Česko bývá zcela právem označováno za nekriticky proizraelský stát – a dnes to platí více než kdy jindy. Jakkoliv je ale český postoj při hlasování mezinárodních organizací ojedinělý a Česká republika se jím opakovaně vyčleňuje z většiny západních zemí Evropské unie, je třeba dodat, že se český proizrael­­ský diskurs v lecčems potkává s tím německým. Německý přístup by dokonce v určitých ohledech (zatím) nebyl přijatelný ani u nás – dochází například ke zneužívání boje proti antisemitismu k démonizaci propalestinských projevů, včetně pouhého vyjádření solidarity s trpícími v Gaze, nebo k označování kritiky Izraele jako výrazu protižidovského resentimentu. A právě fenoménu „zneužívání boje proti antisemitismu v Německu“ se věnuje studie Morální panika a represe (Moral Panic and Repression, 2024) italské socioložky a politoložky Donatelly della Porta.

Nenávist, nebo kritika?

Autorka využívá konceptu morální paniky, aby na několika konkrétních příkladech ukázala, jak instrumentálně a represivně se v Německu zachází s takzvaným novým antisemitismem. Následně analyzuje dynamiku, která umožňuje stigmatizovat za údajné protižidovské výstupy antirasistické intelektuály, vědce či umělce včetně těch, kteří jsou sami Židé. Hned v úvodu připomíná, že aktuál­ní situace vedla skupinu akademiků dokonce k tomu, že vytvořili „Archiv umlčování“, obsahující případy, kdy se vědci a vědkyně za své propalestinské výroky stali oběťmi cancel culture: „Potenciální hrozba se nyní důkladněji hledá mezi levicovými i liberálními intelektuály. Výsledkem je ochrana izraelské vlády před kritikou a zároveň odvedení pozornosti od stále radikálnějších a rasistických aktivit v této zemi.“

Nejde přitom o fenomén, který by se dal časově vymezit 7. říjnem 2023 a izraelskou válkou v Gaze. Autorka sleduje postupnou proměnu německého boje s antisemitismem, především jeho institucionalizaci na celostátní i regionální úrovni, stejně jako šíření jeho vágní definice, která kritiku některých proudů sionismu zaměňuje za nenávist vůči všem Židům a stát Izrael považuje za jediný relevantní hlas celosvětové židovské komunity. Analyzuje přitom momenty, kdy se upřímné a často spontánní vyrovnávání s vlastní německou minulostí převrátilo v odčiňování viny skrze bezvýhradnou podporu Izraele. V této rovnici platí, že Židé rovná se Izrael, zatímco Německo jakožto napravený pachatel holocaustu drží právo rozhodovat o paměti trýzně, kterou samo způsobilo. V takové konstelaci se ovšem upozorňování na jakoukoliv jinou genocidu nebo etnické čištění dá lehce interpretovat jako zpochybnění jedinečnosti holocaustu a jakákoli kritika Izraele jako projev antisemitismu. Nelze se pak divit, že i tak nevinné heslo jako „Free Palestine“ je v Německu v současnosti zakázáno, stejně jako slogan „From the river to the sea, we demand equality“ (Žádáme rovnost od řeky k moři). Snad se nedočkáme okamžiku, kdy za projev „nového antisemitismu“ bude považován i požadavek dvoustátního řešení, který většina demokratických států (včetně Německa i Česka) formálně deklaruje.

Zprava doleva

Della Porta si uvědomuje, že její použití teorie morální paniky se od předešlých prací liší, protože může jen stěží doložit, že by významná část německé společnosti panikařila z vidiny „nových antisemitů“. Z veřejně dostupných dat je navíc zřejmé, že na většinu skutečných antisemitských projevů má stále patent neonacistická, případně krajní pravice. O masové hysterii, kterou by vzbuzovali údajní levicoví antisemité, tedy nemůže být řeč. Podnikatelé v oblasti morální paniky, ať jde o lobbistické think tanky, vlivné židovské organizace, média nebo politiky, ovšem svůj produkt v podobě „nebezpečí nového antisemitismu“ podle autorky úspěšně distribuují především na vyšší politické a institucionální úrovni, což bohatě stačí. Nenechme se mýlit tím, že lidové ďábly pro jednou nepředstavuje žádná etnická či subkulturní menšina, ale umělci, vědci a intelektuálové. Právě oni podle doktríny o střetu civilizací otevírají brány Německa hordám barbarských imigrantů. Za domnělým bojem s antisemitismem se tak ukrývá mimo jiné i rasismus v podobě islamofobie.

To je ostatně i důvod, proč se ke konceptu „nového antisemitismu“ hlásí i krajně pravicová AfD, která si navzdory svému antisemitskému ledví rychle přisvojila proizraelské postoje ve jménu obrany civilizace (ovšemže bílé). „Definice protiizraelské kritiky jako antisemitismu je využívána k tomu, aby se rasizovaný migrant změnil z oběti rasismu v obětního beránka,“ vysvětluje della Porta. Poněkud paradoxní pak je, že v hodnocení nejvleklejšího blízkovýchodního konfliktu se krajní pravice v podstatě potkává s částí německé radikální levice nazývanou „antideutsche“, která má sice marginální postavení, ale v posledních dvou dekádách „vytrvale posouvala levicový diskurs o Palestině doprava“. Bizarní je to i z toho důvodu, že se zde antisystémové levicové uskupení, které deklaruje, že navazuje na militantní Antifu, staví po bok represivnímu státu, který přitom odmítá už svým přízviskem. Jak konstatuje filosofka s židovskými kořeny Susan Neiman: „V Berlíně můžete být kvůli slovu ‚apartheid‘ obětí cancel culture rychleji než v New Yorku kvůli slovu na N.“

Hrozivý je na tomto posunu v boji proti antisemitismu (čti antisionismu) především důraz na etnonacionalismus, který se projevuje stejně tak v Izraeli jako v Německu. Koncept občanství, které není vázáno na konkrétní etnicitu, mizí, což je varovný signál, který nelze přehlížet. Antisemitismus přitom není brán jako jeden z různých projevů rasismu, ale tvoří výlučnou kategorii, která v důsledku zastírá jiné druhy xenofobie.

Málo lásky k židovskému národu?

„Poukazovat na systematickou rasovou diskriminaci není antisemitské,“ dočteme se v Jeruzalémské deklaraci podepsané 220 odborníky na holocaust a antisemitismus. Naopak přepjatý filosemitismus může být kontaminovaný rasismem. „Termín filosemitský mccarthismus to vystihuje docela přesně. Je to způsob, jak umlčet lidi pod záminkou údajného zastávání se Židů,“ upozorňuje filosofka Nany Fraser. Z imperativu „nikdy více“, který by měl mít univerzální platnost, pak mohou vypadnout všichni, jimž hrozí genocida, ale mají tu smůlu, že nejsou židovského původu. Doplňme, že součástí českého vydání knihy je i doslov akademiků Ondřeje Slačálka a Evy Svatoňové, který na konkrétních příkladech dokládá, že k zneužívání boje proti antisemitismu dochází (v menší míře) i v Česku.

Při čtení knihy Morální panika a represe jsem si vybavil pasáž dopisu, v němž znalec židovské mystiky Gershom Scholem filosofce Hannah Arendt v reakci na její kritiku izraelského etnonacionalismu vyčítá, že prokazuje „málo lásky k židovskému národu“. Nikoliv nadarmo se tvrdí, že láska dokáže být slepá, zato skutečného přítele poznáte i podle toho, že vás neváhá kritizovat. Mělo by to platit i pro přátele Izraele.