Na začátku Instalace strachu portugalského spisovatele Ruie Zinka (nar. 1961) se ocitáme v nejasné situaci – do bytu k bezejmenné ženě přicházejí dva muži, aby jí „nainstalovali strach“. Není nijak vysvětleno, zda fiktivní společnost žije beze strachu a totalitní moc tuto emoci jakýmsi vynálezem mezi obyvateli distribuuje. Nevíme, jak vláda, z jejíhož nařízení se to děje, lidi kontroluje, jak se nainstalovaný strach šíří, ani kdo je ona žena a v jaké pozici vůči režimu se nachází. Carlos a Sousa přistoupí k instalaci a osvětlují ženě přednosti svého produktu. Podobni podomním prodejcům hrnců, prezentují strach jako pozitivní nástroj a řešení všech problémů: „Je to ten nejkrásnější způsob, jak vysvětlit a uspořádat svět.“ Před ženu následně předestírají katalog strachů: z fyzického a sexuálního napadení, z neznámého, ze zvířat, z nestability trhů, pandemie, ekonomické krize, války, ztráty paměti. Postupně se tak od existenciálního děsu přesouváme spíše k „obavám“, které lze racionalizovat, ale i parodovat.

Verbální mučení

V Instalaci strachu je na první pohled zřejmý její dramatický potenciál – odehrává se v izolovaném prostoru, s malým množstvím postav a během omezeného času. To, že knihu z roku 2012 v podstatě obratem (v roce 2014) pro divadlo adaptoval František Jorge Listopad, je proto zajímavé spíše vzhledem k českému kontextu,…