„Ještě před pár lety bych si všimnul hned / vysoké postele umožňující nevšední soulož,“ čteme v milostném cyklu skeptického lyrika, který pochopil, že i malý odstup – v čase, zkušenosti nebo žánru – povede k míjení. Jonáš Hájek ve své poezii lehce rozehrává metaforické obrazy, ihned však dodává, že „souznění, to nejsou žádné metafory“.
Dopisy Chloe
„Byli jsme stále obyvateli mýtu.“
Petr Halmay
I
Krouží-li kolem tebe různé druhy můr,
znamená to, že vydáváš příliš jasné světlo?
Samota není možná. Leda bys zhasnul.
Zavřít se… nebo najít ještě silnější zdroj
a hodit to na něj? Dobrovolně potemnět?
II
O otci se prý říkalo, že hoří ze dvou stran.
Ve svých nejlepších chvílích jsem jako on
ve svých lepších. To nemohu popřít.
Konečně znám slabosti svých rodičů,
když je teď nesu v sobě. To jako fakt?
III
Jsi ránou v krajině, zvíře chycené do pasti.
Liška si někdy uhryže nohu a pak vykrvácí.
Jenže past je v tom, že žádná past není,
na rozdíl od čelistí. V předzvěsti mršiny
slétli se pestří ptáci, příslušníci druhů.
IV
Což každá cesta nekončí? A když v přístavu,
doplula někdy nějaká loď na bezedné moře?
Proč tedy zrovna toto místo mělo by být slepé?
Pohleď: heřmánek, barevné střepy, příval fotonů
z nejbližší hvězdy. Kolikrát se mám narodit?
V
Jaké to tu je? Hojnost a přemíra,
plurál, kam se podíváš. Benzinky,
řetězce, kanály nadité nadšením.
Čísla místo sentimentálních jmen.
A nad tím vším jediný navždy Kristus.
(z USA)
VI
Ještě před pár lety bych si všimnul hned
vysoké postele umožňující nevšední soulož.
A tak bychom neviděli nelidské mrakodrapy,
nepocítili průvan mezi bytostmi. Je pozdě,
přichází smutná zpráva, musíme balit.
VII
Uznávám pouze osobní historii
otevřené já neohraničené ty
Uznávám svoji rozpáranou kapsu
a v ní hodinky ukazující pupek dějin
propadávající kalhotami na pupek země
VIII
Zadání znělo jasně: skleněný pokoj a v něm
zazděný med… S profesionální pílí jsem
odšrouboval víko a vlezl. Dovnitř není vidět,
to mě vzrušuje. Po čase cukernatím, pohyby
vláční… Objeven jako hmyz v jantaru.
IX
Spíš Pan než Dafnis je moje podoba.
Pro tebe však mám tisíc jmen.
Věřím, že vše, o čem sníme,
se někde skutečně odehrává
za černou dírou pláče.
(apokryfy)
Má-li být nějaké město zničeno
a není-li v něm ani deset spravedlivých,
soudím, že stačí pozvat Brad Mehldau Trio,
aby se Hospodin zaposlouchal
a odložil zkázu na neurčito.
Netopýří zobrazení temných koutů –
najednou znám jejich přesné obrysy.
Tón, který rozeznívá propast jak strunu,
neznámo odkud. Být na stejné vlně,
souznění, to nejsou žádné metafory.
Neměř síly s mořskými proudy,
když tě odnášejí od břehu,
zachraň se plaváním do strany.
Tak bojuju s vnitřním exilem,
zaraženými větry duše.
V půl sedmý ráno štěrk! Vodopád štěrku!
Jindy zas obří chapadlo lijící beton…
Úlevný, jednoznačný děj v rozkopané Libni.
V tramvaji pak sportovkyně nezvykle sedí,
ruce pod zadkem, jako by ji bolel.
Moje srdce mne předchází do tvého bytu
Do tvé sbírky úhlů se asi moc nehodí
Máš ráda jasné a ukončené věci
Co taky s hroudou světélkující ve tmě
Jako by nestačila menstruační krev
A někdo tu žije a někdo tu jen tak pobývá,
to je rozdíl. A někdo mluví o vyšším svěcení
a někdo nemluví. A je taky rozdíl,
kdo jsme a čím jsme a asi taky místo koho jsme.
Nahlížíš pod pokličku: nektar vařený z fuseklí.
Ve městě, mezi samými homo sapiens,
často si vzpomenu na větu biologa,
když jsme šli smrkovým lesem, monokulturou,
která se láme na zavolání větru.
„Z hlediska biodiverzity naprostá poušť.“
Každý si pamatuje sám sebe v ten den.
Stav vody na Lipně, kdy došlo víno
a snad i počet brambor na talíři.
Tak se do nás obtiskují dějiny,
zrady, kterým se říká bratrská pomoc.
V umění a v lásce neexistuje rovnost,
našeptává vnitřní hlas, složený z citátů,
a tváří se, že si to nechá patentovat.
Poddaní prchli a jeho veličenstvo Já
nenacvičuje pózy, nezapaluje dům.
Po čem toužím, když po tobě toužím?
Vědět o tobě vše? Jak chceš ty.
Po dobrodružství těla? Ne nutně.
Vyzpovídat se ti? Vždyť mě znáš.
Toužím s tebou sedět v kostelní lavici.
Nevejdeme-li se do připravených nádob,
v nichž tu něco tlačí a z nichž tam přečuhuje,
je to důvod k ostychu? Jsme víc, nebo míň?
Což pijeme mléko a vypouštíme inkoust?
„A jménem tě nakonec přikryjí, Dafnisi.“
Spíš než to, co děláme a říkáme,
svědčí o nás zamlčené neskutky.
Jeden nechodí na kebab k Turkovi,
druhý se vyhýbá obchodu Rusů.
Sejdou se podle toho, kde je akce.
Matně pociťovaný rozdíl mezi skrupulemi
a charakterem matněji že nejsi jenom mix svých
rodičů nejmatněji že svoboda neznamená
nasadit si pouta sám Co však je to co zaclání
tvému světlu tvojí naivitě tvojí podstatě
S klidem těch, kteří to zvládli,
loví staří manželé v tašce jogurt,
přinesený do nemocničního bifé.
Ta dojemná mlčenlivá souhra,
když přehýbají olízaná víčka!
Co je to za pevninu a komu patří?
Spadá tu kultura pod spravedlnost, nebo pod obranu?
Nebo splývá s neochvějným rituálem?
Tolik otázek a nikde nikdo.
Zatím jsme nevzbudili pozornost.
V době rozmachu Islámského státu,
kdy sis mohl koupit třeba několik
jezídských žen, bylo v Praze normální
vídat skupinu schoulených nahých těl
ŠPERKY NEJSOU HŘÍCH. Najdi pět rozdílů.
Jak je možné, že génius opery byl v běžném životě
„špatný psycholog“? A proč mi tolik připomíná
mého pokorného otce, který miloval Janáčka,
ale scéně nerozuměl? Co to prozrazuje o našem
ke královně věd se utíkajícím workoholikovi?
Vím přesně, kde na pozemku rostla divoká lilie,
kde vzdorovitě voněl ostrůvek mateřídoušky.
Pod záchodem se dařilo mátě. I ta bršlice,
co zaplavila zahradu, mi teď připadá drahá.
Nepotřebuju metafory. Chci ti ukázat třezalku.
„Už několikrát jsem si všiml, že lidé výjimečné krásy
jsou často skromní, hodní, přívětiví a ohleduplní.
Dělá jim velké problémy najít si přátele (…).
Musí neustále usilovat o to, aby se alespoň
trochu zapomnělo na jejich nadřazenost.“
(Michel Houellebecq)
Jako bychom se snažili vzkřísit
nakloněnou rovinu, po které sjížděla
za marného přisypávání štěrku.
Proto také těší připomínka hor,
urostlá jedle, úkol, vertigo.
Změna paradigmatu
I my jsme řešili domácí těstoviny
debatovali ideální mouku
Jenže prizmatem situace
kdy rozvodněný Dunaj obtékající dům na ostrově Wöhrd
je ještě příliš mléčnou metaforou
pro tání všeho co posléze bičuje naše vědomí
jemuž se před očima každé stéblo mění na okamžik v hráz
ale právě jen na okamžik
tím knokautováni
vracíme se k starým dobrým špagetám z Kauflandu
jejichž plastový obal náhle těžký jak olovo
pracně nadnáší padáček nostalgie
K psychologii tvorby
Máma měla roztroušenou sklerózu
a táta se o ni staral
mým úkolem bylo
pomáhat s vařením
nosit jedničky a diplomy
a tak rozhánět mraky
(porotu Pražské snítky zaujaly
Ty bechyňské zvony
vlastnoručně doprovázené na cello)
Později
máma šla dolů
a ani já se nevyhýbal
úrazům
těla i charakteru
Když jsem začal psát
nechápal jsem
tunel v duševním vlastnictví
jak se radost dostavovala
tak neznámo kam mizela
Tím více bylo třeba tvořit
zasypávat černou díru slovy
aby se obluda, která v ní bydlí
alespoň usmála a řekla:
to je dobré
díky tobě jsem dnes udělala o krok víc
Makropulos
Provedení není co vytknout
Janáček trvá
Bertíci a Kristinky umírají
i zpěvačka když setřese roli
a ovace rozvíří pach
sežehlé nesmrtelnosti
A přece jako bych si přál
nějakou novou postavu
proroka zkázy řekněme
nějaký zázrak
jenž neobjasněn
zůstal by nesnesitelným
róby planoucí vztekem
při plném osvětlení
bramborovou kaši
v oku ministra
Příjezd
Odbočka na Mimoň a jsme tu jako první
obeznámeni s fungováním
chalupy na zelené a modré
Brzy se dostaví ostatní
se stěnami odkazů
s nepřehlednými pravidly tlupy
Jezero není postava
Papír na zádech mají mít všichni
A zase ta starodávná divnost
kterou musíš krmit a napájet
do všech záhybů
neboť je tvoje
S přesunutím stolů započne hravý pobyt
Jonáš Hájek (nar. 1984) je český básník, muzikolog a překladatel z němčiny. Vystudoval hudební vědu na FF UK. V současnosti působí jako šéfredaktor hudebního nakladatelství Bärenreiter Praha. Vydal básnické sbírky Suť (2007), Vlastivěda (2010), Básně 3 (2013) a Výlet do Schengenu / Můj jediný čtenář (2023). Editorsky připravil česko-německou antologii poezie VERSschmuggel / PŘEKLADIŠTĚ (2019). Žije v Kolíně.