Nakladatelství Paseka v posledních letech spolupracuje s předními českými kulturními publicisty. Přestože pro esejisticky laděné knihy nemá vytčenou žádnou ediční řadu, lze mezi tyto spřízněné tituly počítat úvod do současné „literatury krize“ V chapadlech murmuru (2022) od Jana Bělíčka, vhled do videoherního průmyslu Ještě jeden level (2024) od Ondřeje Trhoně, podnětné interpretace populární hudby od Karla Veselého a Miloše Hrocha nebo dvojici na sebe navazujících textů o výtvarném umění od Jana H. Vitvara. Letos k těmto jménům přibyl Antonín Tesař. V monografii nazvané V domě je příšera se snaží široké čtenářstvo přesvědčit, „proč se nebát hororu v literatuře a filmu“.

Především filmový, ale také literární a komiksový publicista, jehož texty čtenáři mohou znát i ze stránek tohoto časopisu, se netají svou vášní pro obskurní umělecká díla. Vedle toho, že je jedním z dramaturgů Festivalu otrlého diváka, přehlídky pokleslých, nevkusných či prostě kýčovitých filmů, spolu s dalšími třemi kolegy vydal čítanku filmového braku s výmluvným názvem Krev, slzy a sperma (2017). Do sborníku Planeta Nippon (2017) přispěl mimo jiné kapitolou o japonské erotice, pornografii a cenzuře.

O hororu s humorem

S jistou vyšinutostí, či lépe řečeno s pocity strachu a zhnusení, má běžný jedinec spojen i žánr hororu. Jak ale Tesař v úvodu knihy vysvětluje: „Horor je pestrá krajina, kterou nejde redukovat na jeden princip, a už vůbec ne na princip tak primitivní…“ Autor proto v následujících dvanácti kapitolách dokazuje, jak široké a rozličné toto území je, jaké množství často protichůdných emocí lze při průchodu skrze ně zažívat a jaké odlišné identity v něm mohou nalézat útočiště.

V knize se tak setkávají klasici jako H. P. Love­craft či David Cronenberg s autory tvořícími na uměleckém okraji. Nesmí chybět kapitola věnovaná slasherům cílícím na teenagery, ale nejsou opomenuty ani prózy zprostředkovávající zkušenost s tranzicí a menšinovou sexuální orientací. V neposlední řadě zde najdeme psychoanalytické interpretace amerického kritika Robina Wooda spolu s výkladem gore subžánru pomocí postav Punch a Judy, pocházejících z tradičního loutkového divadla.

Když pominu obdivuhodnou ­orientaci v po­­jednávané látce, tak čtenáře nejvíce baví Tesařův jemný, svérázný humor, ale také schopnost nečekaných interpretací, založených zejména na kontextovém čtení. Podobně jako Veselý či Trhoň se autor nezaměřuje na suchou analýzu výstavby konkrétního díla, ale naopak klade důraz na často kritické společenské čtení, k čemuž obratně využívá odlišných teoretických přístupů. Na rozdíl od svých dvou kolegů však – řečeno s mírnou nadsázkou – za různými dílčími kulturními projevy tak často nehledá „strašidlo kapitalismu“.

Tesařovi (ale snad všem jmenovaným autorům) lze vytknout takřka výlučnou orientaci na anglofonní prostor. Jako by svět začínal a končil překladem do angličtiny. Tohoto nedostatku si je však autor vědom a snaží se jej kompenzovat například zmínkou o nigerijském či indonéském filmovém hororu, ale také několika perličkami z východoevropské produkce.

Víc než hrůza

Ve zmíněném úvodu Tesař píše, jak jeho zájem nejen o horor, ale i o fantastiku byl ovlivněn legendárním časopisem Ikarie a jednou z jeho vůdčích osobností – Ivanem Adamovičem, který tuto knihu opatřil přiléhavě temným (a osobním) doslovem. V současné době se z každého uměleckého zážitku snadno stane úprk do králičí nory internetu, kde člověk může strávit libovolně dlouhý čas sledováním videoesejů nebo pročítáním nekonečných fór. I k tomu může kniha posloužit jako cenný průvodce. Pomůže se v tomto širokém žánru zorientovat a zabrání, abychom podlehli omylu, že jde jen o povrchní zábavu.

Antonín Tesař čtivě ilustruje, že horor nenabízí jen zvýšení hladiny kortizolu, ale i mnoho jiných, bohatších zážitků. A pokud se přece jen chceme mermomocí bát, je dobré mít na paměti, že i ta nejstarší v nás zakořeněná emoce má nejrůznější odstíny. Horor nás učí, jak k nám hrůza promlouvá, čí hlas zastupuje, nebo naopak komu a jakým cílům může strach sloužit.