Žijeme v době postkoloniální, neokoloniální nebo možná již poučené dekolonizačními snahami – často ovšem spojenými s aktivismem, který pro mnohé přesahuje snesitelnou míru. Má se národ, jenž neměl koloniální državy (ne že bychom si na ně nedělali zálusk), obávat terminologie vytvořené k útlaku kolonizovaných? A nedopouštíme se zločinu pokaždé, když se pokusíme druhou osobu definovat zevšeobecňujícím termínem?

Na úvod si dovolím trestuhodně zjednodušujícím způsobem parafrázovat jednu z myšlenek francouzského filosofa Michela Foucaulta: s pomocí znalostí získáme alespoň trochu autonomie ve světě, kde svoboda není ničím jiným než utopií. Toto tvrzení do jisté míry formuje i mé chápání palčivé otázky politické korektnosti, rasismu i nejistoty vzešlé z těžko uchopitelných mocenských vztahů zakořeněných v období „objevování světa“.

Slova a smysl

Problematickou stránku pojmenovávání druhých vysvětlím na několika příkladech. Začněme „černochem“. Pro mnohé z nás je toto označení nepříznakové a nevede k žádnému zamyšlení nad terminologickým násilím. Avšak mělo by. V prvé řadě se jedná o označení založené na fyzickém vzhledu a jako takové je problematické, neboť nevyhnutelně váže danou osobu k sociálním obrazům spojeným s příznakovou barvou kůže. Co vlastně říkáme tímto pojmem? Generalizujeme jistou osobu na základě svého prvního pohledu. Dále je třeba podívat se na slovníkové vysvětlení. Slovníky přece jen představují jistou kodifikaci sémantické stránky termínů – a třeba Slovník spisovného jazyka českého dodnes podává tuto definici: „příslušník černého plemene (vyznačující se černou pletí)“. Avšak nic není jednoznačné. Ani tak strašlivé označení jako „negr“ (pocházející z latinského označení pro černou barvu) není zcela jednoznačně odsouzeníhodné. Záleží totiž na jazyku, v němž se užívá. Mluvčí haitské kreolštiny mají k tomuto zapovězenému termínu naprosto jiný přístup, neboť v jejich rodném jazyce nèg znamená muž, chlap.

Dalším zajímavým slovem je „­bambula“ – výraz, který v češtině používáme, když chce­­me označit divoké či nešikovné chování nějakého dítěte. Ve většině zdrojů se uvádí, že slovo přešlo z maďarštiny do slovenštiny a z té pak do češtiny. Existuje však i ve francouzštině: bamboula. Má několik významů: primitivní bubínek, primitivní tanec, ale také pejorativní označení pro senegalského střelce, tedy subsaharského vojáka naverbovaného do francouzské armády, jenž neovládal standardní francouzštinu, ale pouze její zjednodušenou verzi označovanou jako p’tit nègre. V roce 1987 francouzská společnost Biscuiterie Saint­-Michel toto slovo vy­užila jako název pro své sušenky, na jejichž obalu se nacházel polonahý chlapec černé pleti, který nesl veškeré stereotypní charakteristiky lidí subsaharského původu (velké rty, vypoulené oči, zlaté náušnice, leopardí kožešinu místo oděvu). V roce 1994 byla firma nucena se maskota zříct.

Mocná zbraň

V době, kdy se evropské mocnosti rozhodly zásadním způsobem rozšířit sféry vlivu a vytvořit koloniální říše, uchylovaly se mimo jiné ke kulturní a jazykové genocidě místních obyvatel (ve smyslu exterminace těchto dvou prvků charakterizujících jejich identitu) a aplikovaly politiku relativizace jejich lidské hodnoty. Jedním z projevů této relativizace byla terminologie popisující kolonizované. Systematický tlak epistemologického rasismu spočíval v přiřazení generalizujících označení založených na určité stereotypizované vlastnosti jedince, zvláště pak tělesných znaků, jimiž se dotyčný odlišoval od těl kolonizátorů. Jiné termíny zase reflektují schopnost osvojit si dominantní jazyk kolonizátora. Tyto výrazy se dostaly do každodenního slovníčku, rozšířily se a často se používají nevědomky a bez znalosti jejich etymologického původu.

Samotný akt pojmenování druhých je průvodním jevem kolonialismu: majitelé otroků je přejmenovávali, Robinson Crusoe dal jméno Pátkovi, křesťanští misionáři dávali svým ovečkám biblická jména. Proto také bylo v bývalých francouzských koloniích v subsaharské Africe tolik Josefů, které se konžský diktátor Mobutu Sese Seko pokusil v sedmdesátých letech donutit, aby se vrátili k jménům konžského původu (sám se původně jmenoval Joseph­-Désiré Mobutu). Pojmenovávání druhých je zkrátka mocnou zbraní v rukou vládnoucí vrstvy.

Proč je dnes terminologická diskuse obestřená tolika nejistotami? Všeobecně nemáme dostatečnou vůli problematizovat věci, které chápeme jako dané. Důvodem může být strach vystoupit z komfortní zóny, pocit narušení vlastní identity, ale také neúplnost informací týkajících se daných termínů či v našem prostředí téměř absentující kontakty s oněmi „druhými“, kteří jsou danými termíny označováni. Může se také jednat o strach z narušení univerzality západních hodnot či sebeobrazu evropských společenstev založeného často právě na manipulaci s obrazem druhých. Jinak řečeno, problematizovat zažitou terminologii znamená být připraven dát všanc svou identitu výměnou za pochopení druhého, jenž je modulován našimi označeními.

Problematizovat termíny ovšem neznamená omezovat svobodu vyjadřování. Cílem je naopak redukovat útlak a pochopit významový rozsah daného termínu, který je zakořeněn v koloniální historii. Nejde o to etablovat „rasismus naruby“ zaváděním nové terminologie, ale o kontextualizaci daného lexika a kritické uznání jeho pejorativního smyslu. Cílem není pranýřovat dnešní západní společnosti či nechat zmizet artefakty minulosti, jež dnes vidíme jako rasistické či sexistické. Tato díla jsou součástí kultury, neměla by však být jednoduše omluvena s ohledem na svou dobu, měla by být dekonstruována a jejich jednotlivé aspekty vysvětleny.

Animisté a hotentoti

Uvedu ještě dva příklady označení, která si našla místo v našem slovníku. Jednak velice široký pojem „animismus“ (z latinského anima), kterým se označují primárně předkoloniální africká náboženství. Termín byl zaveden do antropologie britským vědcem Edwardem Burnettem Tylorem v knize Primitive Culture z roku 1871. Degradační tendence tohoto termínu vyvěrají už z titulu práce, v níž je použito adjektivum „primitivní“ v opozici k „civilizovanému“ (dichotomie, kterou hojně využívaly evropské koloniální politiky). Již v roce 2006 francouzský antropolog Philippe Descola označil termín „animismus“ za generalizující a hierarchizující. Přesto je dodnes nekriticky využíván – a my si v důsledku toho nepokládáme otázku, jak samotní vyznavači těchto náboženství svou víru pojmenovávají.

Podobným případem je pejorativní označení „hotentot“. Do češtiny vstoupil tento veskrze urážlivý koloniální termín ve významu špatně artikulujícího či primitivně se vyjadřujícího jedince. Původně se však jednalo o označení dnešních Khoikhoiů, původních obyvatel jihozápadní Afriky. Na počátku evropské přítomnosti v této části afrického kontinentu v 18. století byly místní národy označovány jako Hotentoté, což vycházelo z holandského hüttentüt, tedy hloupý.

K terminologii je třeba se postavit čelem, tj. zkoumat její možnosti, ale i dopady a skryté významy. Slova, která označují širší skupiny lidí, bychom neměli používat v každodenní mluvě bez rozmyslu. Tato označení bývají spojena s vykonstruovanými (často nepřátelskými či ponižujícími) charakteristikami, které takto označované lidi definovaly či stále definují. Teprve hlubší znalost a komplexní pochopení těchto termínů – zde se vracíme k Foucaultově myšlence – nám dává možnost nahlédnout za oponu představ a předsudků, lépe poznat druhé a nepodléhat zakořeněným stigmatizujícím představám.

Autor je romanista.