A v tu chvíli se všechno změní. Utrpení nezmizí, ale přestane klást tělu odpor. Krok se srovná, dech ustálí jako zahřátý motor, pokožku zalije pot. Běžím v pomyslné bublině, chráněn před vlastní slabostí. Jsem tu, celou svou fyzickou přítomností, a současně se sobě vzdaluji.

Je to šest let, co jsem se stal abstinentem a alkohol vyměnil za běžecké boty. Od té doby sleduji, jak blízko má pohyb k psaní. První odstavce jsou jak první kilometry, namáhavé a klopotné, za moc nestojí. Dobří editoři vědí, že na začátku se nejvíc škrtá. Historik a strhující vypravěč Petr Čornej mi jednou prozradil, že když psal svou monumentální práci o Janu Žižkovi, začal nejprve druhou kapitolou. Do první se pustil, až když byl v dostatečné formě.

Běžci začátek přeskočit nemůžou. Nemůžou se po třetím kilometru vrátit na start a vyběhnout znovu, tentokrát ve vyladěném akordu svalové práce a srdečního tepu. Můžou však poznatek nevyhnutelného zahrnout do své strategie. Pokud závodí, připravují se, podobně jako Čornej, rozklusem.

Nejdůležitější je ovšem víra, že bude líp. Běh je v hlavě.

„V tom jsme si všichni rovni. Prakticky každý den se mi nikam nechce. Musím se nutit a přemlouvat, abych aspoň krátce někam…