvapivě mícháme téma lidového folkloru a generačního traumatu. Scházíme se nad tím asi rok a uvést jej chceme v září.

Jak je to časově a organizačně náročné?

Záleží na tom, s kým píšete a jak intenzivně. Při práci na tom současném larpu máme v podstatě od loňského ledna každý týden dvou­- až tříhodinový call. V tomto smyslu to je jednoznačně spousta práce. Kdyby si tvůrci měli počítat za svůj čas komerční mzdu, byly by to stovky tisíc. Ale každý, kdo na tom pracuje, to vědomě dělá dobrovolnicky, a tak to má být.

Vychází touha prožívat ta zmíněná dobrodružství z nespokojenosti z prozaické přítomnosti našeho světa?

Nemyslím, že jde o to, že by svět zevšedněl. Spíš se nám podařilo žít v dobrých časech, v nichž se můžeme věnovat tomuto koníčku, aniž by nás za to někdo buzeroval nebo odsuzoval. Přinejhorším se nám někdo bude smát, ale s tím jsme smíření. Často se setkávám s názorem, že lidem, co jezdí na larpy, v životě něco chybí, a protože to v něm nedokážou najít, aspoň si na to hrají. Moje zkušenost je ale jiná, jde spíš o lidi, kteří jsou přirozeně hraví a chtějí nějak projevovat svou fantazii a imaginaci.

Mluvila jste o koníčku, padlo i slovo subkultura, možná lze ale mluvit také o umělecké formě. Co je LARP?

Klasifikaci se LARP jednoznačně vzpírá. Myslím, že uměleckou formou rozhodně je, možná kdesi na pomezí improvizačního divadla, ovšem bez publika a profesionálních herců. Subkultura spíš ne, protože nám chybějí znaky, které by nás typizovaly, a jsme lidé z velmi různých sociálních i věkových vrstev. I když existuje jádro těch, kteří se vídají i v běžném životě a často jsou si názorově nebo pohledem na svět blízcí.

Jak je larpová komunita rozsáhlá?

Budu mluvit o Praze, tam mám asi největší přehled. Řekla bych, že půjde tak o čtyři sta, pět set lidí, kteří se mu věnují intenzivně. Nějakým larpem ale prošly určitě tisíce lidí, ačkoli šlo často o jednorázovou záležitost.

Změnil LARP nějak způsob, jakým přemýšlíte o světě? Naučil vás něco?

Svým způsobem ano. Člověk je v rámci těch her nucen více či méně vystupovat ze své komfortní zóny. O to víc, že se tam schází řada spíš introvertních lidí, a larpy jsou postavené na dramatu a konfliktu. A protože my skutečně nejsme herci, stane se, že člověk, v jehož povaze to není, musí představovat postavu, která je mu typově velmi vzdálená – třeba je arogantní, charismatická nebo autoritativní. A ostatní se k němu tak chovají, protože vědí, že tuto postavu představuje. Na té emoci se pak dá stavět, i když vznikla ve hře. Já jsem se díky tomu například zbavila trémy z mluvení před větším množstvím lidí, protože jsem se tomu v rámci larpu nemohla vyhnout. Je to takový bezpečný psychologický trenažér.

Zažila jste někdy v larpu situaci, která pro vás byla otřásající nebo nepříjemná?

Občas jsou ty zážitky takové, že z nich chce člověk utéct. Jeden z nejsilnějších byl v tomto směru asi larp Zusammen, který se odehrával v Sudetech v letech 1935–1945. Půlka hráčů byli Češi a půlka Němci a každý hrál tu druhou národnost. A bylo až mrazivé, jak to prohození perspektiv fungovalo.