Spánek máme tendenci považovat za něco daného, neměnného a osobního. Historik Roger Ekirch však upozorňuje, že v předindustriální Evropě noční spánek nepředstavoval jednolitý blok, jak jej známe dnes, ale měl dvoufázový charakter: lidé usínali brzy večer, probouzeli se kolem půlnoci a následně trávili jednu až dvě hodiny vzhůru, často rozjímáním či modlitbou při drobných domácích činnostech. Tento rytmus začal ustupovat teprve během 18. století a později, když rozšíření umělého osvětlení umožnilo prodloužit denní režim hluboko do noci, což vedlo ke konsolidaci souvislého, jednofázového spánku. Paralelně probíhala zásadní proměna temporální logiky společnosti: přirozené cykly dne a noci i střídání dlouhých období práce a nečinnosti v závislosti na ročním období byly potlačeny ve prospěch homogenního a měřitelného času podřízeného požadavkům industriální výroby.

Tělo jako nástroj

Pracovní den se tak proměnil v časový blok řízený hodinami, v němž se každá pauza, včetně spánku, může jevit jako prodlení – ekonomicky neproduktivní interval. V důsledku toho dochází ke stále důslednější extrakci lidského potenciálu: dělníci 19. století běžně pracovali dvanáct až šestnáct hodin denně. Ačkoli již v roce 1817 navrhoval průmyslník a reformátor Robert Owen model rozvržený na osm hodin práce, osm hodin odpočinku a osm hodin spánku, trvalo celé století, než se tato idea začala reálně naplňovat v podobě čtyřicetihodinového pracovního týdne. Industriální kapitalismus vyžadoval, aby se z lidského těla stal spolehlivý a výkonný nástroj. To si vyžádalo rozsáhlou disciplinaci obyvatelstva a zavedení mechanismů dohledu nad průběhem celého života. Spánek v tomto ohledu není pouze individuální potřebou, ale sférou, kde působí biopolitika. Kdo může spát, kdy a za jakých podmínek? A kdo naopak bdí a proč? Podle sociologa Simona Williamse je spánek skrz naskrz politický – podléhá autoritám, institucím, regulacím i tlaku na výkonnost. Nejde jen o naše tělo, ale o to, jak je ekonomicky vytěženo.

Thomas Alva Edison kdysi prohlásil: „Spánek je absurdita, zlozvyk. Z područí tohoto zvyku se neosvobodíme snadno, ale jednou se tak stane.“ Slavný vynálezce, jehož „největším vynálezem byl on sám“, jak sarkasticky glosuje historik Alan Derickson, spatřoval ve spánku překážku v neustálé práci, sám spal jen pár hodin denně a k podobné disciplíně nutil i své zaměstnance. Genezi kultu bdělosti coby známky ctnosti a morální nadřazenosti lze vystopovat v tom, co Max Weber popsal jako „protestantskou etiku a ducha kapitalismu“ – tedy v souboru hodnot typických pro protestantské společnosti, které kladou důraz na racionální organizaci času, sebeovládání a pracovní morálku. Právě tyto hodnoty vytvořily půdu, v níž se raný kapitalismus mohl zrodit a legitimizovat. Od 18. století se v tomto kontextu začíná prosazovat odmítání spánku jako projevu lenosti, kdežto spánková deprivace je prezentována jako známka síly a sebekázně – a to nejen duchovními, ale postupně i politickými představiteli a průmyslníky, kteří formovali ideál bdělého, permanentně aktivního člověka.

Ospalost jako selhání

Přestože v současnosti už máme povědomí o tom, že dostatek spánku je důležitý pro psychické a fyzické zdraví, s podobným protispánkovým narativem se stále setkáváme. Margaret Thatcherová tvrdila, že spánek je pro slabochy, Donald Trump se chlubí, že spí jen tři až čtyři hodiny denně, Andrej Babiš „maká“ a téměř nespí (respektive spí „náhodou“). V jedné ze sérií britské reality show Shattered se přímo soutěžilo o to, kdo vydrží nejdéle bez spánku. Tento postoj není jen projevem osobní vůle – je produktem širšího kulturního a ekonomického rámce, který upřednostňuje rychlost, výkon a stálou dostupnost. Akcelerace jako základní motor modernity znamená i zkracování pauz, omezení prodlev a stírání hranic mezi prací a odpočinkem. V civilizaci, kde bez ustání kolují informace, zboží i finance, je čím dál větší důraz kladen na časovou přizpůsobivost – a spánek je jednou z posledních přirozených překážek tohoto systému.

Zároveň se spánek stává předmětem kontroly, měření, optimalizace a zdokonalování. Trh je přesycen sofistikovanými matracemi, medikamenty, aplikacemi na záznam spánku a spoustou dalších produktů. Zisky ve spánkovém byznysu se zvyšují, produktivita práce stoupá, reálná doba spánku však trvale klesá a k radikálnímu přehodnocení našeho vztahu k práci a odpočinku nedochází. Neoliberální rétorika individualismu přenáší odpovědnost za spánek výhradně na jednotlivce. Pokud jste nevyspalí, měli jste dodržet spánkovou hygienu, vypnout telefon, zklidnit mysl… Potíže se spánkem nejsou brány jako důsledek strukturálního zrychlení, a tak se řeší v rámci systému, který sám se nezpochybňuje.

Podvratný spánek

Kapitalismus kolonizoval den i noc. Zvlášť výmluvný je příklad nočních pracovníků v globalizované ekonomice. V Indii operátoři call center pracují podle amerického času, tedy uprostřed noci. Na nočních směnách přitom obecně pracují lidé s nižším sociálním statusem, kteří pak kvůli narušení přirozených cirkadiánních rytmů (tělesné závislosti na střídání dne a noci) trpí spánkovými poruchami, větší nemocností a devastací sociálního i rodinného života. V krajních situacích může spánková deprivace a chronická únava zásadně narušit schopnost rychlé reakce a správného úsudku – právě tyto faktory sehrály klíčovou roli při katastrofách, jako byla havárie ropného tankeru Exxon Valdez, výbuch raketoplánu Challenger či nehody v jaderných elektrárnách Three Mile Island a Černobyl.

Kulturní teoretik Jonathan Crary nicméně nachází ve spánku i podvratný potenciál: „Většinu zdánlivě nezredukovatelných nutností lidského života – hlad, žízeň, pohlavní touhu a nejnověji i potřebu přátelství – kapitalismus komodifikoval a financializoval. Spánek jako lidská potřeba a časový prostor, který nelze kolonizovat ani přetvořit v motor zisku, působí v globální přítomnosti jako nepatřičná anomálie a krizový element. Navzdory veškerému vědeckému výzkumu spánek mate a frustruje, protože se žádnou strategií nenechá vykořistit či přetvořit.“

Je tomu ale skutečně tak? Startup Prophetic vyvíjí zařízení Halo, které má lidem umožnit zažít lucidní sny – stav, kdy si snící uvědomuje, že sní, a může sny aktivně ovlivňovat a řídit. Zařízení má podobu čelenky a pomocí ultrazvukových vln a strojového učení detekuje fázi REM spánku, kdy se nám zdají sny. Zařízení pak pomáhá stabilizovat lucidní snění a prodlužovat jeho trvání. Hlavním cílem je, aby lidé mohli spánek využít produktivně, například k řešení problémů, kreativnímu myšlení či práci na vlastních projektech i během spánku. Zájem o zařízení v ceně 1500 až 2000 dolarů je značný. Možná tedy v budoucnu ani spánek nebude produktivitě na překážku. Kdo by se chtěl při spaní jen tak flákat, když může být i při něm výkonný?

Autor je intermediální umělec, pedagog a metodik.