Deník Vlasty Hustákové působí jako poklad, který najdete u babičky v šuplíku zaprášené komody na půdě. Na první pohled nebudí pozornost – i Petr Husták, autorčin potomek, jenž knihu s redakční pomocí Heleny Černohorské z nakladatelství Bylo nebylo uspořádal, si napoprvé jen ofotil první stránku a mnohem více ho z pozůstalosti zajímaly fotografie. Ty se koneckonců na rozdíl od písma nemusí luštit.

Ani čtenářské publikum by si knihy nejspíš nevšimlo, nebýt výtvarného doprovodu Zuzany Hustákové Maškové a sazby Heleny Šantavé. Díky nim totiž publikace letos obdržela cenu Nejkrásnější česká kniha v kategorii beletrie. Hustáková Mašková použila techniku razítek, jimiž zobrazila mužské a ženské postavy ve vzájemné interakci, která je – v souladu s vyprávěním – z mužské strany dotěrná až agresivní. Oranžovo­-černé barevné schéma sedí k měkkému žlutému papíru, kartonová obálka a nezvyklá vazba knihy pak spolu s jejím formátem připomínají starý sešitek.

Žít si po svém

Těžištěm vyprávění jsou první lásky, ­které pisatelka nezobrazuje nijak idealisticky. Ne­­jsou totiž reciproční. Naopak, čtrnáctiletá až osmnáctiletá Vlasta otevřeně zachycuje nájezdy mužů na svoji osobu. Nejedná se jen o její vrstevníky z okolních vesnic, ale také o jejího strýce nebo poručníka, tedy o muže, kteří slíbili Vlastiným rodičům, že budou jejich dceru…