Jak Irmička rostla, tátových výmyslů přibývalo a byly čím dál delší a taky složitější. Měla je ráda všechny, až na ty, které táta říkal se zavřenýma očima. Ty ráda neměla, protože to nebyly žádné výmysly, nýbrž nesmysly. Úplné blemblály – tak tátovu huhňání a drmolení Irmička říkala. A jakmile s nimi táta začal, šťouchala do něj nebo ho tahala za nos. Když to nepomáhalo, bylo potřeba zatlačit ukazováčkem na zavřená víčka. Táta pak hned oči otevřel a ptal se, co se děje. Jako kdyby to nevěděl.

Povídej!

Někdy se před spaním namísto povídání četlo. Knížka tátovi pokaždé spadla na obličej ještě předtím, než všechno dobře dopadlo. To bylo legrační, ale nejvíc se Irmička smála, jak popleteně se táta tvářil, když knížku nadzvedla a zakřičela:

Čti!

O všechno, co Irmička nedělala ráda, se jí starali skřítkové. Česálek, Zoubálek, Oblíkálek, Obouválek, Usínálek, Umýválek a další.

S Česálkem chodil často i Tahálek, který Irmičku tahal při česání za vlasy. Nejvíc ta rána, když si večer předtím zapomněla učesat vlásky před spaním. Takže měla vzadu na hlavě takzvané hnízdo.

Táta z něj pak musel v koupelně vyhnat hnízdící ptáčky, koňadry, dudky s korunkami a někdy i malou ospalou sovičku, kulíška…