Na úpatí Thomayerových sadů po mnoho let chátraly dvě opuštěné historické budovy. Od ničivé povodně, která je zasáhla před více než dvaceti lety, marně čekaly na rekonstrukci. Během pandemie covidu­-19 se o revitalizaci prostoru v blízkosti Libeňského zámku začaly zajímat různé iniciativy. Jako první prošel obnovou Velký mlýn, zvaný též Löwitův, který byl před dvěma lety otevřen veřejnosti. Dnes zde sídlí pobočka Městské knihovny v Praze, jež kromě běžných výpůjček nabízí i čtenářská setkání. Do druhého objektu se v loňském roce přestěhovalo Studio Alta. Kolektiv má s areálem bývalého pivovaru ambiciózní plány. Už na konci letošního roku by zde měl vzniknout multifunkční sál pro zhruba dvě stě osob a kavárna. Tím však jeho plány nekončí.

Na štaci

V letech 2020 až 2023 sídlila instituce zaměřená především na současný tanec a fyzické divadlo jen o několik tramvajových zastávek blíže centru – na Invalidovně v Karlíně. V rozlehlé barokní stavbě, spravované Národním památkovým ústavem, měla k dispozici pouze část objektu s přilehlou zahradou. „Od začátku jsme byli s NPÚ domluveni, že jde o provizorní řešení. Smlouva byla vždy uzavírána formou výpůjčky na jeden rok,“ vysvětluje současná ředitelka Lída Vacková, zatímco spolu sedíme ve Stanici6, opravené nádražní budově v Bubenči, o jejíž provoz se organizace ucházela již před lety.

Také Invalidovna byla na počátku nultých let poničena povodní. Studio Alta převzalo občanskou iniciativu snažící se památku zachránit před její privatizací a zpřístupnit ji veřejnosti. Když se kolektiv do budovy přesunul, nacházela se stále ve stavu zpustošení: špatně vytápěná, kavárna bez přímého napojení na vodu, elektřinu i kanalizaci. Hlavní dění se tak přesunulo do venkovních prostor. Zároveň Studio Alta od začátku vědělo o plánované rozsáhlé rekonstrukci, která měla původně započít již v roce 2022. Frustrace z nedostačujícího a prozatímního zázemí proto vyústila v potřebu hledat trvalejší prostor.

Jak už to někdy bývá, nové místo se našlo víceméně náhodou. V roce 2022 se zástupci Studia Alta vypravili na obhlídku v té době ještě nezrekonstruovaného Löwitova mlýna, kde se do té doby konaly jen příležitostné sezónní akce. Nízké stavení však nesplňovalo požadavky na stupňovité jeviště ani zavěšenou scénickou techniku. Správce areálu ale nabídl k návštěvě i sousední objekt – dvoupodlažní budovu bývalého pivovaru, která v minulosti sloužila jako sklad zeleniny, dílny či ubytovna pro sociálně slabé. Navzdory zanedbanému stavu a členění příčkami se horní rozlehlá místnost jevila jako ideální pro budoucí divadelní sál.

Objekt spravuje městská část Praha­-Libeň. „Město se do podobných spoluprací nehrne,“ přiznává Vacková, ale dodává: „Po opakovaných schůzkách se nakonec podařilo ledy prolomit.“ Nejvíce času zabralo jednání s jednotlivými odbory a tvorba smluvní dokumentace; nalezení právního řešení, které by vyhovovalo všem stranám, trvalo rok a půl. Bylo třeba zohlednit, že se jedná nejen o veřejný majetek, ale též o památkově chráněnou budovu, podléhající přísnějším pravidlům. Prosazení projektu pomohlo i to, že už v roce 2016 byl schválen územní plán Palmovka 2030, který počítá s využitím okolí vyústění říčky Rokytky pro rekreaci a volnočasové aktivity. Dalším milníkem bylo získání stavebního povolení v listopadu loňského roku. V současnosti již probíhá první etapa rekonstrukce s cílem zkolaudovat a zpřístupnit prostor horního patra veřejnosti na přelomu letošního a příštího roku.

Fungovat na cestě

Vzhledem k omezenému provozu začínala ta­­to i předcházející sezóna netypicky až v květnu, tedy v období, kdy jsou dny delší a teploty příznivé pro venkovní aktivity. Jednotlivé akce se konají přibližně ve dvou­- až třítýdenních intervalech. „Prakticky jde o takové mikrofestivaly,“ komentuje Vacková. Letos například proběhl třídenní blok radikálně ekologických performancí s názvem NATURA EXTREMA, který se odehrával v blízké městské divočině a částečně také v Nové libeňské synagoze. V letních měsících se však pravidelně konají menší akce i na přilehlé zahradě, kterou z jedné strany lemuje vysoká kamenná zeď – například večery Storytelling u ohně.

Program od loňského podzimu připravuje mladý čtyřčlenný tým ve složení Alica Minar, Tobiáš Nevřiva, Roman Poliak a Orion Rodriguez. Ve svém programovém prohlášení uvedli: „Naší společnou vizí je udržet kontinuitu stávajících projektů a spoluprací, navazovat na ně, dále je rozvíjet a pečovat o ně – s důrazem na transparentnost, otevřenost a inkluzivitu.“ Spolupráce s dalšími spolky je pro Altu klíčová. Kolektiv aktivně působí v rámci platformy Živá Libeň a propojuje se s dalšími místními organizacemi. Například loni se ve spolupráci s Divadlem pod Palmovkou, Cafe DECADA, Velkým mlýnem a Komunitním centrem a zahradou Kotlaska podílel na sousedské slavnosti Zažít Libeň jinak.

Vzhledem k tomu, že vlastní prostor bude Altě k dispozici až za několik měsíců, uskutečnila se v uplynulém roce řada akcí ve spřátelených prostorech pod hlavičkou takzvaných Alta tours. Například sympozium na téma parent­-friendly culture se odehrálo v Žižkostele. „Jde především o symbol. Chceme tím říct, že dokážeme fungovat i na cestě, že nesedíme na zadku a nečekáme, až se nám opraví barák,“ shrnuje s úsměvem ředitelka a dodává, že nejcennější jsou partnerství, která takto vznikají a postupně se prohlubují.

Od svého založení v roce 2008 byla Alta prostorem věnovaným alternativnímu umění – a tedy i určité komunitě, s níž může být spojena jistá míra uzavřenosti. „Touha být otevřený tu ale byla od samého začátku,“ zdůrazňuje Vacková. Snaha o přístupnost se promítá mimo jiné do výše zmíněného programu parent­-friendly culture, který spolek spustil už před dvěma lety pod vedením kurátora Petra Dlouhého a umělkyně Mariky Smrekové (viz A2 č. 7/2024). Cílem je přizpůsobit dramaturgii tak, aby se jí mohli účastnit i rodiče s malými dětmi a nebyli během raného rodičovství izolováni od kulturního života. Nově se tým chce zaměřit i na další, dosud přehlíženou věkovou skupinu – osoby starší 55 let. „Podle mnohých kategorizací jde o seniory, ale posunem rodičovství a odkládáním důchodového věku se často jedná o bezprizorní skupinu – děti už jsou samostatné, ale člověk ještě není starý,“ vysvětluje Vacková. Cílem je nejen oslovit nové publikum, ale také hledat způsoby, jak pracovat se stárnoucím tělem a vytvářet nové mezigenerační vazby.

Přicházející změna

„Studio Alta vždy sídlilo na hraniční čáře mezi centrem a periferií,“ vzpomíná dlouholetá členka kolektivu. Než se kolektiv přesunul do Invalidovny a následně k Libeňskému zámku, více než deset let působil v prostorách u Výstaviště. Jejich nomádství jako by kopírovalo postupně se rozšiřující hranice pražského centra. Libeň, podobně jako kdysi Karlín, byla po dlouhá léta vnímána jako zanedbanější, a tedy i méně lukrativní část města. V posledních letech však prošla dramatickou proměnou. Na okraji Libeňského ostrova vyrostla kancelářská a rezidenční čtvrť Dock, která ohlašuje příchod nové podoby této donedávna periferní oblasti.

Gentrifikace s sebou přináší příliv movitějších obyvatel a zároveň odchod těch původních, často sociálně zranitelnějších. Právě místní organizace a jejich vzájemná spolupráce mohou být jednou z mála sil schopných tomuto trendu čelit. Ve velkých městech navíc ubývá míst bez nutnosti konzumace. Prostory, jako je budova bývalého pivovaru s volně přístupnou zahradou, tak mohou být v budoucnu důležitou protiváhou k postupné privatizaci veřejného prostoru, jak ji známe ze všech evropských metropolí. Ačkoliv Studio Alta již brzy otevře vysněné zázemí a uzavře tím jednu dlouhou a náročnou kapitolu, zdá se, že nové – a možná ještě komplexnější – výzvy teprve přicházejí.