Není nic staršího než mediální pravdy. Třeba hned ta nejproslulejší, snad čapkovská, o tom, že není nic staršího než včerejší noviny. Dnes totéž platí už o novinách dnešních, i o těch zítřejších, a to už ve chvíli, kdy zprávy letí rotačkami nebo se chystají k publikaci na internetu. Odkaz na facebooku je ve vteřině prastarý. Imploze času do věčné přítomnosti, do okamžiku okamžiků, vytvořila svět, v němž „teď“ zabírá prostor všemu minulému a budoucímu. Čas není, rozpadl se a my žijeme v době nového bezčasí, kterou filosof Vilém Flusser tak pěkně nazval „postdějiny“.

Okamžitost, bodovost času znemožňuje myslet kontinuitu či trvání, řečeno s Bergsonem. Jsme samozřejmě dál schopni v daném bodě rekonstruovat minulost a rýsovat budoucnost, vytvářet minulé i budoucí konfigurace světa, ale nejsme s to je myslet jako něco trvajícího. Umíme čas rozřezat na kousky, ale už ne ho složit, jakkoliv okamžitě konfigurované mozaiky takovou iluzi vytvářejí. Flusserovský pojem „postdějiny“ neříká nakonec nic jiného, než že v nekonečné přítomnosti všeho neexistuje nic, co by trvalo, co by se dělo či odvíjelo, neboť každá konfigurace „teď“ se rozpadá a okamžitě mizí. Odtud paradox fenoménů, jako je FOMO, tedy strach, že nám něco uteče a budeme out. Jak ale…