Hlavní hrdinkou novely dánské spisovatelky Stine Pilgaard je novopečená matka, která následuje svého přítele do Vellingu v západním Jutsku, kde získal pracovní místo ve škole. Metry za vteřinu (Meter i sekundet, 2020) tak mimo jiné zachycují izolovanost matek na mateřské, odrážející se i v jazyce. „Kdysi jsem nechápala, proč rodiče bez ustání melou o dětech, ale došlo mi, že to není tím, že by byli šťastní, ale protože jsou v šoku.“

Protagonistka neustále přemýšlí nad komunikací, tematizuje své selhání a rozhovor vnímá jako náročnou disciplínu. Ve snaze zapadnout s přítelem nacvičují banální small talky, hledají témata k hovorům, ale jakmile si k povrchní konverzaci o počasí začnou dohledávat termíny, veškerá přirozenost je pryč. Samotný název novely odkazuje na rozmluvu o počasí s vychovatelkou v jeslích, který symbolizuje nekonfliktnost a bezobsažnost konvenčních hovorů: „Dvanáct metrů za vteřinu, řekne Bent, podle meteorologického ústavu. Život jde dál, podotkne Maj­-Britt, tak to prostě je.“

Nad dopisy čtenářů

Neschopnost nasadit v konverzaci adekvátní tón má podle všeho odkazovat na rozdíl mezi velkoměstem a venkovem. Ve společenských přešlapech a trapasech však nejde ani tak o protiklad Kodaně a Vellingu, jako spíš o komunikační dovednosti vůbec. Hrdinka opakovaně s lidmi mluví o sexu či menstruaci, čímž vyvolává trapné mlčení druhé strany. Její sociální nihilismus („jde o udržování rovnováhy ve vesmíru“) je navíc úmorný. Nejde tu o vynucenou společenskou izolaci ani tragickou výjimečnost, spíše o banální malost hrdinky. Když začne pronásledovat dokumentaristu Anderse Aggera, zdá se, že se rozvine zajímavá zápletka, která protagonistku zproblematizuje, jenže postavy se nakonec dojemně (a stěží uvěřitelně) spřátelí.

Hrdinka dostane na starost poradnu místních novin. Pravidelně se tak střídají její neuspokojivé společenské zážitky a dopisy adresované rubrice. Na dotazy odpovídá protipříklady, neanalyzuje tazatelovu situaci, ale píše – ať už upřímně, nebo ve stylizované otevřenosti – o vlastních zkušenostech, které jsou víceméně analogické. Postupně se však do odpovědí čím dál víc vkrádají faktické informace z jejího života, jména osob, s nimiž se potkává, jejich názory i zážitky, takže se pisatelka pohybuje na hranici indiskrétnosti. Její odpovědi nikomu nepomáhají, naopak problémy pisatelů bagatelizují. Navíc vzniká podezření, zda si dopisy čtenářů sama nevymýšlí. Ironizován je tak celý žánr novinové poradny, těžko však říct, čemu to v novele slouží – do hrdinčiných úvah čtenář tak či tak vidí, její interakce s dalšími postavami zná a odhalení údajné nevěry jejího přítele v rubrice poradny nemá žádný dopad, takže ani není jasné, zda k ní skutečně došlo.

Hřejivá banalita

Většinu epizod tvoří běžné situace se synem či kamarádkami a v celistvý příběh je má zjevně spojovat nekonečná série jízd v autoškole, kterou protagonistka není schopna dokončit, i když vystřídá několik lektorů. Jistě, nudná každodennost maloměšťácké existence je předmětem řady románů světové literatury, počínaje Paní Bovaryovou (1857, česky 1892) Gustava Flauberta, avšak zobrazit banalitu života nebanálně, to chce víc než jen fígl se čtenářskou poradnou. A hrdinka Metrů za vteřinu je navíc ve své rádoby žoviálnosti brzy nesnesitelná.

Podstatnou část novely tvoří verše, kterými hlavní postava přetextovává známé písně (jejichž melodie nakladatelství Euskaldun uvádí na svém webu). Českému čtenáři ovšem pro docenění (nejen) tohoto rozměru knihy schází dánský kulturní kontext (např. tradice společného školního zpěvu na základě zpěvníků vydávaných od roku 1894), který se v doslovu pokouší doplnit Radka Stahr. Jinak si nelze vysvětlit skutečnost, že Metry za vteřinu jsou považovány za nejoblíbenější román koronavirového Dánska.

Novela pokrývá jeden školní rok a v souladu s důrazem na komunitní život a hrdinčinu snahu o integraci končí rozlučkovým večírkem, kde se všechny linie uzavřou. Závěrečné úspěšné absolvování autoškoly je jen umělý happy end. Akcent na pospolitost a na společenství, z nějž se protagonistka opakovaně vyděluje (což vede ke komickým i sentimentálním scénám), každopádně ústí pouze v „laskavý humor“ bez kierkegaardovské ironie.

Autorka je komparatistka.