Počtem skromný, leč pečlivý soutěžní výběr festivalu Anifilm umožňuje získat celkem dobrý přehled o tom, co se za poslední rok událo v animované kinematografii. K nejvěhlasnějším jménům v letošní soutěžní sekci pro dospělé patřili bratři Stephen a Timothy Quayové, veteráni švankmajerovské surrealistické animace, kteří se s celovečerní novinkou ohlásili po takřka dvou dekádách. A podobně jako u jejich snímku Ladič pian zemětřesení (The Piano Tuners of Earthquakes, 2005) i u posledního díla Sanatorium na věčnosti (Sanatorium Under the Sign of the Hourglass, 2024), které nakonec na Anifilmu zvítězilo, nutno konstatovat, že krátkometrážní formát tvůrcům svědčí mnohem více.

Tito intuitivní pozorovatelé a obhájci všeho menšinového a marginálního v celé své kariéře čerpají ze středoevropských vlivů a ve svém posledním počinu inspirovaném povídkami Bruna Schulze se opět pokoušejí oživit spisovatelův třináctý měsíc bláznů, kde se prostupuje a vzájemně zrcadlí mytologické s patologickým. Avšak jako by se jejich koncentrovaný, taktilní svět miniatur nahlížených přes „špinavé sklo“, které stejně tak odhaluje jako skrývá, už rozmělnil, vyčerpal. Zatímco Ladič pian zemětřesení selhával mimo jiné vinou producentských tlaků a pokoušel se vtěsnat poetiku těchto svérázných tvůrců do tradičnějších žánrových vyprávění, tentokrát se naopak bratrská dvojice pouští do poněkud těžkopádné dekonstrukce svých oblíbených obrazů…