Kde se vzala idea napsat „krtčí epopej“? Uvažovali jste o společné knize už delší dobu a měla to být od začátku trilogie?

Marjana: Tenkrát jsme vůbec netušili, že z toho jednou vznikne trilogie. Samotný nápad byl reakcí na smutnou událost – na náš rozvod. Do té doby jsme neuvažovali nad tím, že bychom se do něčeho podobného pustili. Byl to spíš takový sen. Je zvláštní se k tomu po dvanácti letech vracet. Málokoho by napadlo, že idylický svět, který vykreslujeme v knize, vznikal v době naší manželské krize. Ale snad právě díky tomu se nám podařilo ztvárnit to, co jsme v reálném světě nedokázali prožít. Možná to byla naše jediná cesta, jak zachytit krásu a hloubku našeho vztahu. Odkud se bere sníh, naše první společná kniha a zároveň první díl trilogie, se zrodila ze selhání, které jsme však dokázali přetavit v něco, co dnes vnímáme jako úspěch.

Taras: Celý náš společný život jsme si hráli s jazykem, vyprávěli si příběhy, měli jsme různé originální nápady i vlastní metajazyk. Dlouho jsme žili s pocitem, že máme dostatek času a nemusíme nikam spěchat. Jenomže v určitou chvíli jsme si uvědomili, že pokud alespoň část z toho nezachytíme, celá ta jedinečná atmosféra se jednoduše rozplyne.

Proč jste se rozhodli napsat zrovna dětskou knihu? Co pro vás tento žánr znamená? Ani jeden z vás neměl s ničím podobným zkušenost…

Taras: Když jsem byl dítě, realita zachycená v knihách mi připadala jako ta definitivní – co je psáno, to je dáno. Později jsem si dokonce vypracoval vlastní životní filosofii, kterou jsem nazval „próza života“. Spočívala v prožívání veškerých životních zkušeností s vědomím, že dobrou prózu je možné vytvořit z čehokoliv. Co si pod dobrou prózou představuji, to už je věc jiná. Takto vytvořený text považuji za ten nejautentičtější a nejdůležitější životní akt. Zároveň jsem měl vždycky problém začít psát. Tato životní próza totiž fungovala, byla všude, a dokud nebyla zapsaná, měla spoustu podob. A právě s Marjanou se nám společně něco takového podařilo. Spojili jsme naše schopnosti a vytvořili něco, co nás přesahuje. Pro dětskou knížku jsme se rozhodli nejspíš proto, že nám v té době připadal jazyk, kterým můžeme oslovit děti, tím nejopravdovějším.

Marjana: Pro mě je kniha pro děti ztělesněním podstaty knihy jako takové. Je to dokonalá forma, protože v sobě přirozeným způsobem spojuje text a vizuální stránku. Nedokážu si představit své dětství bez knihy, nevím, jak bych ho přežila. Cítím vůči knize velkou vděčnost, a právě tato forma vyjádření je pravděpodobně důsledkem a projevem této vděčnosti.

První díl trilogie je věnovaný řadě dětí. Jak velkou inspirací pro vás tyto konkrétní děti byly? Jsou tam nějaké prvky z dětství Tarasových synů Markijana a Bohdana – jaká byla jejich reakce na knihu? A je v knihách i něco z vašeho vlastního dětství?

Marjana: To, co se v knihách objevuje, je výsledkem našeho pozorování všech těchto dětí, jen je těžké vypíchnout něco konkrétního. Je tam i spousta detailů z našeho každodenního života. Třeba zelený čaj s kvítky čerstvého jasmínu a káva, kterou v knize pijí krtčí rodiče. S Tarasem jsme přesně tohle ráno pili. Děti, jejichž jména se objevila ve věnování první knihy, si najednou uvědomily, jak moc jsou s knihou propojené. Zjistily, že se vlastně podílely na jejím zrodu, a díky nám, autorům z masa a kostí, se jim otevřely dveře do světa, který byl sice vymyšlený, ale zároveň důvěrně známý, skoro skutečný. A tak nám začaly posílat vlastní přání, co by mělo být v dalším díle. Někdo chtěl rampouch, jiný šípkový keř, a my jsme se snažili všechna tato přání splnit, jak nejlépe jsme dokázali.

Taras: Kromě inspirace dětmi samotnými pro nás byla zásadní i zkušenost toho, jací jsme byli my v komunikaci s dětmi, když jsme jim například vyprávěli různé věci, vedli s nimi dlouhé rozhovory, odpovídali na jejich otázky. Sám jsem do toho vždycky vkládal velké úsilí a obdivoval jsem, jak Marjana s dětmi komunikuje.

Tarasi, bylo pro vás náročné psát pro děti?

Pro mě nebylo nejtěžší to, o čem nebo pro koho psát. Nejtěžší bylo zvyknout si, že nepíšu sám, ale s někým. Tohle pro mě byl zlomový okamžik. Jakmile jsem si zvykl na psaní ve dvou, psalo se mi snadno. Začal jsem si to užívat. Sám bych něco takového napsat nedokázal. Ani bych se o to nepokusil.

Marjano, pro vás to byl dvojitý debut – jako spisovatelky i jako ilustrátorky. Ve které roli jste se cítila lépe? Jak probíhala spolupráce s Tarasem?

Nejprve jsme s Tarasem psali spolu, postupně, každý den kousek. Zároveň mě začaly lákat ilustrace. Kdysi jsem kreslila, chodila jsem na výtvarnou školu, ale pak jsem se tomu dvacet let nevěnovala, dokonce jsem si ke kreslení vytvořila odpor. Vystudovala jsem filologii a dlouho učila děti anglicky. Jakmile jsem začala psát, pomalu se mi vracela chuť kreslit. Taras mě hodně podporoval. První pokusy dopadly hrozně, ale o to silnější bylo moje odhodlání překonat různé překážky a obavy – mimo jiné i zapomenout na to, jak mě učili kreslit na škole – a propracovat se k vlastnímu stylu.

Cítila jsem se dobře v obou rolích, ale v každé jiným způsobem. Psaní bylo vlastně hodně dobrodružné, právě kvůli té spolupráci, díky ilustracím jsem se zase mohla ponořit do sebe. Občas jsem se necítila dobře v žádné z těch rolí, ale pro mě je tvorba vždycky provázená určitou frustrací. Spolupráce s Tarasem vrátila do našeho vztahu důvěru.

Jsem Tarasovi opravdu vděčná, že mi pomohl najít cestu k sobě samé. Mám na mysli především kresbu, bez jeho podpory bych se k ní asi nikdy neodhodlala. Ale nejen to: otevřel mi dveře i k hlubším vrstvám mě samotné. A pak je tu kniha nejen jako výtvor, ale i jako způsob sebevyjádření. Přinesla mi nečekaný pocit svobody. Od momentu vydání naší první knihy jsem věděla, že přesně tohle chci dělat – tvořit knihy.

Proč jste si za hlavní hrdiny knihy zvolili zrovna krtky? Mají pro vás nějaký symbolický význam?

Marjana: Náš rozhovor mě vrací zpátky do minulosti, nutí mě nořit se do vzpomínek. Vybavuji si naše staré odpovědi. Tato otázka totiž zaznívala často, ale my jsme vždycky odpovídali neurčitě, už si ani přesně nepamatuji co, protože na to nebyla žádná racionální odpověď. Možná jsme říkali, že krtci žijí pod zemí, jejich svět je skrytý, a tak představuje ideální prostor pro imaginaci. Na něco jsem si teď ale vzpomněla. V knize Odkud se bere sníh popisujeme, jak se krtek Bouřňák začne topit v řece a Vrněnka ho zachrání. To se totiž opravdu stalo: jednou Taras zachránil krtka! Tarasi, vzpomínáš si na to?

Taras: Jako by to bylo dneska. Ten okamžik byl opravdu blízkým setkáním s krtkem. Krtci tehdy přestali být pouhým symbolem. Dalo by se říct, že se krtčí podstata personifikovala. Zrovna jsme se koupali s dětmi v horské bystřině a najednou z nebe přiletělo cosi živého a černého a žbluňklo to do vody kousek ode mě. Proud to stvoření začal unášet, já jsem se k němu vrhl a vylovil ho. Byl to krtek. Musel spadnout z vysokého kolmého břehu. Nejspíš si zrovna razil tunel, dokud nenatrefil na sráz. Pak jsem ho nesl dva kilometry v dlaních ke krtincům v naší zahradě. Celou dobu nepřestával lézt a já jsem musel neustále přehmatávat, abych mu z dlaní vytvořil jakýsi nekonečný tunel.

Proč jste se rozhodli znovu vrátit k příběhu z prvního dílu trilogie a vydat ho pod názvem Život a sníh?

Marjana: Nejspíš se nám nechtělo loučit se s hrdiny a s celým tím světem. Byl tu ale ještě jeden důvod – bilderbuch. Když jsme začali psát knížky pro děti, neměli jsme ponětí o fenoménu obrázkové knihy. Přesněji řečeno, měli jsme jen velmi hrubou představu. Ale postupně jsme do něj pronikli a tento žánr nám učaroval. Fascinoval nás jako možnost. Na Ukrajině se teprve rodil a klíčový podíl na tom měli skvělí Romana Romanyšyn a Andrij Lesiv, kteří ovlivnili moje chápaní bilderbuchu jako něčeho celistvého. Obrázková kniha není úplně totéž, co kniha s ilustracemi. Naše trilogie jsou knihy s ilustracemi, zatímco Život a sníh byl takový experiment – pokus přetvořit knihu s ilustracemi v bilderbuch. Navíc se moje ilustrace za tři roky změnily, vyzrály a vyvinuly se. Rovněž bylo zajímavé pracovat s textem a radikálně ho zredukovat. Vztah mezi slovy a obrazy mě hodně zajímá. Víme, že na počátku bylo Slovo. I v našem případě bylo na počátku slovo. V obrazové knize jde o pokus zrovnoprávnit obě složky – textovou a vizuální. Není to soutěž, ale interakce mezi verbálním a vizuálním obsahem. Napadá mě takový titulek: obrázková kniha jako možnost zrovnoprávnění. Možná i proto je tato forma tak přitažlivá.

Taras: Tento svébytný krtčí svět, jeho atmosféru, náladu a každodenní život, jsme si představovali dávno předtím, než se objevil první příběh. Při psaní první knihy jsme si prostě vybírali, co z tohoto panoramatického světa popsat, co vynechat. Dalo by se říct, že jsme psali o tomto světě román. Mimochodem, nevím, nakolik je to znát, že jsme se ve stylu, způsobu psaní a stavbě vět snažili odklonit od zjednodušeného jazyka a syntaxe. Chtěli jsme pro děti vytvořit jakýsi úvod do literárního popisu skutečnosti.

Po dokončení první knihy, která pro nás byla určitým experimentem, se ukázalo, že krtčí svět je velmi rozvětvený a dynamický. Vždyť krtci se vyvíjejí, rostou, učí se a dospívají, tudíž se toho o nich dá vyprávět spousta. Rozhodující bylo, že Marjana sama přenášela na papír fragmenty tohoto světa. Po prvním díle přestaly být její obrázky pouhými ilustracemi, ale dostaly se za hranici textu. Objevily se potisky na taškách, dřevěné figurky, divadelní představení a nakonec i plnohodnotná hudební skladba. Bylo tedy přirozeným a logickým krokem pokusit se převyprávět jeden z příběhů ve zcela jiném žánru.

Ostatně o vytvoření vlastní fotografické povídky sním už několik desetiletí. A pomocí obrázkové knihy jsem se tomuto vytouženému žánru alespoň přiblížil.

Vaše knihy získaly několik ocenění a byly přeloženy do různých jazyků, včetně korejštiny a čínštiny, což byly jedny z prvních překladů. Čím podle vás zaujaly překladatele a nakladatele z těchto zemí?

Taras: Není pochyb o tom, že úspěch dětské knihy závisí především na ilustracích. Právě ty jsou důvodem, proč lidé v knihkupectví sáhnou po té či oné knize. A Marjaniny ilustrace byly navíc v tehdejší době dost netypické. Dal se za nimi tušit obrovský neznámý svět. Pokud jde o text, mohu jen spekulovat, proč vzbudil takový ohlas. Možná proto, že je to vlastně román, ve kterém se dá zdržet delší chvíli. Možná zapůsobila podvědomá nostalgie po poněkud archaičtějším a přirozenějším životě. Možná je to klidné vyprávění o vážných a prostých niterných prožitcích. Snad proto, že tento svět představuje svět naplněný nenucenou láskou. Je také velmi pravděpodobné, že tím klíčem jsou samotní krtci. Je docela dobře možné, že krtci jsou tajná totemová stvoření.

Marjana: Nebo jde možná o sníh. Vzpomínám si, jak čínští čtenáři po přečtení knihy Odkud se bere sníh nabyli dojmu, že sníh je ukrajinský národní symbol. Velice nás to pobavilo, když se nás na to ptali v jednom rozhovoru. Je zajímavé, že viděli národní rysy v metafoře, kterou jsme považovali za univerzální.

Marjano, povězte mi trochu víc o svém autorském projektu Napiš mi knihu. Bude mít pokračování?

Projekt vznikl jako důsledek zkoumání vztahu mezi slovem a obrazem. Chtěla jsem být jen v roli ilustrátorky a přijít za někým se slovy: „Napiš mi knihu.“ A dodat: „Já ti ji budu ilustrovat.“ Po spolupráci s Tarasem mě začala lákat nová forma propojení. Napadlo mě oslovit různé spisovatele a spisovatelky, prozkoumat s nimi společná témata, sledovat, jak se naše vzájemné porozumění projeví ve slovech a obrazech. Z tohoto nápadu vzešla pouze jedna kniha, Souhvězdí slepice, která zpracovává téma stáří. Text napsala Sofija Andruchovyč, fotografie pořídila Olena Subachova a já jsem z nich vytvořila koláže. Při práci na knize jsem se necítila jako ilustrátorka, spíš jako režisérka. Hlavními postavami byly stará žena a malá holčička. Měla jsem strach kreslit lidi, zvládala jsem jen krtky, a všichni navíc říkali, že vypadají jako tučňáci. Hledala jsem způsob, jak se tomu vyhnout – přizvala jsem do projektu fotografku a dceru své kamarádky, aby se ujala role holčičky. A protože se děj knihy odehrával v horách, vyrazily jsme na výlet do karpatské vesnice Kryvorivňa. Byl podzim, stály jsme v kostele plném stařenek. Abych našla protagonistku babičky, zorganizovala jsem po bohoslužbě svůj první a zatím jediný casting v životě. Zkrátka, ta kniha se zrodila z jednoho úžasného výletu do horské vesnice, kde jsme my, všechny její autorky, strávily několik krásných dní s jejími obyvateli. Projekt bohužel nebude mít pokračování.

Žijete na západní Ukrajině, daleko od fronty. Jak se změnila města, ve kterých žijete, od vypuknutí plnohodnotné invaze? Jak to ovlivnilo vaši práci?

Marjana: Po takovém výletu do minulosti je téměř nesnesitelné znovu se ponořit do války. Jsem vděčná, že jsem na ni mohla aspoň na chvíli zapomenout. Než začnu mluvit o městě, kde žiji – o Užhorodu –, chci nejprve sdílet, co mi v této strašné době nejvíce leží na srdci: jak se proměnily děti, kterým jsme kdysi věnovali naše knihy o krtcích, a co všechno během dospívání zažily.

Užhorod je přitom nejbezpečnější město Ukrajiny. Ještě nezažilo ostřelování. Leží těsně u hranice se světem, kde se neválčí. Všímám si na obloze pruhů po letadlech, které většina Ukrajinců už nevídá. Nicméně každý den pozoruji ve 13:00 v centru města vojenské pohřby, potkávám zraněné vojáky, lidi s transparenty „Nedovol světu zapomenout na zajatce!“. Jejich zoufalství kontrastuje s klidem a sebedůvěrou těch, kteří sem utekli z více ohrožených míst. Část přesídlenců otevřela v Užhorodu nové luxusní obchody, restaurace. Vzniká zvláštní přepych uprostřed války. Město zbouralo sochu Puškina, ulice mění názvy, počet obyvatel se od začátku války zdvojnásobil. Poplachy tu sice zní, ale na rozdíl od jiných ukrajinských měst zatím neznamenaly žádné skutečné škody. Bojíme se o jiné.

Píšu knihu o smrti. Na první pohled tato smrt nesouvisí s válkou, ale s mou nemocí. Už dlouho jsem nemocná a několikrát jsem byla na pokraji smrti. Proto je to takové moje staré téma, které se objevilo i v dětských knihách, zejména v knize Odkud se bere sníh. Nemoc je prizma, kterým se dívám na svůj život. Pokřivuje ho, ale také dodává odstup, zaostřuje. Eseje, které teď vznikají, jsem začala psát po posledním blízkém setkání se smrtí. Kniha ještě nemá definitivní název, ale žertem ji nazývám Moje nesmrtelné eseje. Je to jakýsi výzkum, ale také protest proti smrti, pokus udržet si od ní odstup. Pracuji s neviditelnými fotografiemi – v textu přítomnými, ale bez obrazu. A moje město, se všemi svými protiklady, se do té knihy pomalu vplétá. Stejně jako válka. Bojím se, že nakonec píšu knihu o ní.

Taras: Válka je všudypřítomná. Dokonce i v místech, kam před ní lidé utíkají. Bolest neutichá, ať už jí člověk čelí, utíká před ní, nebo se od ní plazí pryč. Kromě bombardování a ostřelování, kromě výpadků elektřiny a tepla, kromě příchodu obrovského množství uprchlíků, kromě toho, že většina občanů má ve válce někoho blízkého a mnoho rodin počítá vlastní mrtvé, kromě nemocnic přeplněných raněnými, kromě neustálého posílání finančních prostředků a shánění věcí potřebných pro frontu se válka jednoznačně podepsala na psychickém stavu každého z nás. Strach, vyčerpání, bezmoc – nikomu se nevyhnuly. A přesto život pokračuje dál.

Již mnoho let píšu každý týden sloupky do výborného internetového časopisu Zbruč. Dvacátého čtvrtého února 2022, kdy začala ruská invaze na Kyjev a první rakety dopadly na Frankivsk, jsem se rozhodl, že sloupek musí i tak vyjít. Protože ať se děje, co se děje, noviny, časopisy či instituce nemají právo přestat existovat. Od té doby jsem neměl pochybnosti a nevynechal jsem jediný týden. Není to zbraň, ale víra v kontinuitu.

V důsledku války lidé začali překvapivě více číst. Knihy se pro ně stávají oporou při budování vlastní identity. A otázku, zda má poezie místo v době války, už nikdo nepokládá. Má. Musí.

Marjana: Nemoc a válka mají kromě utrpení společnou především nejistotu – hlubokou, existenciální. Obě tyto zkušenosti v sobě nesou pravdu o tom, že nejistota je součástí samotného bytí a kultura s ní pracuje: dává jí tvar, staví na ní něco, co může vydržet. Jako dům na pohyblivých základech – když nespadne, nejistotu jsme dočasně překonali. Přes určité rozčarování kulturou v ni stále věřím. Hlavně v její schopnost zdolat násilí.