Chemické divadlo má za léta své existence s intervencemi do veřejného prostoru bohaté zkušenosti. Ve svých projektech se zaměřuje na sociální, politické i jiné přesahy umění, reflektuje postupující devastaci planety a jejích ekosystémů a pojmenovává důsledky korporátního kapitalismu. Hlavou i páteří skupiny je autor a režisér Vojtěch Bárta. Ten vyrůstal a dospíval na pražském Sídlišti Ďáblice a v reakci na aktuální dění, kdy má podobu této části města výrazně změnit developerská výstavba, proti čemuž protestuje řada občanských iniciativ, se rozhodl se svým týmem na tuto problematiku podívat blíže. Navázal tedy spolupráci s místními spolky i lokálními patrioty a oživil dávné kontakty se spolužáky ze základní školy. Zároveň se pustil do důkladné rešerše, kterou nutně ovlivňovala jeho pozice insidera, zatíženého osobními vzpomínkami. Ty sahají do předrevolučního období, všeobecně vnímaného jako „zlatá éra“ sídliště: domy i veřejný prostor tehdy byly relativně nové, o okolí bytovek pečovali sami obyvatelé.

Do druhé poloviny osmdesátých let sahá i moje paměť – a i já jsem vyrůstala v Ďáblicích. Mé úvahy o divadelním putování, jež pod názvem Být, bydlit, obyvatel, byt ve spolupráci s místními dobrovolníky připravilo Chemické divadlo, jsou proto poznamenané osobními zkušenostmi, vrstvami léty přepisovaných obrazů, umocněných tím, že jsem se z Ďáblic na rozdíl…