Žijeme v době postkoloniální, neokoloniální nebo možná již poučené dekolonizačními snahami – často ovšem spojenými s aktivismem, který pro mnohé přesahuje snesitelnou míru. Má se národ, jenž neměl koloniální državy (ne že bychom si na ně nedělali zálusk), obávat terminologie vytvořené k útlaku kolonizovaných? A nedopouštíme se zločinu pokaždé, když se pokusíme druhou osobu definovat zevšeobecňujícím termínem?

Na úvod si dovolím trestuhodně zjednodušujícím způsobem parafrázovat jednu z myšlenek francouzského filosofa Michela Foucaulta: s pomocí znalostí získáme alespoň trochu autonomie ve světě, kde svoboda není ničím jiným než utopií. Toto tvrzení do jisté míry formuje i mé chápání palčivé otázky politické korektnosti, rasismu i nejistoty vzešlé z těžko uchopitelných mocenských vztahů zakořeněných v období „objevování světa“.

Slova a smysl

Problematickou stránku pojmenovávání druhých vysvětlím na několika příkladech. Začněme „černochem“. Pro mnohé z nás je toto označení nepříznakové a nevede k žádnému zamyšlení nad terminologickým násilím. Avšak mělo by. V prvé řadě se jedná o označení založené na fyzickém vzhledu a jako takové je problematické, neboť nevyhnutelně váže danou osobu k sociálním obrazům spojeným s příznakovou barvou kůže. Co vlastně říkáme tímto pojmem? Generalizujeme jistou osobu na základě svého prvního pohledu. Dále je třeba podívat se na slovníkové vysvětlení. Slovníky…