Český rusista Tomáš Glanc už vydal jednu popularizační knihu o Rusku: Souostroví Rusko (2011, viz A2 č. 11/2012) se věnovalo vybraným postavám nejnovější ruské kultury, o nichž se čeští čtenáři dozvídali leckdy poprvé. Knižní rozhovor Ruská duše neexistuje, který s Glancem vedl Jan Bělíček, ovšem vychází za zcela jiných podmínek. Zájem o Rusko nyní pramení z podstatně odlišných pohnutek a potřeba zorientovat se v tamních poměrech je mnohem naléhavější. Právě Glanc má díky svému odbornému zaměření, celoživotnímu zaujetí touto oblastí i osobním kontaktům ty nejlepší předpoklady, aby tomuto zájmu vyšel vstříc. V dialogu s Bělíčkem nastiňuje své vidění vývoje ruské společnosti v posledních desetiletích. Kniha, volně rozdělená na devět kapitol, začíná otřesem, který pro autora znamenalo zahájení ruského vpádu na Ukrajinu 24. února 2022, a končí úvahou o tom, jak se to vlastně má s tou ruskou duší, o níž se hovoří v názvu. Mezi tím se Glanc stihne dotknout nejrůznějších témat: od toho, jak kremelské elity chápou historii, přes těžkosti devadesátých let až po roli pravoslavné církve v ruském politickém životě. Na rozdíl od jiných českých autorů esejů o Rusku, jako Martin C. Putna nebo Michal Téra, však nezabíhá do vzdálené historie. Hovoří převážně o tom, co zná z vlastní zkušenosti, čili o Rusku od konce osmdesátých let do současnosti.

Rusko a demokracie

Jedna z otázek, k nimž se zpovídající i zpovídaný často vracejí, zní, zda se Rusko může někdy přiblížit naší představě o demokracii. Glancova odpověď je nejednoznačná. Nevěří sice, že se Rusko stane demokracií evropského typu, vysoce ale oceňuje snahy disidentů v dobách SSSR, ruskou občanskou společnost i odhodlaný boj Alexeje Navalného proti Putinovu zkorumpovanému režimu. Překvapivější je, jak pozitivně hodnotí první ruské oligarchy, kteří své leckdy pochybně získané bohatství využívali kromě jiného i k podpoře umění a intelektuálních aktivit vůbec. Tato generace podle něj „vnášela do společenských procesů dynamiku, kterou by nikdy žádný stát nebyl schopný vyprodukovat“. Podobně ambivalentně se autor mimochodem vztahuje k celému období devadesátých let – nezastírá sice, že pro značnou část obyčejných Rusů znamenal přechod k tržnímu hospodářství velký otřes, současně ale zdůrazňuje neobyčejný kulturní a intelektuální rozkvět, k němuž v této dekádě došlo. Občas bohužel jako by ztrácel ze zřetele, že materiální jistoty jsou pro většinu lidí nepoměrně důležitější než kulturní výboje.

Již zmíněného Navalného Glanc považuje za jednu z nejdůležitějších postav ruského politického života posledních desetiletí. Důrazně se vymezuje vůči jeho často přehnaně moralistním kritikům a vysvětluje, jak dalece se vymykal ostatním ruským opozičním politikům. Charismatický politik Rusům nenabízel abstraktní demokratické ideály, ale zcela konkrétní a velmi přesvědčivou kritiku panující kleptokracie, kterou šířil prostřednictvím filmů i sociálních sítí. O tom, jak moc byl pro ruský režim nebezpečný, koneckonců svědčí i to, že v únoru 2024 za nejasných okolností zemřel – Glanc píše, že byl zavražděn – ve vězeňské kolonii na Sibiři. Nikdo podobný se zatím nenašel, jeho spolupracovníci se mu totiž zdaleka nevyrovnají, vysvětluje Glanc.

Trefně je zde popsáno, jak Putin a lidé z jeho okruhu zneužívají historii, když „v dějinách hledají řešení současné politické situa­­ce“ a pokoušejí se ruské imperiální ambice ospravedlnit stovky let starými událostmi. Glanc čtenáře vyzývá, aby si zkusili představit, „že by se Olaf Scholz začal ve svých oficiálních vystoupeních odvolávat na slavná pruská vítězství proti Francouzům a Rusům v sedmileté válce v polovině 18. století a vyhrožovat, že podobně triumfálně tyto protivníky porazí dnes klidně znovu“. Právě takto přitom Putin i jeho poskok Vladimir Medinskij hovoří o velké severní válce, již Petr I. vedl v letech 1700–1721 proti Švédsku.

Dvě strany téže mince?

Glanc připomíná také historika ­Vasilije Klju­čevského, tvůrce idealizované verze dějin ruského impéria. Můžeme jen litovat, že ho nezaujala postava jeho žáka Michaila Pokrovského, předního marxistického dějepisce, který se nestal obětí stalinských čistek patrně jen díky tomu, že včas zemřel přirozenou smrtí. Na rozdíl od svých předchůdců se Pokrovskij nezajímal ani tak o imperiální aspirace ruských vládců, jako spíš o vývoj ruské ekonomiky a o roli země v mezinárodním obchodě. Známým příznivcem Pokrovského je levicový sociolog a historik Boris Kagarlickij, rozporuplná postava, již Glanc několikrát zmiňuje, aniž by však zacházel do větších podrobností. Kagarlickij je dnes politickým vězněm Putinova režimu, v roce 2014 však ještě vítal vznik samozvaných separatistických republik na Donbase – což v tehdejší zjitřené politické atmosféře nejspíš přispělo k tomu, že tyto pseudostátní útvary získaly podporu některých ruských levicových organizací. Ve svých knihách jako Periferijnaja imperija: Rossija i mirosistěma (Periferní impérium: Rusko a světosystém, 2004) vykládá ruskou historii prizmatem Wallersteinovy „světosystémové analýzy“ a často se odvolává právě na Pokrovského.

Glanc dokáže formulovat jasně odpovědi na otázky, o kterých se zdánlivě dá dlouze diskutovat. O lidech, kteří Rusko a USA vidí jako dvě strany téže mince, říká, že kdo „obě strany vidí jako postupující typologicky stejně, tomu podle mě chybí základní úcta k lidskému životu, k lidské důstojnosti a právu“. Tam, kde to dává smysl, se přitom podobnému srovnávání nebrání, sám ostatně poukazuje na paralely mezi Ključevského představou o nepřetržité ruské kolonizaci asijských území a americkým dobýváním západu, jak o něm na sklonku 19. století psal historik Frederick Jackson Turner. Rozdíl ovšem tkví v tom, že „ve Spojených státech byla tato koloniální teze dějin podrobena naprosto zničující kritice“.

Současný ruský režim je podle Glance přímou antitezí toho sovětského. Projevuje se to třeba i v nesmyslné adoraci války a militarismu, která byla komunistické propagandě cizí. Autor poukazuje na to, že ruský režim se v mnohém blíží fašismu, ale vidí také jeho postmoderní povahu – ta podle něj umožňuje kremelské elitě libovolnou manipulaci s pojmy v podstatě jen na základě emocionálních asociací, které vyvolávají. Vlastně to je absolutní relativismus.

Knihu oživují četné Glancovy zážitky z pobytů v Rusku, kde mimo jiné v letech 2005 až 2007 působil jako ředitel Českého centra v Moskvě – z tohoto titulu například v roce 2006 pořádal ruské turné skupiny The Plastic People of the Universe. Jen málo Čechů se nejspíš osobně znalo třeba s výstředním spisovatelem a zakladatelem nacionálně­-bolševické strany Eduardem Limonovem.

Drobnou vadou na kráse jsou občasné nepřesnosti, kterým se ovšem dá jen stěží vyhnout v knize, jež má obsáhnout tolik rozmanitých témat. Tak například z knihy Frantze Fanona Psanci této země vyšla v šedesátých letech česky jen kratičká ukázka, celá se překladu dočkala až roku 2014. Významná postava ruské historie 16. století, kníže Andrej Kurbskij, se změnila v záhadného Krupského.

Bělíček, který se východoevropským tématům dosud nevěnoval, vedl rozhovor velice suverénně, takže text je vyvážený a plynulý. Snad trochu paradoxně je ku prospěchu věci i to, že zpovídaný nehýří sebejistotou a nebojí se říct, že odpověď na některé otázky nezná. Stejně tak je mu cizí vyhraněná polemičnost a zatracování odlišných názorů. Výsledkem je kniha, která dokáže přimět k zamyšlení.

Autor je ukrajinista.