Antikrist, Brutus, Civis Bohemicus, Ego, Tomáš ze Smíchova, K. Protiva, Ladislav Rozvoda, Faun. To je jen zlomek pseudonymů, které používal Stanislav Kostka Neumann. Tento „zápasící tvůrce“ svůj výraz – minimálně v první fázi tvorby – podle F. X. Šaldy na­­lezl v „lyrismu nadávkovém“, jako by neustále toužil po změně. Sám se přitom v mnohém měnil, ať už šlo o styl, nebo ideo­vé posuny. Neumann byl postupně dekadent, anarchista individualistický i kolektivní, ale také sekulární satanista a stalinista.

Když jsem v redakci zhruba před rokem prvně zmínil, že se blíží sté padesáté výročí Neumannova narození a že je to příležitost k reflexi čítankového básníka, po smrti kanonizovaného komunistickým režimem, ozvalo se i nedůvěřivé zabručení: koho dnes ještě zajímá Neumann? Tou dobou jsme nicméně už věděli, že neumannovská literární procházka s Knihou lesů vod a strání, kterou jsme pořádali v okolí Bílovic nad Svitavou, zájemce přilákala. Při výrobě čísla se navíc ukázalo, že nás celoživotní „bouřlivák“ zajímá alespoň do té míry, že se dokážeme pohádat o to, co z jeho díla se vlastně „ještě dá číst“, nebo zda otisknout plné znění zlobného dopisu, jímž Božena Hodačová se značným zpožděním dost nevybíravým způsobem účtovala se svým někdejším partnerem.