Připomínka osmdesátého výročí konce války se v části českého veřejného prostoru redukovala na otázku, zda nás Rudá armáda skutečně osvobodila. Kromě skutečnosti, že se po válce prostor střední Evropy stal vnějším sovětským impériem, se zhusta argumentovalo násilným chováním rudoarmějců. Sovětští vojáci však nebyli jediní, kdo se na našem území při osvobozování a po něm dopouštěli zločinů a zvěrstev. K řadě nejhorších masakrů došlo teprve po skončení války a jejich pachateli byli českoslovenští občané. A nejednalo se přitom jen o bezprostřední akty pomsty na představitelích německé okupační moci a kolaborantech, k nimž docházelo v květnových dnech v ulicích českých měst. Šlo o projevy kolektivní krvežíznivosti, které nicméně byly nemalou částí národa vnímány jako spravedlivá odplata – byli to přece Němci, kdo začali válku, popravovali české studenty a vyhladili Lidice a Ležáky.

Vaše násilí, naše násilí

Pomsta Čechů na česko­-německých civilistech byla z národní paměti dlouho vytěsňována – a nejen drobné „sousedské masakry“, k nimž docházelo leckde, ale i masové zločiny, při nichž zemřely stovky lidí. Patřil k nim třeba takzvaný brněnský pochod smrti, tedy vysídlení německého obyvatelstva z Brna 30. a 31. května 1945 a následné osudy brněnských Němců, z nichž téměř 1700 přišlo o život. K jednomu z nejhorších poválečných masakrů došlo na návrší Švédské šance u Horní Moštěnice, kde příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky, vedeného poručíkem Karolem Pazúrem, během noci z 18. na 19. června 1945 povraždili 265 lidí, většinou ženy a děti, včetně kojenců. V západočeských Postoloprtech zase během června 1945 vojáci Československé armády popravili bez soudu skoro osm set internovaných obyvatel německé národnosti z města a okolí.

Násilí provázelo také „odsun“ tří milionů německých obyvatel z československého území. Česko­-německá komise historiků se na počátku devadesátých let dopočítala 15 až 30 tisíc obětí na životech v důsledku poválečné pomsty a vyhánění. To je tři­- až šestkrát více obětí, než měla komunistická diktatura za celou dobu svého trvání. Transfery obyvatelstva z pohraničí navíc představovaly dost možná větší a krutější zásah do kulturní krajiny českých zemí než kolektivizace, která byla z komunistických projektů přeměny společnosti svým rozsahem nepochybně největší a nejnásilnější.

Přitom není možné se zodpovědnosti za tyto zločiny zříci právě poukazem na komunisty, případně Sověty. Na protiněmeckém štvaní se podílely i osobnosti, které v kontextu zápasu o směr poválečného vývoje nazýváme demokraty, v čele s prezidentem Edvardem Benešem. Třetí republika sice byla demokracií, ačkoli notně omezenou, protiněmecké násilí však bylo pramálo demokratické. A nebylo ani výhradně komunistické, bylo hlavně – české. O tom, nakolik bylo vnímáno jako projev v jádru oprávněné odvety, vypovídá nejlépe to, že pokud už byl za masakry Němců někdo odsouzen, často byl po několika málo letech zase propuštěn. Rozdíl mezi „cizím“, nepřijatelným, a „naším“, přijatelným násilím těžko může být zřetelnější.

Právo na obranu?

Bylo by asi poněkud přepjaté spojovat současnou českou benevolenci k vojenskému postupu Netanjahuovy vlády v Gaze s poválečnou odplatou na českých Němcích. Zároveň se tomu srovnání nelze zcela vyhnout. Genealogie českých sympatií k Izraeli totiž souvisí s projekcí českého osudu do toho izraelského. S Izraelem nás sbližují naše autostereotypy: naše republika byla v meziválečném období „ostrůvkem demokracie“ v moři nepřátelských diktatur, i my museli soupeřit o své místo na slunci a dobývat své „vlastní“ území, také u nás se stala hranice mezi obranou a odplatou po válce velmi tenkou. Jestliže však tyto paralely mohly dávat smysl na konci šedesátých let, dnes jsou vratkými konstrukcemi, které drží pohromadě snad jen uhlířská víra.

Izrael po útocích Hamásu ze 7. října 2023 musel vojensky zareagovat. Z vojenské reakce na teroristické útoky se však už dávno stalo tažení, jehož cíle leží jinde. Rétorika „chirurgických“ zásahů proti bojovníkům Hamásu je tváří v tvář destrukci Gazy neudržitelná. Navíc čím dál větší část izraelské politické reprezentace, patrně podpořena Trumpovou vizí „gazanské riviéry“, neváhá artikulovat úmysl Gazu etnicky vyčistit a následně anektovat. Tito politici a političky patrně vidí v současné válce podobnou příležitost, jakou ve výsledku druhé světové války viděla česká politika. Podobně jako v poválečném Československu ani nyní tomuto řešení nestojí v cestě skutečnost, že Izrael je demokratický stát.

Kdo je národ?

Vyhnaní Němci měli, cynicky řečeno, přinejmenším kam jít. Ti, kteří se dostali do západních zón, se navíc vyhnuli perzekuci, která by je bezpochyby v komunistickém Československu čekala. Přišli sice o domov, ale země, jež je přijala, s nimi sdílela společný kulturní prostor. Analogicky se ozývají hlasy, že také obyvatelé Gazy jsou jen „místní Arabové“ a mohli by se přece uchýlit do okolních arabských států.

Nechme stranou, že se to podobá způsobu, jakým ruská propaganda mluví o Ukrajincích, které také označuje pouze za výhonek velkého ruského národa. Důležité jsou dvě věci. Za prvé, okolní státy o další Palestince nestojí. Doba, kdy v regionu rezonovala panarabská politika, je dávno pryč a státy sousedící s Izrae­lem mají spíše zájem o korektní vzájemné vztahy a podle všeho nehodlají jít za rétorickou solidaritu s palestinským utrpe­ním. Za druhé, všechny státy v arabském světě obývají „místní Arabové“. Národy začaly vznikat v tomto regionu později než v Evropě a do značné míry právě v reakci na boom evropského nacionalismu. Avšak to, že se nějaký národ formuje později (stejně jako mnohé národy na evropské periferii), neznamená, že je méně skutečný. Palestinská Nakba nepatří k nejšťastnějším základům národní identity, ale tomu bychom mohli rozumět – při konstituování české národní identity v 19. století sehrála podobnou roli „národní katastrofy“ bitva na Bílé hoře.

Během druhé světové války byli Češi spíše oběťmi a z perspektivy oběti s oblibou vysvětlujeme i éru komunistické diktatury. Během třetí republiky jsme se však svými činy zařadili také do skupiny pachatelů. Že jsou tyto dvě kategorie prostupné, ukazuje kniha historika Jaromíra Mrňky Limity lidskosti (2019), věnovaná praxi kolektivního násilí v letech 1944 až 1946. Z obětí se mohou snadno stát pachatelé, vězni koncentračního tábora se mohou proměnit v mučitele a popravčí svých věznitelů, ale i nevinných civilistů. Neexistuje žádná strana dobra a zla, jsou jen dobré a zlé činy. Česká zkušenost poválečné odplaty by nás měla vést ke zvýšené citlivosti k výrokům ospravedlňujícím masakry civilistů „právem na obranu“, jak se to děje v případě Gazy, a nikoli k tomu, abychom před nimi zavírali oči.