Orfeus se nenechával znepokojovat tím, že má ruce zkřehlé, špinavé a s příliš nakrátko ostříhanými nehty. V aktovce měl své pravé ruce, pečlivě zavinuté do starých novin a převázané obinadlem. Jenom si musí dát pozor, aby mu aktovku v té tlačenici někdo nevyfoukl. Okna v té zpropadené MHD pokrývá námraza, nic nevidí. Jako by celý svět byl proti tomu, aby si vydělal pár drobných. Určitě nevystoupí na správné zastávce, nenajde restauraci, kde má hrát, nepustí ho vrátný nebo se prostě opozdí.

O polední pauze manželka zaběhla domů jen proto, aby se před vystoupením pořádně na­­jedl, ale Orfeovi jídlo neklouzalo do krku. Žena ho hubovala, pak mu ale pomohla do nejlepšího obleku a zbrusu nové košile, doprovodila ho na zastávku a políbila na rozloučenou. Bylo ještě světlo a on se usadil v autobuse, odkud přes bílé sklo hleděl na její štíhlou postavu v krátkém podzimním kabátku, na pohublou tvář s neklidnýma očima a bledými rty. Cítil, že mu uvěřila a ještě nejednou uvěří, ale to už mu manželka zmizela z očí a jemu nezbývalo než myslet na dnešní hraní.

Čtverák Orfeus žil stejně, jako hrál, a že hrál výtečně. Jiná věc je, že Orfeův život se ne každému zamlouval, vždyť ho nakonec fúrie roztrhaly na kousíčky. Tahle známá báje vyprávěla také o Eurydičině smrti a sestupu do podsvětí, ohledně Eurydiky si však Or­­feus byl jist, že nezemře dřív než on – musí se o něj totiž starat, přitom ale zůstávat stranou hudby a vysokých sfér vůbec. Eurydika zase chápala, že to, čemu nerozumí, si nezaslouží posměch a opovržení. Proto by ji také Orfeus nevyměnil za žádnou ženu na světě.

Sevře pevněji aktovku v rukách, vyhrabe se z autobusu a vrhne se do proudu aut. Shora i ze strany se zdá být tak nepatrný, že si jeho odhodlání nikdo nepovšimne. Orfeus se žene k honosnému vchodu se skleněnými dveřmi, trhnutím je otevře a jeho zmrzlé tělo ovane proud teplého vzduchu. Vtom se před ním zjeví obří medvěd v livreji vrátného.

„Co tu chceš?“ zeptá se.

„Mám tu hrát.“

„Tudy ne!“

„A kudy?“

„Pro takové jako ty tu máme jiné dveře.“

Orfeus se vrací hledat dveře určené pro něj. Dlouho kráčí podél zdi, než narazí na jiné, menší a skromnější. V nevelkém vestibulu sedí u psacího stolu opice s pěknou mašlí na hlavě a cosi píše do veliké knihy.

Orfeus mlčí. Ani opice se neozývá.

„Řekně…“ spustí nakonec.

„Zadním vchodem,“ přeruší ho opice.

„Ale já…“

„Nemluvím dost jasně? Zadním vchodem!“

Orfeus bloudí temnými zákoutími. Stojí tu plno kontejnerů se zbytky, na nichž vysedávají kočky. Orfeus se jich z legrace ptá, kde že ten zadní vchod je. Kočky mlčí. Bloudí dál, dokud pod bleděmodrou lampou nenarazí na oprýskané, pevně zamčené dveře. Zaklepe. Shora doléhá nějaký křik, či snad pláč. ­Orfeus najde tlačítko zvonku a stiskne ho. Možná, že nefunguje. Pak by mu nezbylo než se vrátit domů, což by ani moc nevadilo.

Konečně zaskřípe petlice a na prahu se ukáže pes v kravatě.

„Co potřebujete?“

„Jdu za Ivanem Mychajlovyčem… jsem muzikant…“

„Tak pojď.“

Uvnitř je teplo a rušno. Linou se sem vůně z kuchyně.

„Mychajlovyči!“ křikne psisko. „Někdo za tebou přišel. Prej že dělá do muziky…“

„Až ho odbavíš, pošli mi ho na sedmičku!“ přikáže bas odkudsi z hlubin chodby.

„Spolehněte se!“ vyštěkne pes a obrátí se k Orfeovi: „Jdem do kuchyně.“

Ve velké bílé kuchyni bylo plno černých krkavců. Jedni pili na stojáka kafe a pokuřovali, jiní cosi přežvykovali, další skládali na podnosy talíře s jídlem. Všichni živě tlachali. Lákavé vůně pokrmů Orfea úplně omámily.

„Hej, Míšo!“ promluvil pes na ledního medvěda, ani velkého, ani malého. „Postarej se o gáblík tady pro šumaře!“

Strčil Orfea do zad.

Krkavci na Orfea se zájmem pohlédli a jeden prohodil: „Sem taky leze kdekdo!“

„Neměj strach,“ zahulákal dobrácky medvěd. „Kvůli tobě nezchudnem.“

Naložil před něj půlku pečeného kuřete, haldu bramborového salátu a pár čerstvých rajčat…

„Nabašti se!“

Orfeus usedl k dlouhému, plechem pobitému kuchyňskému stolu a zamyslel se.

„No jo,“ vzpomněl si medvěd a přidal půl lahve stoličné. „Ale pozor, nepřepískni to…“

S vodkou už to jakžtakž šlo a krkavců, kteří se mu tiše posmívali, si Orfeus nevšímal. Pak spolu se psem popojeli výtahem o patro výš, kde se v prázdné chodbě ozývalo zurčení vody a povědomé sténání.

„Kdo to tam křičí?“ zeptal se přikrčený Orfeus.

„Čertví,“ zasmál se pes. „Tady se děje leccos. Honem do sprchy. Ale nejdřív se svleč, ty troubo!“

Sprcha to byla parádní: čistá, světlá, s opravdovými poniklovanými kohoutky. Orfeus úplně vrněl blahem, když se vystavil proudu teplé vody.

„Končíme!“ zabušil pes na dveře.

Orfeus vyšel s ručníkem omotaným kolem pasu, protože všechny jeho šaty někam zmizely. Vtom se pozvracel: žaludek nezvládl bohatou večeři.

„No fuj!“ odplivl si pes. „Seš ňákej dystrofik, nebo co? Vrať se a vypláchni si držku.“

Pak Orfea odvedl do jakési místnosti.

„Obleč se.“

„A kde mám sako?“ zajímalo Orfea.

„To dostaneš pak.“

Orfeus se neubránil uznalému hvízdnutí, když spatřil šat, do něhož se měl odít. Začal být zvědavý, jak to na něm bude vypadat. Do místnosti vklouzla krysa.

„Ať se toho ani nedotkneš!“ zapištěla, vyběhla ven a zabouchla dveře.

Orfeus se posadil tak, aby se neviděl v zrcadle. Pořád mu ještě bylo zle a bolela ho hlava. To už ale do místnosti vstoupily dvě krásné dívky v bílých župáncích. Nescházelo jim nic, snad kromě spodního prádla. Orfea to značně rozrušilo.

„Co tu hledáte?“ zeptal se.

Dívky na sebe pohlédly a jedna z nich si zaťukala prstem na čelo: „Přeskočilo ti? Nebo tu seš poprvý?“

„Já chci odsud pryč.“

„A kam?“

„Pro mě za mě třeba do lesa, tam se člověk nemusí tolik bát.“

„A co je to les?“

„Místo, kde je spousta stromů a nikdo tě tam neotravuje.“

„U nás je taky spousta stromů. Ve dvanáctém patře.“

„To není les.“

„Vždyť jsi tam nebyl!“

„Tak dost!“ vzpamatovala se starší dívka. „Musíme tě oblíknout.“

„Ne, to zvládnu sám!“

„Jestli jsi z tamtoho světa, musíš poslouchat.“

„A vy jste snad z jiného?“

„My jsme z toho našeho. Narodily jsme se tu.“

„To jsou věci,“ pronesl udiveně Orfeus. „Jenže já se stydím. Jsem nahý.“

„Jen se s námi seznam blíž, pak tě to přejde!“

„Jsem muzikant.“

„Já jsem Alegorie,“ řekla mladší z dívek. „A tohle je Fantazie.“

„Těší mě. Mám pocit, jako bychom se už někde viděli.“

Alegorie zvedla ze stolu volnou bílou košili s krátkým rukávem, naškrobenou tak, že Orfeovi poškrábala krk. Košile mu díkybohu sahala až pod kolena, takže se mu trochu ulevilo. Fantazie mu připnula stříbrný opasek posetý modrými kamínky. Pak mu dívky přikázaly, aby se posadil. Obuly Orfeovi sandály s dřevěnou podrážkou a dlouhými řemínky, které mu pevně utáhly kolem lýtek. Alegorie mu na hlavu natáhla žlutou kudrnatou paruku a kolem čela ovázala černou pásku. Nakonec mu Fantazie přes ramena přehodila zlatavou kožešinu s černými skvrnami.

„To byla pěkná kočička,“ poznamenal Orfeus.

Dívky se rozesmály: „Byla syntetická, ty blboune!“

Orfeus pohladil kožich.

„To by mě zajímalo, jak v tom mám hrát?“

„To už není naše starost. Podívej se do zrcadla, jak ti to sluší.“

Orfeus se zašklebil: „A co kalhoty?“

„Ty mít nebudeš.“

Pod parukou z něj byl vidět jenom nos. Připomínal ptačí zobák. Dívky vzaly Orfea za ruce a kamsi ho vedly.

„Kam to jdeme?“

„K maskérovi.“

„Poslyšte, děvčata,“ zastavil se Orfeus. „Nechci být lidem pro smích. Kdybych byl věděl, co tu se mnou budete vyvádět, ani za nic bych se k tomu nepropůjčil. Hudba, to je vážná věc…“

„Vlastnoručně tě uškrtím!“ zasyčela Fantazie. „Jestli je ti zle, můžeš se s jednou z nás narychlo obveselit…“

„Jsem ženatý,“ pronesl tvrdě Orfeus.

„No tak táhni k čertu!“ rozchechtala se Alegorie, načež ho dívky strčily do dveří.

U zrcadla seděl starý papoušek. Jeho žluté oči se matně blýskaly. Dívky zavrtěly zadkem a zmizely.

„Jsem starý a nemocný,“ řekl papoušek. „Stejně ale nedostanu důchod a nepustí mne odsud.“

„Venku je zima,“ pokusil se ho utěšit Orfeus.

„Jenže mě nepustí ani v létě,“ podotkl papoušek. „Nic s tím nenadělám. A přitom už špatně vidím. To je pro maskéra pohroma…“

„Tenhle dům je učiněný blázinec.“

„Dům?“ podivil se maskér. „Kde jste vzal, že je to dům? Tohle je bláznivý svět. No jen se mě zeptejte, co mi schází?“

„Tak co vám teda schází?“

„Vů­-bec nic! Jsem sytý, a sytost rozkládá mozek. Teď se ale postarám o to, abyste měl tvář hladkou a růžovou jako nemluvně. V umělém světle budete vypadat naprosto přirozeně.“

„A bez líčení by to nešlo?“

„Tady ne,“ vrhl na něj papoušek chladný pohled. S familiérností byl konec.

„To nic,“ uklidnil sám sebe Orfeus, „utřu si to. To by mě zajímalo, co tady se mnou ještě udělají. Už tak jsem dočista jako opice.“

„A pak kam?“ zeptal se.

„K hypnotizérovi. Třetí dveře nalevo od schodů.“

„Díky!“ sotva ze sebe dostal Orfeus. Tlustá vrstva líčidla mu kůži na obličeji stahovala tak, že sotva dokázal otevřít ústa.

„Tak šťastnou premiéru!“ popřál mu papoušek, když už se otočil ke dveřím, a jeho ospalé ptačí oči se na okamžik zablýskly.

Orfeus rychle kráčel chodbou a snažil se najít dveře na záchod. Tentokrát šel chválabohu sám. Živého by ho totiž do hypnotizérových pařátů nikdo nedostal.

Orfeus za sebou zamkl dveře a vrhl se k umyvadlu. Třel si tváře ze všech sil a mezi prsty mu stékala růžová pěna. Když se umyl, utřel se do rukávu. Chodit v kožešině bylo nanejvýš nepohodlné, proto ji nacpal za radiátor. Vešla se tam i paruka. Opasek se rozhodl věnovat manželce, pokud se odtud ovšem dostane. Jen aby tu sehnal něco teplého na sebe.

Dostal se ke schodům a už po nich i zamířil dolů, když zaslechl zvuky zametání. O patro níž uklízela nějaká shrbená babka. Orfeus si řekl, že se jí radši vyhne, a vrátil se nahoru. Vystoupal asi dvě patra, když koště zaslechl znovu: stařenka zametala schody zdola nahoru. Kam tedy měl jít?

„Babičko, neřekla byste mi, jak se dostanu do patra, kde je hodně stromů?“

„Do sadu? A proč?“

„Čeká tam na mě jedna dáma,“ zalhal Orfeus a celý se nahrbil, protože znovu zaslechl ten nesnesitelný křik. „Kdo to křičí?“

„Ále,“ mávla rukou babka. „Pořád ne a ne porodit. Už dva dny nám nedá pokoj.“

„Vždyť může umřít!“

„To může,“ odfrkla si stařena. „Vyjdi ještě o tři patra výš, tam je sad.“

„Děkuju.“

„Proč tam vlastně jdu?“ uvažoval Orfeus. „Vždyť potřebuju dolů. No ale aspoň se podívám na zdejší sad – budu mít na co vzpomínat!“ Strašně zatoužil po tom, aby mohl vykročit na šustící podzimní listí, přitisknout se ke kmeni stromu a přiložit ke rtům flétnu…

Dveře, za nimiž se rozkládal sad, byly prosklené. Orfeus spatřil spoustu stromů se zralými citróny, pomeranči a mandarinkami i nespočet květináčů, v nichž kvetly růže a orchideje. Zeleň se rozbujela všude, hrozilo dokonce, že zaplaví uzounké cestičky, vydlážděné černými a bílými dlaždicemi. Dveře byly zamčené, ale Orfeus dál ani nechtěl. Tady by ho chytli jedna dvě. Stařena už nejspíš nasedla na koště a letěla ho napráskat. Bože, co komu udělal? To ho opravdu chtějí zničit?

Donutil se odtrhnout oči od zeleně. Musí jít. Pořád výš a výš. Tenhle mrakodrap přece musí někde mít střechu. Jestli se odsud dostane, bude se mu do konce života zdát o tom sadu, který mu visí nad hlavou jako prokletí. Schody, to je v tomhle domě, plném nejrůznějších pastí, to jediné jisté a stálé. Orfeus minul několik pater, když nad sebou zaslechl mužské hlasy, které se o něčem přely. Musel se tedy dostat ze schodiště pryč. Otevřel nejbližší dveře.

Ocitl se v překrásné místnosti zdobené pozlacenými freskami. Lomená klenba vypadala jako někde na starém hradě. Uprostřed stálo masivní vyřezávané křeslo, v rohu velký svícen a vedle něj Orfeova aktovka. To bylo všechno. Orfeus se až otřásl, když ji spatřil. Ruce byly na místě – celé, nepoškozené, s pružnými trénovanými prsty. Na dně aktovky leželo pouzdro s flétnou. Jen co se jí dotkl, zaslechl žalostný křik nešťastné ženy, která ne a ne porodit. Opřel se o chladnou zeď, zavřel oči a tiše zahrál.

Zapomněl na vlastní tělo i na těla jiných smrtelníků, na ty dočasné a nehodné příbytky nesmrtelných duší. Pod vlivem jeho hudby duše opouštěly své schránky a zakroužily kolem Orfea jako motýlci. Hrál a zapomněl na celý svět, protože pro něj existovala jen hudba, která se nepodřizovala tělu ani rozumu. Když musel sevření vyschlých rtů uvolnit, jeho duše pociťovala nesnesitelnou bolest, jako by se s rytmem loučila navěky a řítila se do odporné propasti disharmonie.

Konečně flétna umlkla. Orfeus otevřel oči. Na zdi se pohupoval velikánský chlupatý stín. Hudebník se otočil a ve vyřezávaném křesle spatřil lva s přimhouřenýma zlatavýma očima.

„Pěkně jsi hrál,“ pronesl lev. „Hosté jsou spokojeni. A já též. Můžeš si vybrat svou odměnu. Peníze ti vyplatí v každém případě.“

„Jakou odměnu?“ nepochopil Orfeus.

„Jakou asi! Jahody v zimě, tchyninu smrt, cestu na Jamajku, faraonovu pohřební masku, filmovou hvězdu…“

„Jsi snad čaroděj?“

„Jistě. Jsem pánem tohoto domu. Myslel sis, že tě vystrčíme na pódium a donutíme hrát za doprovodu vidliček a sklenic? To je ponižující. My nejsme žádní plebejové.“

„Jste zvířata…“

„Jsme zvířata, neboť náš život řídí pudy, a jedině stáří a neúspěchy nás mohou proměnit v lidi. Bezstarostnost – to je to, po čem člověk touží od okamžiku, kdy se osamostatnil od přírody. U nás se každý stane tím zvířetem, jakým se stát zaslouží.“

„O mně také říkají, že jsem bezstarostný,“ poznamenal Orfeus.

„Ale ty nepotřebuješ ani pochoutky, ani přepych, ani kratochvíle. Neopovažuj se, nešťastníče, srovnávat s vládci pralesů, kteří poznali chuť krve! Ty nejsi mocen upřímnosti zabíjení a neřesti.“

„I vaši hosté jsou zvířata?“

„Pochopitelně. Nuže, než opustíš naši loď, zvol si svou odměnu.“

„Ať ta žena, co tak křičí, konečně porodí.“

„Proč ne,“ souhlasil lev, „už jí máme všichni právě tak dost…“

A křik opravdu utichl.

„Dítě je živé?“ zneklidněl Orfeus.

„Pojďme se podívat.“

Stoupali po schodech a lvův pružný hřbet vrhal červené odlesky. Restaurace nejspíš nebyla daleko, protože orchestr hrál velice hlasitě.

„Tady,“ lev otevřel dveře a ocitli se v zšeřelé chodbě, která byla cítit nemocnicí.

Naproti nim bílá husa tlačila kočárek.

„Tak co?“

„Holčička.“

„Bude z ní číšnice.“

„To se ví,“ přikývla husa.

„Nebo tanečnice, jako máma…“

Dítě zaplakalo a lev něžně zavrčel: „Písklátko!“

Orfeus se sklonil ke kočárku. Z bílé zavinovačky na něj pohlédly rozumné lidské oči, jimž však nebylo souzeno, aby lidskými a rozumnými zůstaly.

Jednou ale bujné rostlinstvo zahrady znenadání prorazí zdi mrakodrapu, rozlije se do ulic, a stromy a květiny budou všude, po celém městě. Upatlané dětské ruce budou trhat pomeranče a na zem poteče sladká šťáva…

Tehdy z trosek vyjde žena v pestrých cárech, lhostejná k sobě a mlčenlivá. Dokázala pohrdnout svým mládím a krásou, jež zůstaly v troskách, a nikdy víc už na ně nepomyslí. Najde si kdesi ubohý příbytek a bude tam pokorně žít až do smrti, vystříhajíc se tmavých ulic, lesa, hudby, která nutí duši opouštět tělo, a také pravdomluvných zrcadel.

Leden 1988

Z ukrajinského origináluVydinňa Orfeja, publikovaného v knize Potrapyty v sad (Moloď, Kyjev 1989),přeložil Miroslav Tomek.