Spánek máme tendenci považovat za něco daného, neměnného a osobního. Historik Roger Ekirch však upozorňuje, že v předindustriální Evropě noční spánek nepředstavoval jednolitý blok, jak jej známe dnes, ale měl dvoufázový charakter: lidé usínali brzy večer, probouzeli se kolem půlnoci a následně trávili jednu až dvě hodiny vzhůru, často rozjímáním či modlitbou při drobných domácích činnostech. Tento rytmus začal ustupovat teprve během 18. století a později, když rozšíření umělého osvětlení umožnilo prodloužit denní režim hluboko do noci, což vedlo ke konsolidaci souvislého, jednofázového spánku. Paralelně probíhala zásadní proměna temporální logiky společnosti: přirozené cykly dne a noci i střídání dlouhých období práce a nečinnosti v závislosti na ročním období byly potlačeny ve prospěch homogenního a měřitelného času podřízeného požadavkům industriální výroby.

Tělo jako nástroj

Pracovní den se tak proměnil v časový blok řízený hodinami, v němž se každá pauza, včetně spánku, může jevit jako prodlení – ekonomicky neproduktivní interval. V důsledku toho dochází ke stále důslednější extrakci lidského potenciálu: dělníci 19. století běžně pracovali dvanáct až šestnáct hodin denně. Ačkoli již v roce 1817 navrhoval průmyslník a reformátor Robert Owen model rozvržený na osm hodin práce, osm hodin odpočinku a osm hodin spánku, trvalo celé století, než…