Do konce srpna probíhá v královéhradecké Galerii moderního umění pozoruhodná výstava Opomenutí mistři. Představuje tvorbu umělců a umělkyň, kteří se netěší zájmu veřejnosti, nejsou vystavováni a zapomněly na ně i dějiny umění. Kurátorský tým se ptá, „proč se některé výtvarné umělkyně a umělci proslaví a jestli je pozice v kánonu skutečně jedinou formou uměleckého úspěchu“. Jak se dočtete v textu Davida Bláhy, výstav, které se snaží tuzemský kánon výtvarného umění vyprávět jiným způsobem a axiologické soudy o vysokém a nízkém umění nahradit diverzitou, v posledních letech proběhlo více. Na radikálně novou formulaci kánonu nicméně stále nedošlo.

Koncept „opomenutého mistrovství“ nás zaujal a inspiroval k tématu tohoto čísla. Nemáme ambici teoretizovat o nevyzpytatelnosti, nahodilosti či mocenské roli kánonu, nechceme jej přepisovat ani doplňovat prázdná místa. Chceme pouze představit několik tvůrců a tvůrkyň stojících z různých důvodů mimo pozornost, kterou si přesto – alespoň podle autorů a autorek tematických textů – zasluhují. Jejich výběr není nijak systematický a vychází spíše z osobních preferencí a libůstek lidí, kteří se na přípravě tématu podíleli.

Teatrolog Jan Jiřík představuje Vladimíra Gamzu a první českou divadelní komunu. Hudební publicista Petr Ferenc píše o „komprovizačním“ duu Jiřího Durmana a Miroslava Posejpala, kteří toužili „zahrát všechnu hudbu světa“. Filmový kritik Jan Kolář…