Počtem skromný, leč pečlivý soutěžní výběr festivalu Anifilm umožňuje získat celkem dobrý přehled o tom, co se za poslední rok událo v animované kinematografii. K nejvěhlasnějším jménům v letošní soutěžní sekci pro dospělé patřili bratři Stephen a Timothy Quayové, veteráni švankmajerovské surrealistické animace, kteří se s celovečerní novinkou ohlásili po takřka dvou dekádách. A podobně jako u jejich snímku Ladič pian zemětřesení (The Piano Tuners of Earthquakes, 2005) i u posledního díla Sanatorium na věčnosti (Sanatorium Under the Sign of the Hourglass, 2024), které nakonec na Anifilmu zvítězilo, nutno konstatovat, že krátkometrážní formát tvůrcům svědčí mnohem více.

Tito intuitivní pozorovatelé a obhájci všeho menšinového a marginálního v celé své kariéře čerpají ze středoevropských vlivů a ve svém posledním počinu inspirovaném povídkami Bruna Schulze se opět pokoušejí oživit spisovatelův třináctý měsíc bláznů, kde se prostupuje a vzájemně zrcadlí mytologické s patologickým. Avšak jako by se jejich koncentrovaný, taktilní svět miniatur nahlížených přes „špinavé sklo“, které stejně tak odhaluje jako skrývá, už rozmělnil, vyčerpal. Zatímco Ladič pian zemětřesení selhával mimo jiné vinou producentských tlaků a pokoušel se vtěsnat poetiku těchto svérázných tvůrců do tradičnějších žánrových vyprávění, tentokrát se naopak bratrská dvojice pouští do poněkud těžkopádné dekonstrukce svých oblíbených obrazů a témat. Hraný a loutkový svět se potkává v avantgardním sanatoriu, které je vším, jen ne místem k uzdravení. A navzdory chvilkovým ozvukům dřívější estetiky plné smutku a melancholie se nový snímek mění spíše v jakýsi trucpodnik, jenž diváka nechává uvíznout v nekonečných smyčkách. Tyto hrátky s konvencemi, časem a vyprávěním však místo intenzity radikálního experimentu působí jako lehce křečovitá snaha oživit něco, co už dávno vyprchalo.

Přesto byla tvrdošíjná hra americké bratrské dvojice s publikem i avantgardními motivy a tropy stále inspirativnější než novinka oscarového australského animátora Adama Elliota. Snímek Paměti z ulity (Memoir of a Snail, 2024) navazuje na to, co diváci znají z jeho předchozích děl Mary a Max (2009) či Harvey Krumpet (2003). Sám autor má pro vlastní tvorbu označení „clayography“; složenina sestává z označení metody hliněné loutkové animace a slova biografie. A jakkoli si jeho poslední „hliněný“ počin získal srdce diváků i kritiků, je těžké se při sledování této svébytně a pečlivě animované černohumorné vyprávěnky o životě lehce podivínské dívky Grace Pudel ubránit pocitům až přílišné citové manipulace. Vršení jedné osobní tragédie za druhou má sice vyvažovat odlehčený způsob vyprávění, ale i tak začne být jednotvárné a úmorné. Navíc se zde projevuje nešvar, jakým na letošním Anifilmu trpělo více děl – přílišné spoléhání na voiceover. Obzvlášť u takto pracného formátu se vkrádá otázka: proč to roky animovat, když stejně vše podstatné řekne vypravěč? Snímek až příliš depresivní na to, aby mohl cílit na nejmenší publikum, ke všemu končí poselstvím, které je pro dospělé zcela banální. Ale je možné, že jsem přehlédl něco, co bude mladším emo publikem rezonovat.

Nakonec k nejživotnějším zážitkům letošního ročníku největší tuzemské přehlídky animace v Liberci patřily některé retrospektivy. Přehlídka restaurovaných snímků režiséra Reného Lalouxe odhalila také, že ne vše z této odnože francouzského surrealismu zestárlo hezky. Ale vedle jisté porce sexismu v podobě spoře oděných „domorodých“ žen na cizích planetách a mnohem méně spoře oděných tamních mužů nabídly snímky Divoká planeta (La Planète sauvage, 1973) či Páni času (Les Maîtres du temps, 1982) také potřebnou dávku nespoutané imaginace a potměšilých mikrodramat. Kruté, intuitivní, hravé světy vycházející z výtvarného rukopisu Rolanda Topora či Moebia se obejdou bez přílišného kontextu a dodnes fungují jako alternativa a výzva všem konvenčním počinům v žánru sci­-fi.

A ze sekce „ryzí radost“ byla opakovaná projekce krátkometrážního snímku Hurikán Jana Sasky, který už má za sebou řadu úspěchů na mezinárodním poli. Vítěz diváckého hlasování je jedním z nejúdernějších příkladů toho, proč je tuzemská animace ve světě opět konkurenceschopná. Žižkovská romance o muži s prasečí hlavou a tragédii v podobě posledního vypitého sudu piva je poctou všem zapadlým a zaniklým nálevnám, přitom to však není laciná oslava stereotypů spojených s „lemtáním“ ležáku plzeňského typu. Saska umí tato lokální specifika „prodat“ na prestižní přehlídky do Annecy či Cannes, přitom ale nezůstává u přitakávání. Na svět dělnických výčepů hledí láskyplně, avšak zároveň do své tvorby umí vpašovat lyriku a křehkost, které dokážou zamotat hlavu více než desátý „škopek“ zlatavého moku.