Chemické divadlo má za léta své existence s intervencemi do veřejného prostoru bohaté zkušenosti. Ve svých projektech se zaměřuje na sociální, politické i jiné přesahy umění, reflektuje postupující devastaci planety a jejích ekosystémů a pojmenovává důsledky korporátního kapitalismu. Hlavou i páteří skupiny je autor a režisér Vojtěch Bárta. Ten vyrůstal a dospíval na pražském Sídlišti Ďáblice a v reakci na aktuální dění, kdy má podobu této části města výrazně změnit developerská výstavba, proti čemuž protestuje řada občanských iniciativ, se rozhodl se svým týmem na tuto problematiku podívat blíže. Navázal tedy spolupráci s místními spolky i lokálními patrioty a oživil dávné kontakty se spolužáky ze základní školy. Zároveň se pustil do důkladné rešerše, kterou nutně ovlivňovala jeho pozice insidera, zatíženého osobními vzpomínkami. Ty sahají do předrevolučního období, všeobecně vnímaného jako „zlatá éra“ sídliště: domy i veřejný prostor tehdy byly relativně nové, o okolí bytovek pečovali sami obyvatelé.

Do druhé poloviny osmdesátých let sahá i moje paměť – a i já jsem vyrůstala v Ďáblicích. Mé úvahy o divadelním putování, jež pod názvem Být, bydlit, obyvatel, byt ve spolupráci s místními dobrovolníky připravilo Chemické divadlo, jsou proto poznamenané osobními zkušenostmi, vrstvami léty přepisovaných obrazů, umocněných tím, že jsem se z Ďáblic na rozdíl od Vojtěcha Bárty nikdy neodstěhovala.

Ze života lidí a včel

Divadelní procházka Být, bydlit, obyvatel, byt začíná v podchodu u tramvajové zastávky Štěpničná. Na sídliště původně vedlo několik tramvajových linek, které je spojovaly s centrem města, po zavedení metra ale zůstala jediná, číslo 10. Z podchodu se přesouváme na plácek mezi budovami bývalého spotřebního družstva Včela. Místo je v ne­­utěšeném stavu, zarostlé náletovou vegetací, s rozpadající se dlažbou. Náhle se zpoza zeleně vynoří muž v bílé kombinéze – včelař. Seznamuje nás se zásadami fungování včelího společenství. Jak se brzy ukáže, jde o předznamenání hlavního motivu celé procházky. Do jedné z povážlivě chátrajících budov se za doprovodu včelaře a také architekta sídliště Viktora Tučka, ztvárněného hercem Dušanem Sitkem, nakonec vydáme. Poslední zastávkou výpravy pak bude objekt stojící na tramvajové točně Sídliště Ďáblice, přeměněný ve spolkový prostor Úl, který funguje na principu DIY.

Na včely narazíme i leckde jinde v městské zástavbě – úly stojí na střechách provozních budov Národního divadla, pražského magistrátu či různých komerčních objektech. Městské včelaření přispívá k udržitelnému rozvoji a ochraně biodiverzity. Včely přitom žijí komunitně, ve společenství, které může s trochou nadsázky připomínat sídlištní blok, případně velký panelák. A stejně jako další hmyz ke svému životu potřebují zeleň, nakrátko sekané trávníky jim příliš neprospívají. Na volných prostranstvích ďáblického sídliště se naštěstí začínají objevovat i vykolíkované plochy pro luční kvítí. Jednou z urbanistických předností sídliště je právě množství zeleně, která obklopuje domovní bloky. Padesát let od postavení sídliště, kdy byly nově vysazené stromky sotva půl metru vysoké, místní prostředí naplňuje Le Corbusierův ideál: bydlení v rozlehlém parku.

Ikonický čtverec

O potřebě vhodného zacházení se zatravněnými plochami mluví dvojice starousedlíků, s nimiž se setkáváme na místním sportovišti. Jiná obyvatelka nás upozorňuje na zajíce, kteří tu s lidmi už léta sdílejí společný prostor. Skupinu navíc několikrát míjí Maxime Mededa v roli botanika a gastarbeitera pečujícího o zdejší vegetaci. Ve své rychlopřednášce se s námi dělí o zkušenosti s různými zde rostoucími bylinami a vzápětí zase běží, neboť zahradní práce nikdy nekončí. Architekt Tuček skupinu vede přes ikonický „čtverec“ – jeden ze tří vnitrobloků tvořených čtyřmi deskovými domy. Jejich uspořádání evokuje strukturu tradičních pražských čtvrtí, včetně rozdělení prostoru na rušnou ulici a klidnou zónu uvnitř. Na tomto příkladu nám Tuček ukazuje kvality tehdejší architektury: dostupnost školek, dětských hřišť, kluboven a především množství výtvarných děl. Ta zdobí vestibuly domů v podobě mozaikových stěn, ale i veřejný prostor – příkladem jsou Pelikáni, socha Jiřího Černocha v centrálním jezírku.

Zde proběhne živá instalace: performerka, obklopená po zemi rozházenými skleněnými střepy, hypnotizovaně zírá do největšího z nich – zkrvaveného kusu skla, který svírá v rukou. Průvodce posléze vysvětluje, že poblíž došlo při mytí oken k tragické nehodě. Mně však tento moment připomněl jinou kapitolu místní historie: devadesátá léta, kdy mezi paneláky postávaly skupinky narkomanů a na zdech zářily nasprejované zkratky AIDS a HIV. I k několika nehodám s pořezanými žilami tehdy došlo.

Veksláček na Satance

S antihrdinou místní kauzy se návštěvníci střetávají v pivnici Satanka, kterou tvůrčí tým tak trochu stylizoval do devadesátých let. Právě tehdy došlo k pochybnému převodu družstevních podílů, jež dnes patří realitnímu impériu CPI Radovana Vítka. To aktuál­ně plánuje demolici původních okrskových objektů a výstavbu naddimenzované developerské architektury. Veksláček v podání Jakuba Jelínka v pivnici přesvědčuje nic netušícího štamgasta, aby podepsal podvodnou smlouvu. O něco později, už na ulici, se nás pokouší uhranout barvitým popisem chystaného projektu exkluzivních novostaveb s absurdně znějícím anglickým názvem. Naposledy na něho narážíme na samotném konci procházky – už jako na podnapilého a svým chlebodárcem podvedeného zkrachovalce, který se válí na zemi před Úlem, kde akce vyústí komunitním posezením u ohně mezi zdmi bývalé „sámošky“ Včela.

Site­-specific projekt Být, bydlit, obyvatel, byt není jen zážitkovou procházkou s dávkou nostalgie po vlastních kořenech, ale i cenným příspěvkem do diskuse o zachování unikátního sídlištního urbanistického konceptu.

Autorka je divadelní publicistka.