Deník Vlasty Hustákové působí jako poklad, který najdete u babičky v šuplíku zaprášené komody na půdě. Na první pohled nebudí pozornost – i Petr Husták, autorčin potomek, jenž knihu s redakční pomocí Heleny Černohorské z nakladatelství Bylo nebylo uspořádal, si napoprvé jen ofotil první stránku a mnohem více ho z pozůstalosti zajímaly fotografie. Ty se koneckonců na rozdíl od písma nemusí luštit.

Ani čtenářské publikum by si knihy nejspíš nevšimlo, nebýt výtvarného doprovodu Zuzany Hustákové Maškové a sazby Heleny Šantavé. Díky nim totiž publikace letos obdržela cenu Nejkrásnější česká kniha v kategorii beletrie. Hustáková Mašková použila techniku razítek, jimiž zobrazila mužské a ženské postavy ve vzájemné interakci, která je – v souladu s vyprávěním – z mužské strany dotěrná až agresivní. Oranžovo­-černé barevné schéma sedí k měkkému žlutému papíru, kartonová obálka a nezvyklá vazba knihy pak spolu s jejím formátem připomínají starý sešitek.

Žít si po svém

Těžištěm vyprávění jsou první lásky, ­které pisatelka nezobrazuje nijak idealisticky. Ne­­jsou totiž reciproční. Naopak, čtrnáctiletá až osmnáctiletá Vlasta otevřeně zachycuje nájezdy mužů na svoji osobu. Nejedná se jen o její vrstevníky z okolních vesnic, ale také o jejího strýce nebo poručníka, tedy o muže, kteří slíbili Vlastiným rodičům, že budou jejich dceru chránit. Jak hrdinka trefně poznamenává v odpovědi svému nejoblíbenějšímu (a prvnímu) nápadníku Bolovi na dotaz ohledně jiného nápadníka a jejich polibků: „On je, prosím, nedostal, ale vzal si je sám.“ Muži si zkrátka berou, co se jim zlíbí, a když to nedostávají, čelí dívka pomluvám. Mladší ženy jí závidí, starší jí vyčítají, že se nevěnuje šamstrům, kteří se o ni ucházejí. Vlasta si ale nenechá nic líbit a také si bere, co chce. Rodiče ji sice drží zkrátka, ale dívka hraje v ochotnickém divadelním spolku, chodí na zábavy a žije Sokolem. Její drzost a činorodost jí vysloužila přezdívku diblík, v níž si sama libuje.

Vlasta se vůči mužům záhy uzavře. Podíl na tom ovšem nese i nově objevená vášeň pro organizované cvičení: „Nejlepší je tak, jak jsem teď, kde mohu, vyhnu se tomu mužskému pohlaví, a když se nemohu vyhnout, tedy s ním vyvádím, dělám legrace. Zpívám s nimi, tančím, ale nemiluji. Miluji zpěv, hudbu, květiny, cvičení, ale mužské ne. A to je snád dobře pro mě.“ Jediný, kdo se přiblížil k Vlastinu srdci, je Bole. Namlouvá si ji totiž jako první a Vlasta je v počátcích zmatená, cítí jeho lásku a její svědomí jí našeptává, aby ji opětovala, i když ji jaksi necítí. A tak je na sebe zprvu přísná – podléhá představě, že žena má toužit především po lásce. Vlasta však lásku neupřednostňuje před jinými vztahy, naopak, cení si více uměleckého vyžití, sportu, přátelství, své vášně pro šití. Díky šití se také dostává poprvé do světa, tedy na dívčí školu pro šičky v Brně, kde však stráví pouhé dva týdny. Její závěrečný odjezd do Ameriky působí nesmírně odvážně: odtrhuje ji od rodiny a vrhá ji mezi zprvu nelaskavé lidi. Vlasta přechází z fabriky na cigára do továrny na gumu, ale záhy po příjezdu do Ameriky deník končí.

Vlasta a Věra

Zvláštní je vyzrálost a neměnnost autorčina psaní – ve čtrnácti i osmnácti znějí zápisky Vlasty Hustákové prakticky stejně. To také mimo jiné Deník odlišuje od žánrově příbuzných Tweetů 1956–1963 (2018) Věry Jirousové, psaných od jejích třinácti do dvaceti let. Zatímco první záznamy jsou heslovité a dominuje jim „NUDA“, později se Jirousová noří do filosofických otázek bytí a vztahu k druhému, což ostatně odpovídá charakteru jejího vzdělání. Zatímco Jirousová si poznamenává kanonické tituly, Hustáková se učila na šičku a hořela pro Sokol a tanec. Najdeme ale i podobnosti: Jirousová je – stejně jako Hustáková – zábavná; obě jsou „často nečekaně drzé a přímočaré“, jak popisuje „tweety“ své matky Tobiáš Jirous, jenž knihu připravil k vydání.

Hustákové Deníky nejsou jen „kuriozita pro pobavení“, přinášejí něco, po čem současná doba touží: individuální historickou zkušenost dospívající dívky. Vlasta sice na první pohled působí jako nejobyčejnější z obyčejných, avšak předčí ostatní dorostenky v Sokolu ve skoku vysokém, a také její literární talent je nesporný, přestože pro ni není podstatný. Její psaní je trefné, autorka propleskává toužící mladíky fyzicky i verbálně. Brzy odhaluje, že „krasavci jsou nejhorší“ a že jí vlastně mužské touhy překážejí v seberealizaci.

Ani Věra se o kluky nezajímá, na elektrotechnické průmyslovce se vymyká, přijde si divná, nikdo za ní „nepálí“. Vášnivě čte, dívá se na filmy a sportuje. Stejně jako Vlasta následuje vlastní tužby. Jenže Jirousová je v historii zapsaná jako básnířka a historička umění, jejíž jméno nese cena pro mladé kritiky a kritičky a stalo se součástí kulturního kánonu – jinak řečeno, její „mistrovství“ bylo uznáno. Oproti tomu Hustáková se v literatuře objevila jen jako záblesk, který sice trvá krátce, ale zařezává se do dějin literatury díky působivě sdílené zkušenosti. Mimo to je vhodnou potravou pro současné pojetí společnosti jako „supermarketu identit“, v němž jsou zrovna v akci ochutnávky hlasů žen z minulého století.

Mistři a mistryně

Vrátím­-li se ještě k „mistrovství“, v nedávném čísle A2 vyšla recenze výstavy Opomenutí mistři v Hradci Králové (viz A2 č. 10/2025), tématu se ale dotýkají i dvě další aktuálně probíhající výstavy. Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900 v pražské Valdštejnské jízdárně představují umění tvořené ženami napříč staletími. Podle kurátorského textu „gender sice ovlivňuje charakter tvorby a donedávna zásadně limitoval i možnosti prosazení ženy a jejího vzdělání, ale důležitý je talent a vůle prosadit se v dosavadně mužském světě“. Vliv genderu na charakter tvorby nicméně tak jednoznačnou záležitostí, jak citát sugeruje, není. Apel na talent a vůli prosadit se mezi muži zase zavání výzvou k boření „skleněných stropů“, jako by to snad byla cesta pro všechny ženy bez rozdílu. Opomíjí se tu sociální příslušnost žen ke třídě a z toho pramenící rozličné překážky, které spolu s genderem, etnicitou a dalšími faktory působí intersekcionálně. Talent ani vůle prostě nestačí – jak nám ukazují Vlasta i Věra.

Jiný rámec má výstava Radical! Künstlerinnen* und Moderne 1910–1950 ve vídeňském Belvederu. Zabývá se mnohem užším časovým rozpětím, ovšem představuje jména z celé střední Evropy. Chce přitom obohatit zachycení této doby nejen o ženské, ale také o queer perspektivy. Samozřejmě jsem tu natrefila na Toyen a její obraz Válka, polní strašák, který mnou kvůli asociaci s probíhající válkou na Ukrajině otřásl. Zastavila jsem se také u fotografií nebinární Claude Cahun, experimentálního filmu Mayi Deren či polských malířek, které protestovaly proti paragrafu 218, jenž ve Výmarské republice zakazoval potraty. Obě výstavy představují „objevení mistryň“, jež jako by byly opomenuté. Až na pár silných reprezentací hrdinek­-trpitelek bývají ženy v historii vždy objevovány…

Do období moderny spadá i dílko Vlasty Hustákové (z níž se v Americe po svatbě s krajanem stala Vlasta Ondrušek). V duchu avantgardy a poetismu, jenž ve stejné době hlásal umění tvořené všemi a pro všechny, byla skutečnou umělkyní, „mistryní“, jejíž Deník má i dnes co říct. Deník (1918–1923) se snadno kvalifikuje do kánonu pro četbu již na základní škole, alespoň doufejme. Velice poutavě totiž zachycuje univerzální transgenerační dívčí zkušenost, navíc z významově silně zatíženého období první republiky.

Autorka je komparatistka.