Publikace Architekturnyj putivnyk – Charkiv (Architektonický průvodce – Charkov, 2025), již na­­psala ukrajinská architektka, historička a ku­­rátorka Jevhenija Hubkina, nabízí odborný a současně hluboce osobní pohled na druhé největší ukrajinské město, které se už přes tři roky nachází takřka na frontové linii. Hubkina (viz rozhovor v A2 č. 13/2022) se věnuje zejména popularizaci ukrajinské moderní architektury. Společně s architektem a novinářem Alexejem Bykovem připravila mimo jiné výpravnou fotografickou publikaci Soviet Modernism, Brutalism, Post­-Modernism: Buildings and Projects in Ukraine 1960–1990 (Sovětský modernismus, brutalismus a postmodernismus. Budovy a projekty na Ukrajině 1960–1990, 2019). Po Charkově léta provázela ukrajinské i zahraniční návštěvníky se zájmem o architekturu. Za pandemie začala psát knižního průvodce, jenže dříve, než mohla kniha vyjít, začala ruská invaze na Ukrajinu. Charkov se stal přífrontovým městem a původní záměr se náhle zdál nesmyslný. Kniha nakonec spatřila svět v poněkud pozměněné podobě až letos. Autorka shromáždila informace o důsledcích ruských úderů na město a doplnila jimi hesla o jednotlivých budovách. V ediční řadě Histories of Ukrainian Architecture, která vznikla po ruském útoku na Ukrajinu v únoru 2022, průvodce vydalo německé nakladatelství DOM Publishers. Kniha vyšla ukrajinsko­-anglicky a obsahuje řadu barevných fotografií.

Nová metropole

Charkov sice lze navštívit i nyní, není to ale právě bezpečné a pravděpodobně uděláte lépe, když tam v nejbližší době nepojedete. To znamená, že průvodce nejspíš nebude plnit svou bezprostřední roli a čtenáři k němu budou přistupovat spíš jako ke knize o městě a jeho historii. I v této roli ale obstojí víc než dobře.

Středoevropským pohledem je Charkov mladé město. Vznikl v 17. století, z té doby se ale dochoval jen Pokrovský chrám ve stylu kozáckého baroka. Z architektonického hlediska bylo pro město významné až období imperiál­ního rozmachu na přelomu 18. a 19. století. Tehdy tu mimo jiné vznikla nejstarší univerzita v ruské části Ukrajiny, jež se brzy stala jedním z center ukrajinského národního obrození. Ve druhé polovině 19. století do Charkova dorazila průmyslová revoluce a na jeho sklonku se stal významným průmyslovým, finančním a dopravním centrem jižní části ruské říše. Vyrostla zde celá řada staveb v historizujícím a později také secesním slohu. Patří mezi ně zejména sídla bank a pojišťoven, ale i divadla nebo velkolepá veřejná knihovna, dodnes největší v celé východní části Ukrajiny, vystavěná v roce 1901 díky úsilí spolku pro šíření gramotnosti. Hubkina se stejným zaujetím popisuje jak architektonické řešení těchto velkorysých paláců, tak spletité osudy, které je čekaly za sovětského zřízení.

V letech 1919–1934 byl Charkov novým hlavním městem sovětské Ukrajiny. Aby dokázal dostát novým nárokům, bylo vystavěno celé nové centrum. Po obvodu obrovského náměstí Svobody, dodnes jednoho z největších v Evropě, tak vznikl soubor reprezentativních budov: sídlo vlády, ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny, Dům družstevnictví, Deržprom čili Dům státního průmyslu a reprezentativní hotel Internacional.

Od Deržpromu po modernu

Deržprom měl původně sloužit jako sídlo ukrajinských průmyslových trustů. Zaujímá prostor tří městských bloků a jednotlivé části budovy spojují mostní přechody. Vznikl v letech ­1925–1928 na základě projektu architektů Sergeje Serafimova, Samuela Kravce a Marka Felgera. Autorka se pozastavuje u jejich původu – dříve se o nich zpravidla hovořilo jako o ruských architektech z Leningradu, ve skutečnosti však Serafimov i Felger studovali v Oděse a Kravec se narodil ve Vilniusu. Kromě architektonické podoby objektu byla tehdy novinkou i použitá technologie monolitického betonu.

Unikátní, třiašedesát metrů vysoký dům se záhy stal symbolem města. Britský popularizátor východoevropské architektury Owen Hatherley jej charakterizoval jako „delirickou srážku amerikanismu a komunismu“. Od roku 2017 se Deržprom nachází na indikativním seznamu UNESCO, v roce 2022 mu pak tato organizace poskytla prozatímní zvýšenou ochranu. Osmadvacátého října 2024 Derž­prom zasáhla ruská řízená klouzavá puma, která poškodila jedno z křídel budovy.

Konec dvacátých a počátek třicátých let v SSSR přinesl řadu změn. Relativní hospodářskou svobodu takzvané Nové ekonomické politiky vystřídaly pětiletky, skončila podpora národnostní emancipace neruských národů a avantgardní umění nahradil socialistický realismus. Hlavním městem sovětské Ukrajiny se v roce 1934 stal Kyjev a stavební ruch v Charkově utichl. Když se pak město vzpamatovávalo z německé okupace v letech 1941–1943, řada významných budov získala nové fasády podle estetických požadavků pozdního stalinismu. Deržprom měl však štěstí, přestavbě unikl.

Podobně výjimečnou stavbou mohla být, kdyby se dochovala v původní podobě, i budova ÚV KS(b)U, dnes sídlo Charkovské oblastní administrace. Svým řešením poněkud připomínala pražské Federální shromáždění. Architekt Jakiv Štejnberh do projektu začlenil dvě existující budovy guberniální správy a vztyčil nad nimi betonovou konstrukci, která nesla další patra. Vlastně tak architektonicky interpretoval, píše Hubkina, „základní kategorii marxismu – základnu a nadstavbu, které se nacházejí v dialekticky protikladném vztahu“. Objekt dostavěný v roce 1931 se bohužel proměnil už o tři roky později, kdy původní historizující fasády získaly jednotnou podobu. Poválečná rekonstrukce ve stylu socialistického realismu pak jeho originalitu zcela zastřela.

Období, kdy byl Charkov hlavním městem Ukrajiny, se do velké míry překrývalo s dobou krátkého rozkvětu ukrajinské kultury, která se ve dvacátých letech minulého století těšila předtím i potom nevídaným možnostem a státní podpoře. V Domě Slovo na sklonku dekády žila celá řada ukrajinských spisovatelů, působil zde divadelní režisér Les Kurbas či malíř Vasyl Jermilov.

Pro období socialistického realismu je charakteristické využívání typových projektů. V Charkově tak v poválečném období vznikaly stejné stavby jako například v jihoukrajinském Záporoží. Výstavné bytové domy v centru města sloužily hlavně pro vysoce postavené zaměstnance velkých průmyslových podniků – masová bytová výstavba byla v té době ještě hudbou budoucnosti.

V roce 1954 vystoupil Nikita Chruščov s takzvanou kritikou zbytečnosti v architektuře, a s dekorativním socialistickým realismem byl konec. Modernistický styl v Charkově zastupuje například vzdušný a lehký koncertní sál Ukrajina z roku 1963, o dva roky mladší okrouhlá a prosklená kavárna Krystal či velkolepá brutalistní budova operního divadla, jejíž výstavba trvala čtyřiadvacet let. Podařilo se ji dokončit až v roce, kdy se SSSR definitivně rozpadl.

Nezničitelné město

Léta po získání nezávislosti hodnotí autorka z hlediska rozvoje města skepticky a poukazuje na celou řadu pochybení, k nimž došlo jak z hlediska urbanismu, tak v péči o architektonické dědictví. Následky války shrnují stručné poznámky připojené k jednotlivým heslům. V úvodu knihy kromě toho najdeme působivý fotoesej charkovského dokumentaristy a fotografa Pavla Dorohého, který zachycuje následky ruského bombardování. Autorka nechtěla věnovat hrůzám války větší než nezbytně nutnou pozornost. V deníku Guardian konstatovala, že „lidé si nás spojují jen s troskami a válkou. Rusko toho zničilo opravdu hodně, ale já jsem chtěla ukázat, jak bohatý a odolný Charkov je.“ V této souvislosti si nelze nevzpomenout na heslo, které se zrodilo vzápětí po ruském vpádu: „Charkov je železobeton.“

Průvodce zůstává průvodcem, v žádném případě není katalogem charkovských památek nebo vyčerpávajícími dějinami města. Některé známé objekty v něm nenajdeme, protože autorka jej omezila na centrální část města: původní historické centrum, nové centrum, které ve 20. letech vzniklo v okolí náměstí Svobody, a výstavnou Sumskou ulici, která je spojuje. Vhodným doplňkem jsou proto online projekty, například Charkovský architektonický manuál (Kharkiv Architecture Manual), na němž se Hubkina také podílela, nebo stránky Konstruktyvizm Charkiv (constructivism­-kharkiv.com). Sama autorka pak připravuje knihu Pivnična Saltivka. Misce zločynu (Severní Saltivka. Místo zločinu), jež se věnuje válkou obzvlášť těžce zasaženému sídlišti Severní Saltivka.