Americký historik a teoretik Allan Sekula (1951–2013) ve své práci dlouhodobě zkoumal a problematizoval klasické dějiny fotografie, jak si je běžně vyprávíme: jako příběh média, kterému (od patentování daguerrotypie v roce 1839) trvalo více než sto let, než je svět výtvarného umění definitivně přijal jako sobě rovné a otevřely se mu světové galerie. Hnutí takzvané umělecké fotografie však Sekula považoval pouze za specifickou výseč měšťácké kultury, která zdaleka nevystihovala zásadní vliv tohoto média na moderní společnost. Ve své práci se proto soustředil zejména na využití fotografie státním aparátem nebo soukromými firmami a rozplétal jejich spoluúčast na rozvíjejících se systémech kontroly a udržování statu quo. Může být proto překvapivé, že Sekula sám byl také aktivním fotografem pohybujícím se na mezinárodní umělecké scéně. I v tomto zdánlivém rozporu se však jeho dílo stává výstižným dokladem doby.

Umění a fotografie

Dějiny fotografie na konci sedmdesátých a počátku osmdesátých let minulého století, kdy Sekula publikoval své první texty, až příliš lehko přijímaly klasické narativy dějin umění o geniálních umělcích­-auteurech. Realita však byla v drtivé většině případů daleko prozaičtější: fotografie 19. a počátku 20. století málokdy vznikaly ve volném čase, ale většinou v mocenském vztahu zadavatel – fotograf profesionál.

Fotografové…